Budiž kniha!

Co si budeme povídat –⁠⁠⁠ knih o romantických vztazích bylo vydáno již hodně. Až moc, řekla bych. A pravda je, že spoustu z nás už přestalo bavit číst stále dokola o tom, jak máme se svými partnery komunikovat, že jim máme naslouchat, že se máme navzájem oceňovat a bla, bla, bla. Regály se zaručenými návody proto obcházíme obloukem. Nicméně! Za melvilovku Sedm principů spokojeného manželství bych se přece jen přimluvila. A teď, proč...?

V rámci prozkoumávání tvorby českých autorů jsem vzala do ruky  Poupátka Hany D. Lehečkové . Spisovatelka je nositelkou  Ceny Jiřího Ortena (za novelu Svatá hlava ), vystudovala DAMU, kromě knížek píše i divadelní hry. Mě nicméně zaujal především její nejnovější titul a zklamaná jsem určitě nebyla. A o čem to je?

Čas od času ráda sáhnu po komiksu a tentokrát mi padla do oka Naprostá šílenost  – knížka manželů Kopeckých zpracovávající téma úzkosti (nikoli však úzkosti zapříčiněné konkrétní smutnou událostí, nýbrž úzkosti jakožto diagnózy). Na jednu stranu tento projekt oceňuju a vítám, i když se přiznám, že k němu mám i jednu osobní výhradu... Nepředbíhejme ale. :-)

Každý máme žánry, do kterých se nám moc nechce. Pro někoho je to romantika, někdo nemá rád literaturu osobního rozvoje… no a mě docela straší označení historický román . Ne že bych takové čtení považovala za nudné. Naopak - jsem si jistá, že dobře napsaný příběh s historickým jádrem by u mě uspěl. Ale i tak je tu jeden důvod, proč se tomuto žánru bráním... Začnu trochu zeširoka. Když vezmu do ruky jakoukoli příběhovou knížku, soustředím se na vnitřní svět postav. Na to, jak hrdinové vnímají dění kolem sebe, co jak cítí. Psychologický aspekt pro mě zkrátka hraje podstatnou roli. Docela mě zklame, když se protagonisté nechovají věrohodně. Ne vždy jsem samozřejmě schopna onu věrohodnost rozpoznat, zvláště, je-li ten či onen příslušníkem cizí země (ve které jsem nebyla) nebo vykonává povolání, o kterém nemám páru. Mimochodem - ono je obecně docela těžké psát o něčem "cizím" tak, aby text působil přesvědčivě. Podle mě je nutné, aby spisovatel s takovýmto literárním plánem učinil c

Další knížka z pera Petry Dvořákové . Opět jiná, opět úžasná. Nevím, jak to autorka dělá. :-) Knížka Vrány vyšla v roce 2020 v nakladatelství Host a už její obálka prozrazuje, že obsah nebude zrovna veselý. Není. Ani vzdáleně. A musím říct, že ve mně tenhle text zanechal opravdu silné emoce...

Jsou povolání, která se v knihách objevují často (lékař / lékařka, policista / policistka, prodavač / prodavačka). A pak jsou povolání, která se v literatuře do popředí příliš často nedostávají. Popeláři, horníci... a nebo právě zaměstnanci pohřebního ústavu. Z českého prostředí sice jedno známé dílo s pohřební tématikou pochází (mluvím o Spalovači mrtvol  Ladislava Fukse), ale jinak se s touto profesí v literárních textech setkáváme spíše okrajově. Proto mi přijde vcelku originální knížka Upřímnou soustrast odhalující reálné historky z prostředí rakví a márnic.

"Wabi sabi cítíme, když přicházíme do styku s podstatou autentické krásy - toho druhu, která je nepředstíraná, nedokonalá a tím lepší. Tento pocit podněcuje přirozená krása, taková, která je střízlivá a prostá."    O wabi-sabi už jste možná někdy slyšeli. A nebo taky ne. :-) Každopádně jde o japonský koncept, který nelze vysvětlit jednou větou. Je to působ vidění světa, jejž je třeba především procítit. Snad proto se Beth Kamptonová  rozhodla wabi-sabi prozkoumat co možná nejhlouběji a své poznání rozšířit směrem na západ. Prostřednictvím knížky. Téhle knížky (↓). Nutno říct, že v mém případě se jí tahle osvěta rozhodně zdařila - užila jsem si každé slovo, nořila se do wabisabiánské filozofie, pociťovala její kouzlo... prostě nádhera. ♡

V posledních několika letech čím dál častěji zaznamenávám mezi čtenáři jakousi nechuť ke knihám řazeným do kategorie s označením self-help . Pro některé z nás už zkrátka pojem seberozvojová kniha automaticky vyvolává představu literární spodiny. Snůšky hemzů. Bahna. Jako by se člověk měl stydět za to, že se něčeho takového vůbec dotknul. Proto bych se chtěla pokusit tenhle typ knížek trochu obhájit, já je totiž za odpad stále ještě nepovažuju. No... rozhodně tedy ne všechny. :-)

Poté, co mě  Petra Dvořáková  nadchla knihou  Sítě , neodolala jsem a pořídila si i její  Proměněné sny -  publikaci obsahující dvanáct autentických příběhů křesťanské víry, která v roce 2007 získala Literu za publicistiku . Spisovatelka vyzpovídala běžné věřící, kněze i jeptišky a každá z životních cest těchto lidí je, nutno říct, naprosto unikátní. Knížka je plná nadšení i zklamání, obrácení i vystřízlivění. Je to dvanáct osobních pohledů na křesťanský svět.

Jakmile jsem zahlédla knížku s názvem Sama v Tokiu , okamžitě mi padla do oka. A když jsem si přečetla anotaci, bylo mi jasné, že tohle bude četba jako ušitá pro mě. :-) Nemýlila jsem se. Osobní svědectví reportérky, která se zamilovala do japonštiny, mě dokonale vtáhlo. Inu...

Musím říct, že román  Čajová dívka z Kolibříkové ulice  spisovatelky Lisy See byl pro mě skutečně netradičním zážitkem. Především tedy zásluhou prostředí; příběh se odehrává v Číně a část postav jsou takzvaní Akhové (národnost žijící v horských jihoasijských oblastech). Kromě toho se kniha točí kolem čaje (kvůli tomu jsem si ji vybrala ke čtení) a řeší se tu rodinné vztahy. No... byl to docela zajímavý kulturologický koktejl. :-) Dějové obrysy Příběh se odehrává v dlouhém časovém úseku (1988-2016) a je dokladem jakéhosi kulturního přelomu v rámci jedné generace Akhů . Ústřední protagonistkou je zde jistá  Li-Jen . Ta se narodila do tohoto primitivního horského kmene, ale díky přirozené inteligenci (a za pomoci místního učitele) se jí přes všechny trpké překážky podaří vystudovat, přestěhuje se do města a stává se z ní úspěšná podnikatelka. Přesto jí něco chybí - dcera Jen-Je , kterou musela v mládí odložit, aby zachránila holčiččin život. Životní cestu  Jen-Je pak čtenář sleduje b

Dneska trochu prakticky. :-) Myslím, že každý čtenář někdy řešil otázku, co s vyřazenými knihami. Přetřízení knihovny je totiž pouze prvním krokem k tomu, abychom uvolnili místo na nové výtisky a zbavili se těch, které už z různých důvodů nepotřebujeme. I já jsem v minulosti zkoumala, "kam s nimi" - prostor naší domácí knihovny také není nafukovací. :-D Čili... jaké tedy máme možnosti?  Člověk má obvykle představu, jak by zhruba chtěl s vyřazenými knihami naložit. Zpravidla přemýšlíme o dvou alternativách: buď z nich chceme ještě něco vytěžit (a prodat je), nebo je naším primárním cílem vyklidit prostor v knihovně (a třeba je i darovat). Otázka zní, kde a jak. Plus - existují i jiné způsoby, jak poslat literaturu dál. Pojďme se na to tedy společně podívat. (↓) 1)     Varianta  PRODAT Antikvariáty - Kontaktovat majitele antikvariátů se vyplatí především ve chvíli, kdy se vám v bytě povalují stovky knih, se kterými si nevíte rady. Podle mě je to ideální řešení, pokud kupříkladu

Po čase bych ráda nahodila tip na audioknihu; nedávno mě totiž zaujala mluvená verze původního titulu z roku 2017  Eleanor se má vážně skvěle od  Gail Honeymanové . Jde o vyprávění dívky s originálním viděním světa a pošramocenými vzpomínkami na dětství. Mnozí čtenáři si tuhle bytůstku zamilovali a musím přiznat, že já taky. Ona byla opravdu čímsi půvabná. Tak nějak bezelstně, řekla bych. :-) Náznak dějové linky Eleanor vystudovala literaturu, ale živí se jako účetní v grafické firmě. Dětství hrdinky je silně poznamenáno zvrácenou osobností matky a jednou významnou tragickou událostí, která je v průběhu textu kousek po kousku odkrývána. V důsledku podivné výchovy a nedostatku lásky se Eleanor izoluje před světem, nerozumí společenským konvencím. Působí trochu jako z jiné planety. Pak se ale v jejím životě objevuje jistý Raymond, díky němuž se tahle slečna začíná pomalu včleňovat do reálného světa a chápat, jak vlastně funguje. Postava Eleanor Oliphantové Největší předností knížky je te

Na knížku  Vzdělaná   Tary Westoverové jsem se těšila opravdu dlouho. Poprvé u nás vyšla před dvěma lety, rekordně rychle se vyprodala, ale dotisk nikde. Letos jsme se ale konečně (!) dočkali dalšího vydání a já jsem nezaváhala ani vteřinu. Na přebalu tentokrát najdete mimo jiné doporučení Billa Gatese, který tvrdí, že tahle kniha je ještě lepší, než vám vyprávěli . Naprosto souhlasím. Je skvělá. Kdo je Tara Westover Protože se jedná o silný autobiografický příběh , považuju za důležité ze všeho nejdřív představit jeho autorku. Tara (*1986, Idaho) se narodila v početné mormonské rodině v čele s podivně smýšlejícím otcem trpícím pravděpodobně bipolární poruchou. Tento muž se mermomocí snaží "oprostit od sytému", zásobuje se municí a jídlem (protože přijdou zlé časy), nedůvěřuje medicíně, je přísně věřící. Své děti neposílá do školy, některým z nich dokonce po narození nenechal vystavit rodný list. Přesto se Taře nakonec z tohoto prapodivného prostředí podaří uniknout a, pozo

Fenomén chození ultimátním způsobem ovlivnil Facebook a další sociální sítě, které mají tu hloupou funkci, jež říká, že je někdo ve vztahu, nebo není. Představuju si to tak, že holka jde s klukem do kina a místo, aby pak spolu trávili příjemný večer, tak rychle spěchá domů a refrešuje a refrešuje a refrešuje. A ten pitomec tam má pořád "single". Kniha  Bez jablka  vyšla v roce 2016 a můj článek tedy přichází se zpožděním šesti let... ale i tak se ke knížce vyjádřím. :-) Jejími autory jsou Miloš Říha a  Michelle Losekoot , kteří se ve formě krátkých blogových fejetonů vyjadřují ke vztahům mezi muži a ženami v rámci naší generace (čímž je myšlena generace Y). Jak funguje knížka Bez jablka Jak jsem již podotkla v úvodu, knížka je v podstatě sérií fejetonků . Pokaždé je nadhozeno téma, k němuž se oba autoři posléze krátce vyjádří. Michelle zaujímá ženskou perspektivu a Miloš tu chlapskou. Jsou tu rozpitvány dárky, hádky, svatby, dámské kabelky, placení, první sex... a další &quo

K dnešnímu článku mě inspirovala kniha Cestou špendlíků nebo jehel , při jejímž čtení jsem si uvědomila jeden literární manýr poslední doby. Jde o tohle: v předchozích dvou letech jsem přečetla pár soudobých románů situovaných do vesnického prostředí a nemohla jsem si nevšimnout, že z nich jaksi vyvěrá poněkud zastaralá představa života na venkově. Krávy, otřesné bydlení, lehce zaostalé obyvatelstvo se svérázným způsobem vyjadřování, bláto a drbárna. A protože já v jedné z takových obcí bydlím (a podobné stereotypy mi v dnešním světě přijdou tak trochu mimo), zaměřila bych dnešní úvahu právě na vesnice v románech v kontrastu k těm skutečným. Nemám v plánu tady tvrdit, že mezi životem na venkově a životem městským není rozdíl. To bych kecala. Nicméně mohu z vlastní zkušenosti potvrdit, že za poslední čtvrtstoletí se (spolu s rozvojem internetových technologií) určité odlišnosti ve značné míře setřely. Je fakt, že neznám všechna zákoutí naší země a nemohu tedy vědět, zda každá ves funguj

Ačkoli norského autora  Josteina Gaardera  (*1952) mezinárodně proslavil filozoficky zaměřený titul  Sofiin svět , já jsem se uchýlila k rozhodnutí, že nejprve zkusím jeho  Loukáře ; příběh   z Pestré řady nakladatelství Plus  pojednávající o osamoceném muži s nezvyklými zájmy. Rovnou podotýkám, že to není čtení pro každého. Všimla jsem si, že mnoho čtenářů na sítích poznamenalo cosi ve smyslu "Gaarder umí líp". Já bych knížku nicméně předem neodsuzovala. Jen je asi třeba uvolnit svá očekávání a psychicky se připravit na to, že Loutkář je prostě jiný . O co v příběhu jde? Knížka má poměrně kuriózní dějový tok. Pomalý a vláčný sice, ale originalita mu nechybí. Text je pojat jako dlouhý dopis ženě jménem Agnes, ve kterém hlavní hrdina Jakop popisuje své toulky po pohřbech . Jestliže jste si již stihli projít Loutkářovu anotaci, upozorňuji, že je v ní obsažen jistý spoiler. A ani já onu skutečnost nebudu zamlčovat, když už je to stejně venku. :-D Čili: hlavní hrdina korzuje p

Už při pohledu na obálku titulu  Kočka na cestách  člověka napadne, že jádrem příběhu bude nejspíše přátelství mezi člověkem a kočkou. Taktéž je poměrně zřejmé, že se jedná o japonskou literaturu - to popravdě přilákalo mě. :-) Japonské prostředí mám v poslední době v oblibě. Každopádně jsem ráda, že jsem knihu objevila, protože se jedná o milé, místy vtipné a v závěru dojemné čtení. Dějový nástin Hlavními hrdiny knížky jsou Satoru Mijawaki  (laskavý třicátník / kočkomil) a jeho kocour  Nana . Příběh začíná jejich seznámením (z perspektivy kocoura, nutno poznamenat) a pokračuje v bodě, kdy se z nějakého důvodu Satoru o kočičího parťáka nemůže dále starat, a tak se mu snaží najít nový domov. O pomoc žádá své staré přátele. Důvěrné přátele. A co je podstatné - během jednotlivých návštěv nahlížíte nejen do životů těchto lidí, ale také postupně pronikáte do Satoruvých klíčových životních období. Střídavý úhel pohledu Za zmínku stojí, že během vyprávění dochází ke střídání perspektiv. Krom

Na knížku Justýnka a asistenční jednorožec jste už možná narazili. V roce jejího vydání (to jest 2018) se z ní stal obří hit; vyskytovala se nejen v prestižních regálech s dětskou literaturou, ale také všude možně po internetu. Já jsem ji pořídila až letos a jo - je to moc krásná knížka. Jemná, snová... a konkrétně moje Kačka se do ní zamilovala na první pohled. ♡

Impuls k sepsání tohoto článku mi poskytla kniha Bhútán, má láska , která mě kdysi (ne)zaujala svou vizuální přílohou. Použité fotografie byly v tomto konkrétním cestopise dle mého soudu docela průměrné a nemohla jsem se ubránit pocitu, že bych se bez nich obešla. A pak mě napadlo: jsou vlastně fotografie nezbytnou součástí cestopisných knížek...? Vydala jsem se na malé turné po regálech s cestopisnou literaturou a zjistila následující: valná většina cestopisů je skutečně doplněna fotografiemi, některé si vypomáhají ilustracemi a najdou se i takové, které jsou tvořeny výhradně textem. A já ona tři řešení vnímám zhruba takto: Když je cestopis doplněn fotografiemi Fotky z cest se mi líbí. Fakt hodně... ALE! Užiju si je jedině tehdy, pokud stylově a barevně ladí, zobrazují zajímavé detaily či momenty, odhalují génia loci a vůbec na mě dělají příjemný dojem. V případě krásných míst mě musí fotografie okouzlit, v případě těch ošklivých čekám, že mi dokonale zprostředkuje místní hnus. Zkrátk

Když někdo označí ženu za " Whiskey in a Teacup ", znamená to, že je navenek nevinně elegantní jako šálek na čaj, ale uvnitř silná a divoká. Myslím, že o Reese Witherspoon tohle platí dvojnásob, takže považuju název její autorské knížky za přiléhavý. Titul Whiskey in a Teacup je určený především fanouškům této herečky a já osobně ho považuju za ideální volbu do víru letních dnů. Text má pozitivní nádech, a protože se v něm Reese vrací do svého jižanského dětství, je i prohřátý sluncem a prolívaný osvěžujícími koktejly. :-) Reese Witherspoon Nejsem typ člověka, který by běžně vzhlížel k hollywoodským hvězdám. Přesto mezi nimi mám své oblíbence a Reese je jednou z nich. Jednak podává skutečně perfektní herecký výkon - není to jen Pravá blondýnka (i když i téhle role se zhostila se vší grácií), ale také jde o silnou osobnost. Sálá z ní obrovská energie, je akční, inteligentní, uvědomělá a i po třech dětech vypadá více než skvěle. :-)  Whiskey in a Teacup ... ... je pak takový