Budiž kniha!

"Když jsem překonal nejtemnější chvíle svého života, slíbil jsem si, že budu po zbytek života šťastný a usměvavý, protože když se usmíváš, svět se usmívá s tebou." Když Eddie Jaku  vydal svou biografii, bylo mu sto let. O rok později zemřel. Jeho životní zkušenost nicméně zůstala zachována právě v knížce Nejšťastnější muž na Zemi . V publikaci, do níž vepsal svůj příběh plný hrůz druhé světové války, koncentračních táborů a perzekuce Židů. Všechno to peklo, kterým si Eddie musel projít, v něm nicméně neudusalo naději v lepší zítřky. A nakonec se mu podařilo nejen přežít, ale také prožít zbytek života šťastně a smysluplně. Kdo byl Eddie Jaku Abraham Salomon Jakubowicz alias Eddie Jaku se narodil v roce 1920 v Německu. Během druhé světové války ho tedy bohužel potkala stejná tragédie jako jiné příslušníky židovského vyznání - byl odveden do koncentračního tábora. Nejprve do Buchenwaldu, pak ho čekala Osvětim. Přežil. Narozdíl od svých rodičů, které Mengele hned na začátku pos

Stalo se vám někdy, že jste zhlédli rozhovor s autorem, jehož knihám jste se pak raději vyhýbali obloukem? Prostě proto, že jste ho seznali protivným? Nebo vás naopak zaujalo interview s příjemně působícím spisovatelem, avšak když jste popadli jeho knihu, byla... ehm... nevalná ? Mně se to, jak asi tušíte, párkrát přihodilo, a proto bych na tohle téma dneska zavedla řeč. Někdy mám pocit, že bych neměla posuzovat dílo podle osobnosti autora. Že bych měla být objektivní. Nenadržovat sympaťákům a zároveň neodsuzovat texty těch, kteří nejsou ani zdaleka mou krevní skupinou. Nicméně nevím... Už nějakou dobu se na tohle téma zamýšlím a napadá mě, že vztah knížka - autor je přece jen trochu jiný než, řekněme, kadeřnice - účes . Aneb - když vám nabručená kadeřnice ze zplihlých vlasů vykouzlí oslnivou hřívu, není vyloučeno, že se k ní v budoucnu vrátíte. Jenže literatura podle mě funguje jinak. A vůbec - nesouvisí náhodou jakékoli umělecké dílo se svým tvůrcem? Chodili byste rádi na koncerty z

"Když se stříbrná konvička přiblížila několik centimetrů nad šálek, začal do něj z jejího úzkého hrdla tiše vytékat tenký černý pramínek kávy. Nebylo slyšet žádný zvuk, a tak člověk ani nepoznal, že z konvičky do šálku teče nějaká tekutina. Jen pomalu stoupala hladina a šálek se plnil černočernou kávou." Japonský autor   Tošikazu Kawaguči  už u nás vydal tři knížky s podobným námětem. Než vystydne káva , Než pravda vyjde najevo  (o té dneska hodlám psát) a Než vzpomínky vyblednou (letošní novinka). Všemi jeho příběhy se line tichá kavárenská atmosféra, magický realismus a citlivý styl vyprávění... Vítejte v kavárně Funiculi Funicula . Tři, dva, jedna... Cink-cink Než pravda vyjde najevo... ... je druhou knihou tajuplné, kávou provoněné série. Děj se odehrává v kavárně Funiculi Funicula , v níž je podle legendy možné cestovat časem. A vy se cítíte, jako byste se sami pohodlně usadili u jednoho ze stolků, upíjeli tmavý kofeinový nápoj... a přitom po očku sledovali příběhy čtyř

I letos jsem se (již tradičně) vypravila na  Svět knihy  užít si něco málo z jeho sobotního programu. A opět s Majďáki. :-) Nutno říct, že to bylo poměrně dobrodružné. Alespoň pro mě tedy. Noc předtím se mi bůhvíproč nedařilo souvisle spát, nefungovalo céčko (linka metra, která nás měla pohodlně dopravit na místo konání), musela jsem překlenout nepříjemné... ehm... žaludeční problémy, vedro jako blázen. Navíc - podmínky veletrhu byly tentokrát vzhledem k probíhající rekonstrukci dosti provizorní. Ale své účasti rozhodně nelituju, nakonec to totiž bylo moc fajn. I přes to všechno. :-) Původně jsme s Majdou plánovaly navštívit vícero rozhovorů a diskuzí, třeba jsme se chystaly na Kateřinu Tučkovou nebo na přednášku s názvem Talent, nebo marketing . Nepovedlo se. Na veletrh jsme dorazily pozdě. Takže nezbylo než se vydat do prvního ze stanů plného vystavovatelů a knih. Tam se ovšem koncentrovalo nejen ohromné množství literatury a návštěvníků akce, ale taktéž horko a dusno. Procházely js

"Nic není pro člověka lákavější než svoboda jeho svědomí, ale nic pro něho není ani trýznivější." Přečetla jsem si jedno z nejvýznamnějších děl literární historie -  Bratry Karamazovy ruského spisovatele  Fjodora Michajloviče Dostojevského . Už poměrně dlouho jsem byla zvědavá, jak vypadala tvorba mistra psychologické prózy devatenáctého století, ale popravdě jsem se pokaždé lekla silně nadstandardního rozsahu knih z jeho pera. Když bych parafrázovala legendární hlášku z představení divadla Sklep  Hřmění : Kniha Bratři Karamazovi je dlouhá. A i kdyby byla o polovinu kratší, tak by furt byla dost dlouhá. :-D   No nic, konec humoru a přistupme k jádru věci.  Všeobecné slovo o díle Dostojevského kniha   Bratři Karamazovi je sociálně filozofickým románem z roku 1880. Příběh se odehrává v 60. letech 19. století v Rusku a je jedním z nejvýznamnějších dokladů ruského literárního realismu. Ústředními protagonisty jsou zde bratři Karamazovi (Dmitrij, Aljoša, Ivan a Smerďakov) a jej

Historické romány sice nejsou žánrem, který bych běžně vyhledávala, ale tentokrát jsem učinila výjimku. Tohle je totiž  Gejša  Arthura Goldena . Skvělá a čtivá kniha umožňující čtenáři nahlédnout pod pokličku povolání gejš první poloviny dvacátého století. Poprvé byl titul vydán v roce 1997 a o osm let později vznikla i jeho filmová verze (v režii  Roba Marshalla ). Film jsem neviděla, takže nemohu soudit, nicméně knížka je to opravdu výborná. Obrysy románu Dá se říct, že se příběh krásné devítileté  Čijo  (později přejmenované na Sajuri ) začíná odvíjet od roku 1929, kdy ji spolu se starší sestrou zoufalý otec prodává do Kjóta. Má štěstí - na rozdíl od sestry, která končí v nezáviděníhodném postavení místní prostitutky, dostává možnost stát se gejšou. Její cesta je poněkud trnitá, zvláště, když jí každý krok komplikuje intrikující potvora jménem  Hacumomo . Později navíc do života ve čtvrti Gion zasahuje druhá světová válka. Přesto se Sajuri nakonec podaří vším tím klestím projít a o

Jsem typ člověka, který miluje lingvistické perličky, jazykové zajímavosti, neologismy. Baví mě cizojazyčné výrazy, které nemají české protějšky. Když naleznu české slovo, které je pro mě novinkou, jsem nadšená a často jej záhy zařazuju do své aktivní slovní zásoby. No a... ve světě knih jsem už také narazila na pár hezkých lingvistických špečíků, čili - pokud vás stejně jako mě zajímá, jaké výrazivo se s knihami občas může pojit - čtěte dále. Budu ráda, když se nad těmi slovy pokocháte spolu se mnou. :-) Dneska se budete muset spokojit s prostým seznamem, nicméně - ještě jedna poznámka na začátek. Jednotlivé výrazy nejsou řazeny abecedně (ani podle jiného logického klíče), nýbrž prostě tak, jak mi přišly pod ruku. Nuž, nebudu dále zdržovat. Tady... je máme! ... Bibliosmia je většině z nás důvěrně známá. Alespoň tedy v pocitové rovině. Tento výraz totiž odkazuje ke  knižnímu aromatu . K vůni knih. K úžasnému odéru papírových stránek, který (předpokládám) všichni totálně milujeme a kter

Ani později, ani jinde je knihou francouzské autorky Delphine de Vigan z roku 2011. Už dávno jsem si všimla, že je tahle spisovatelka u nás velmi oblíbená, a tak mě zajímalo, proč. Teď to vím - i mě dostala. Píše svižně, chytlavě a zaměřuje se na psychologické nuance. Zkrátka můj šálek kávy. :-) O čem próza  Ani později, ani jinde  je? Kniha je postavena na dvou dějových liniích. První z nich se zaměřuje na  Mathildu , která se stala obětí podvratné manipulace v jednom korporátu. Druhá pak patří lékaři jménem  Thibault  žijícímu v neuspokojivém vztahu s nalomenou reciprocitou.  Mathilda  a  Thibault  se navzájem neznají a čtenář čeká, jestli se nakonec sblíží a zda mezi nimi k něčemu dojde. Co je ale jisté - oba se ocitají na hranici svého trápení a oba zažívají (v tentýž den) jakýsi bod zlomu. Skvělý společenský román Jakožto pocitově založenou čtenářku mě pochopitelně nadchlo, že autorka příběh postavila na zajímavých, nikoli však nenormálních životních situacích. Jinými slovy - hy

Když se mě někdo zeptá, co bych mu doporučila ke čtení, ráda odkazuju na titul rakouského autora  Daniela Glattauera  Dobrý proti severáku . Jednak je to uvolněná (leč chytrá) oddechovka a jednak mám pocit, že se o ní dneska už moc nemluví. A ač knihu někteří zařazují mezi takzvané romány pro ženy, má osobní zkušenost ukazuje, že v tomto případě čtenářův gender roli až tak nehraje. Ústředním tématem tady sice JE určitá specifická chemie mezi mužem a ženou, ale za prvoplánovou romantiku bych knížku rozhodně neoznačila. O čem Dobrý proti severáku zhruba je? Příběh začíná tím, že si muž a žena začnou psát e-mailové zprávy, a to v důsledku nedorozumění, které způsobil jistý překlep. Emmi Rothnerová  a Leo Leike se neznají a vůbec nic o sobě nevědí. Zpočátku mezi nimi jde pouze o jakési nezávazné koketování. Později však oba účastníci korespondence zjišťují, že se jim jejich zvláštní hra poněkud vymkla z rukou a baví je možná až příliš. Pozor ale - pokud už teď předpokládáte, že příběh vyú

V poslední době narážím u bookstagramerů, booktuberů a knižních blogerů na jeden zvláštní trend. Jde o to, že někteří z nich v rámci svých měsíčních shrnutí četby (nebo, moderně řečeno, v rámci svých  wrap-upů ) hned v úvodu podotknou, že tentokrát zvládli  jenom (řekněme) pět knih a zatváří takovým tím omluvným "já vím, je to ostuda" výrazem. Znáte to. A já si pokaždé říkám - proč to  jenom ? Vždyť pět je přece slušný počet, ne? Je mi jasné, že každého z nás obklopuje nějaká bublina. A v té naší (tj. knihomilské) je akt čtení jaksi každodenním chlebem. Milujeme knížky. Sledujeme účty jiných čtenářů / čtenářek, na jejichž profilech se to hemží jedním přečteným titulem za druhým. Zaplavují nás bookstagramové posty typu " o víkendu jsem přečetla dva Olseny " nebo " tahle (dvousetstránková) knížka je skvělou jednohubkou na klidný večer ". Koukáme na lidi, kteří ve svých videích prezentují  patnáct knih přečtených v únoru  a jsme svědky knižních výzev, mezi n

Námi to končí je kniha velmi oblíbené autorky v žánru new adult -  Colleen Hoover . Až doteď jsem ji moc neznala, jen jsem na ni odevšad slýchala chválu a ódy. :-) Titul Námi to končí jsem si pro seznámení s její tvorbou vybrala především proto, že jej mnoho čtenářů (resp. spíše čtenářek) označilo za svůj nejoblíbenější. A pak mě utvrdilo 91   % na Databázi knih a 92   % na ČBDB . :-) O co v knížce jde? Námi to končí není primárně romantickou publikací, jak by se mohlo na první pohled jevit, nýbrž příběhem domácího násilí (inspirovaným vlastními zkušenostmi autorky, nutno dodat). Je fajn, že agresorem tady není typický "hajzl", manipulátor, ani psychopat. Jen muž, který se v jistých chvílích nedokáže dostatečně ovládat. A je si toho plně vědom. Hodně jsem ocenila, že struktura příběhu čtenáři přibližuje domácí násilí jak zvnějšku, tak zevnitř, a tím zajišťuje plastičtější pohled na věc. Naivně působící rozjezd Přemýšlela jsem, zda tuhle kritickou poznámku nevynechat, ale