Budiž kniha!

Do nového roku zbývá ještě zhruba den, a tak jsem si řekla, že sepíšu článek na téma knižní předsevzetí . Asi jste zaregistrovali, že nejčastějším čtecím cílem bývá v knihomolím prostředí číslo . Počet knih, které hodláme do konce roku přečíst. Přiznám se, že já si takové mety obvykle moc nedávám. Mnohem raději nechávám čtení volný průběh, i když samozřejmě chápu, proč to někteří dělají. Tak či tak jsem tenhle bod do následujícího seznamu nezahrnula - vzhledem k jeho popularitě mi to připadalo lehce zbytečné :-D. Teď už tedy k mým deseti tipům, které by vás možná mohly inspirovat. :-) 1) Vyrazit na knižní akci Tento první bod jsem do předsilvestrovského příspěvku zakomponovala z jednoho důvodu: my, knihomilci, občas upřednostňujeme ticho před společností a nezřídka raději zůstáváme doma na pohovce. Na tom samozřejmě není nic špatného, ale - co třeba jednou (pro změnu) vyrazit na některou z knižních akcí? Možná už to děláte, v tom případě směle přeskočte na další tip. :-) Pokud ale ne,

Chvíli jsem váhala, čemu se v dnešním článku věnovat. Jde o to, že zítra tu máme Vánoce a připadala bych si divně, kdybych do před-štědrovečerní atmosféry vpadla něčím tak pragmatickým, jako je třeba recenze. I když to totiž zní tuctově, Vánoce mají svůj unikátní status. Měly by se s nimi pojit asociace jako "klid", "pohoda", "rodina", "štěstí" nebo "pospolitost". A pak jsem si vzpomněla na tohle - v jedné knížce jsem četla, že nejvíc člověk prožije přítomný okamžik, když se zastaví a vychutná si ho všemi smysly. Je to takový způsob zklidnění. Meditace. Proto napadlo, že bych mohla zkusit onen pocit prolnout právě s adventní náladou a pokusit se ho vystihnout. Dnešní článek tedy nebude tak úplně o knihách. Bude to taková osobní procházka Vánocemi, kterou si vlastně píšu tak trochu pro sebe. A pokud přinese trochu atmosféry i někomu dalšímu, budu jenom ráda. :-) Zrak Když se řekne "barvy Vánoc", vybaví se mi zlatá, červená, tma

Vítejte u prvního článku z kategorie #  Top dětské knížky , kterou jsem se rozhodla založit z jednoho prostého důvodu - v poslední době jsem zjistila, že zorientovat se v marketingovém chaosu kolem dětských knih může být někdy opravdu náročné (viz článek Šestero zrůdností v dětských knížkách ). Proto jsem si řekla, že pokud se mi dostane do ruky nějaká (dle mého názoru) kvalitní publikace pro nejmenší, tak o ní napíšu. Upřímně jsem ráda, že už je to tady. :-) V říjnu totiž vyšla nejnovější kniha ze skvělé série "Rok...", tentokrát s názvem  Rok v pohádce . A ta je fakt kouzelná. ♡ Jak knížka funguje Rok v pohádce je bytelné  velkoformátové leporelo , ve kterém vám autor hned v úvodu představí postavy obývající pohádkový les a na následujících stránkách pak sledujete, co se v tomto lese děje v průběhu jednotlivých ročních období. Nutno poznamenat, že se tu známé pohádkové postavičky trochu odklonily od tradičních představ a svým způsobem si v pohádkovém lese žijí nezávislý živ

Musím přiznat, že po Cukrárně v Paříži jsem trochu váhala, jestli se do další knížky Julie Caplinové pouštět - v autorčině podání francouzského prostředí jsem totiž nacházela příliš mnoho nesrovnalostí, které mi čtecí zážitek upřímně trochu narušovaly (více v samostatném článku, odkaz  zde ). Pak jsem ale spatřila obálku Hotýlku na Islandu s horkým čajíčkem v konvici... a tomu prostě nešlo odolat. ♡  O čem je knížka tentokrát? O sérii romantických útěků už jsem jednou psala v samostatném článku (viz  odkaz ), ve kterém jsem mimo jiné popisovala obecné příběhové schéma románů Julie Caplinové. A ani tentokrát se dějová linka nijak zvlášť nevymyká. Hlavní hrdinkou je tu Lucy, která v zoufalství přijímá nabídku práce na Islandu, kde má pracovat jako ředitelka jednoho hotýlku. Nebude to mít jednoduché - ač se hotel nachází v příjemné lokalitě a má slušný potenciál, jeho vnitřní chod, zdá se, moc nefunguje. Na místě navíc potkává Alexe, který ji proti její vůli pomalu začíná přitahovat. Jak

Než začnu mluvit o jedné ze svých oblíbených píšících osobností, představila bych vám nejprve svou soukromou  síň slávy . Je to jakýsi prostor existující v mých představách, na jehož stěny si postupně vylepuju plakáty svých oblíbených autorů. Jsou tu muži, ženy, současní spisovatelé i ti z dob minulých. Autoři odpočinkové literatury i klasikové. Je to zkrátka taková barevná všehochuť. A mě napadlo, že by možná nebylo špatné čas od času některého z nich představit. Pro tentokrát jsem si vybrala  Liane Moriarty , která je pro mě výjimečná především tím, že se mi líbí všechno, co napíše. Takové tvrzení možná nevyznívá příliš sofistikovaně. Jenže! Ono nezklamat svého čtenáře je pro každého autora celkem oříšek a popravdě - není moc takových, na které bych (za sebe) mohla vsadit. O autorce Liane se narodila v Sydney jako nejstarší ze šesti sourozenců (dvě z jejích sester - Nicola a Jaclyn - mimochodem taky píšou) a ona sama prý milovala knížky už od dětství. Na jejím oficiálním webu se prav

Dětské knížky jsou bezesporu v knižním byznysu výnosným artiklem. Děti chceme vzdělávat a kniha je to poslední, co bychom jim nedopřáli. Navíc jsou to vděční čtenáři - kritické myšlení se u nich teprve začíná vyvíjet, takže se jim líbí prakticky všechno. Abych to zkrátila - dětských knížek jsou jednoduše plné regály. Nutno říct, že některé z titulů jsou opravdu povedené. Než se k nim ale dostanete, musíte se nejprve prohrabat stovkami braků, které činí dětský sektor dokonale nepřehledným. V dnešním článku bych se tedy ráda zaměřila na nedostatky v dětské literatuře (pro tento moment rozumějme v knížkách pro nejmenší), které tak nějak... nemám ráda. 1) Nulová myšlenka První skutečností, na kterou stále dokola narážím, je to, že valná část knížek pro děti nepřináší vůbec nic zajímavého. Pravdou je, že děti obecně nepotřebují nijak originální příběh. Se světem se sotva seznamují a nové je pro ně vlastně kdeco. Na druhou stranu mě, jakožto rodiče, docela štve, když nakladatel vydává dětské

"Válela jsem v puse slaný karamel a pak mi zničehonic jazyk zakopl o zrnko soli, štíplo mě a šeptlo: ‚To jen abys nezapomněla, jakej život doopravdy je.'" Dočítám poslední řádky nové knihy Terezy Salte a zážitek si zpříjemňuju dokonalou chutí mandlí ve slaném karamelu. Musím říct, že na tohle jsem se hodně těšila. Kdysi se mi totiž dostala do ruky autorčina prvotina s názvem Šlehačková oblaka a dodneška mě hřeje vzpomínka na onen studený listopadový víkend, který jsem s knížkou strávila.  Karamelovou džungli  jsem si tudíž umístila jako položku číslo jedna na svůj podzimní čtecí seznam a vyhradila si na ni pár klidných chvil. Samozřejmě jsem se trochu bála, že to už možná nebude "to ono". Velká očekávání jsou zrádná věc. Ale ne, nestalo se. :-) Alespoň já jsem tedy zklamaná určitě nebyla. Pokud autorku neznáte... ... tak bych vám ji ve stručnosti představila.  Tereza Salte (*1988) je sympatická a inspirativní osobnost českého Instagramu, která se v internetov

K něčemu se musím přiznat - mám slabost pro povedená vizuální zpracování knih. A vždycky, když si pořídím něco nového, ze všeho nejdříve si vychutnávám knihu jako artefakt. Barvy, ořízku, ilustrace, font, povrch, vůni... Jsem v tomto směru prostě ulítlá. Přesto jsem si samozřejmě vědoma skutečnosti, že ani sebelepší grafická úprava nakonec nezachrání nanicovatý text a že kvalitní dílo naopak zůstane kvalitním, i kdyby ho nakladatel nechal vytisknout na toaletní papír. Pak je tu ale ještě jedna kategorie - texty, které se svým "vizuálem" koexistují v jakési symbióze. Jinými slovy, jeden bez druhého by nebyl ničím až tak výjimečným, ale dohromady to nějak funguje. A právě tímto případem jsou pro mě Murakamiho povídky s ilustracemi Kat Menschik , které u nás vydává nakladatelství  Odeon . Povídky byly tedy prozatím vydány čtyři – Spánek , Podivná knihovna , Útok na pekárnu a Birthday girl . Všechno to jsou velmi útlé knížečky, které přečtete asi tak do hodiny. Perfektně se hodí

Před nějakým časem jsem na Instagramu Radky Třeštíkové narazila na velké nadšení ohledně nového vydání  Bábovek . Filmového vydání. Nechápala jsem to hurá , protože já filmové obálky prostě nemám ráda. Pohled na Radku rozbalující box plný nových knih, z nichž na mě koukal Langmajer, Vetchý a Plodková, ve mě probudil zvláštní pocit. Nic proti nim, jsou to přední čeští herci... Ale měla jsem zkrátka dojem, jako bych zírala na letáčky z CineStaru. Dnešní článek tedy bude o tomhle. Co mi na těch filmových obálkách vlastně vadí? Než začnu, ráda bych poznamenala, že tento článek je psán ryze z pohledu čtenáře. Samozřejmě rozumím tomu, proč má výše zmíněná Radka Třeštíková z nového vydání Bábovek radost. Kdybych napsala román, který by se dostal do kin, taky bych zřejmě skotačila štěstím. :-) Teď už ale zpět k mým uživatelským výtkám - na filmových přebalech mě tedy ve zkratce nebaví následujících pět skutečností. 1) Prvoplánový marketing Za prvé: filmová obálka funguje až příliš jako fosfor

Tereza Boučková  (*1957) je česká spisovatelka, publicistka a scenáristka, která už má za sebou celý seznam publikovaných knih. A tentokrát se pustila do cestopisu. Titul Bhútán, má láska mě na první pohled zaujal. Když mi bylo nějakých náct, tak jsem totiž do to téhle země penisů zatoužila jednou vyrazit. (Že mužské údy zdobí snad každý bhútánský domek, je zřejmě nejznámějším faktem o tomto jihoasijském státě. Je to podobně zapamatovatelná informace jako třeba to, že v Estonsku se nachází město Kunda nebo že pravé jméno Otokara Březiny je Václav Jebavý .) Ale to jsem trochu odskočila. Bhútán mě zkrátka kdysi dávno oslovil, a tak jsem si řekla, že si o cestování po něm aspoň přečtu. Když už jsem ztratila odvahu se tam přímo vypravit. :-D Tak tedy předně - o čem to je ?  Jak už bylo řečeno, jedná se o autobiografický cestopis - autorka se rozhodne uspořádat dobrodružný výlet po Bhútánu. Na kolech. A tak skupinka několika lidí popojíždí po této zemi, poznává místní kulturu, přírodu, jí