Budiž kniha!

"Když jsem překonal nejtemnější chvíle svého života, slíbil jsem si, že budu po zbytek života šťastný a usměvavý, protože když se usmíváš, svět se usmívá s tebou." Když Eddie Jaku  vydal svou biografii, bylo mu sto let. O rok později zemřel. Jeho životní zkušenost nicméně zůstala zachována právě v knížce Nejšťastnější muž na Zemi . V publikaci, do níž vepsal svůj příběh plný hrůz druhé světové války, koncentračních táborů a perzekuce Židů. Všechno to peklo, kterým si Eddie musel projít, v něm nicméně neudusalo naději v lepší zítřky. A nakonec se mu podařilo nejen přežít, ale také prožít zbytek života šťastně a smysluplně.

Stalo se vám někdy, že jste zhlédli rozhovor s autorem, jehož knihám jste se pak raději vyhýbali obloukem? Prostě proto, že jste ho seznali protivným? Nebo vás naopak zaujalo interview s příjemně působícím spisovatelem, avšak když jste popadli jeho knihu, byla... ehm... nevalná ? Mně se to, jak asi tušíte, párkrát přihodilo, a proto bych na tohle téma dneska zavedla řeč. Někdy mám pocit, že bych neměla posuzovat dílo podle osobnosti autora. Že bych měla být objektivní. Nenadržovat sympaťákům a zároveň neodsuzovat texty těch, kteří nejsou ani zdaleka mou krevní skupinou. Nicméně nevím... Už nějakou dobu se na tohle téma zamýšlím a napadá mě, že vztah knížka - autor je přece jen trochu jiný než, řekněme, kadeřnice - účes . Aneb - když vám nabručená kadeřnice ze zplihlých vlasů vykouzlí oslnivou hřívu, není vyloučeno, že se k ní v budoucnu vrátíte. Jenže literatura podle mě funguje jinak. A vůbec - nesouvisí náhodou jakékoli umělecké dílo se svým tvůrcem? Chodili byste rádi na koncerty z

"Když se stříbrná konvička přiblížila několik centimetrů nad šálek, začal do něj z jejího úzkého hrdla tiše vytékat tenký černý pramínek kávy. Nebylo slyšet žádný zvuk, a tak člověk ani nepoznal, že z konvičky do šálku teče nějaká tekutina. Jen pomalu stoupala hladina a šálek se plnil černočernou kávou." Japonský autor   Tošikazu Kawaguči  už u nás vydal tři knížky s podobným námětem. Než vystydne káva , Než pravda vyjde najevo  (o té dneska hodlám psát) a Než vzpomínky vyblednou (letošní novinka). Všemi jeho příběhy se line tichá kavárenská atmosféra, magický realismus a citlivý styl vyprávění... Vítejte v kavárně Funiculi Funicula . Tři, dva, jedna... Cink-cink

I letos jsem se (již tradičně) vypravila na  Svět knihy  užít si něco málo z jeho sobotního programu. A opět s Majďáki. :-) Nutno říct, že to bylo poměrně dobrodružné. Alespoň pro mě tedy. Noc předtím se mi bůhvíproč nedařilo souvisle spát, nefungovalo céčko (linka metra, která nás měla pohodlně dopravit na místo konání), musela jsem překlenout nepříjemné... ehm... žaludeční problémy, vedro jako blázen. Navíc - podmínky veletrhu byly tentokrát vzhledem k probíhající rekonstrukci dosti provizorní. Ale své účasti rozhodně nelituju, nakonec to totiž bylo moc fajn. I přes to všechno. :-) Původně jsme s Majdou plánovaly navštívit vícero rozhovorů a diskuzí, třeba jsme se chystaly na Kateřinu Tučkovou nebo na přednášku s názvem Talent, nebo marketing . Nepovedlo se. Na veletrh jsme dorazily pozdě. Takže nezbylo než se vydat do prvního ze stanů plného vystavovatelů a knih. Tam se ovšem koncentrovalo nejen ohromné množství literatury a návštěvníků akce, ale taktéž horko a dusno. Procházely js

"Nic není pro člověka lákavější než svoboda jeho svědomí, ale nic pro něho není ani trýznivější." Přečetla jsem si jedno z nejvýznamnějších děl literární historie -  Bratry Karamazovy ruského spisovatele  Fjodora Michajloviče Dostojevského . Už poměrně dlouho jsem byla zvědavá, jak vypadala tvorba mistra psychologické prózy devatenáctého století, ale popravdě jsem se pokaždé lekla silně nadstandardního rozsahu knih z jeho pera. Když bych parafrázovala legendární hlášku z představení divadla Sklep  Hřmění : Kniha Bratři Karamazovi je dlouhá. A i kdyby byla o polovinu kratší, tak by furt byla dost dlouhá. :-D   No nic, konec humoru a přistupme k jádru věci. 

Historické romány sice nejsou žánrem, který bych běžně vyhledávala, ale tentokrát jsem učinila výjimku. Tohle je totiž  Gejša  Arthura Goldena . Skvělá a čtivá kniha umožňující čtenáři nahlédnout pod pokličku povolání gejš první poloviny dvacátého století. Poprvé byl titul vydán v roce 1997 a o osm let později vznikla i jeho filmová verze (v režii  Roba Marshalla ). Film jsem neviděla, takže nemohu soudit, nicméně knížka je to opravdu výborná.