Budiž kniha!

Protože mám hodně ráda čaj, není divu, že se pídím po knížkách s čajovou tématikou. Nejen tedy po poučných publikacích , ale i po těch příběhových. Takových, v nichž čaj hraje samostatnou roli v rámci dějové linky. V dnešním článku proto hodlám na některé z nich upozornit... a lehounce je přiblížit. :) 1. POHLED NA CIZÍ KULTURU: Čajová dívka z Kolibříkové ulice Ze všeho nejdříve bych zmínila titul Lisy See   –   Čajová dívka z Kolibříkové ulice . Jde totiž o příběh, v němž má čaj opravdu význam. Konkrétně tedy  Pu-Erh . Nejdůležitějším tématem je tady sice vztah matky s dcerou, ale! Podstatná část příběhu se odehrává na čajových plantážích v hornaté provincii Jün-nan. Kromě toho jedna z postav studuje Pu-Erh na škole (jako samostatný obor), načež se profesionálně živí jeho prodejem. Je to prostě jímavý literární výlet do čínského čajového prostředí. 2. ČAJEM PROLÍVANÁ DYSTOPIE: Strážkyně pramene Pokud byste měli chuť na dystopický žánr, pak by se vám mohla líbit knížka finské autorky  

Dneska přicházím s recenzí na young adult knížku, která mi letos padla do oka... i když rovnou přiznávám, že můj věk se s tímhle žánrem tak úplně neslučuje. Ehm... nevadí. Každopádně mluvím o superbarevném prvním dílu chystané série, který se jmenuje Ten, co kráčí se Smrtí . Napsala ho česká autorka Barbora Rýdl (*1989) a hned na úvod musím říct, že do své knížky vložila vskutku vydatnou porci hravosti a kreativity. :) Ten, co kráčí se smrtí je příběh o muži jménem Sam, jemuž umírající babička odkáže malou truhlu s tím, že se do ní nikdy nesmí podívat. Zvědavost je ale potvora... takže asi tušíte, že hrdina učiní pravý opak. Otevřením skříňky však na sebe uvrhne kletbu – stane se z něj Ten, který kráčí se Smrtí . Jinými slovy začne vnímat svět, který většině lidí zůstává skrytý . Přiznám se, že mám z téhle knížky ambivalentní pocit. Na jednu stranu mi přišla moc fajn, na druhou stranu se ale neubráním několika výhradám, kvůli kterým se zdráhám ji všeobecně doporučit. Proto jsem se dne

Dneska bych vám tady chtěla doporučit titul Šťastně až navěky , protože ve mně tak nějak zůstal. Nejspíše ho zařadím i do svých TOP knih 2024... ale to trochu předbíhám. :) O co jde? O pozoruhodnou sondu do současných vztahových modelů ( #polyamorie, #otevrenychvztahu, #monogamie ... a dalších). Možná jste zaznamenali, že se loni v kinech objevil časosběrný dokumentární film s týmž názvem – a právě z něj knížka vychází. Pět příběhů, pět vztahových modelů Šťastně až do smrti je tedy titul sepsaný na základě stejnojmenného dokumentu, za kterým stojí režisérka Jana Počtová . Ta v průběhu čtyř let zaznamenávala příběhy lidí v různých vztahových situacích. Je tu: #polyamorie, #milenka, #otevrenyvztah, #monogamie a #seznamka. Mě osobně připadalo kurióznější čtení o polyamorii , monogamii a o otevřeném vztahu , protože v těchto případech byli vystupující skálopevně přesvědčeni, že právě jejich model je „tím pravým“, nebo dokonce „tím jediným správným“. O to zajímavější bylo jejich osudy sled

O tom, jak skvěle Jodi Picoultová píše, už jsem se zmiňovala v jednom z loňských článků . :) A protože jsem už od téhle autorky přečetla téměř všechno, rozhodla jsem se její romány dneska představit všechny naráz. Jeden po druhém. Mrkněte, co od Jodi Picoultové by vás mohlo oslovit, a co naopak vaším šálkem kávy nebude! Přemýšlela jsem, že bych se mohla pokusit knížky představit od nejlepší po nejslabší, ale ne. Nejsem toho schopna. V tomhle případě to prostě nešlo, takže jsem je seřadila chronologicky. :) Nuž a pojďme na ně! Prostá pravda Román  Prostá pravda  začíná tím, že se na statku v amišské vesnici najde  mrtvé dítě,  dojde k obvinění jeho matky z vraždy a chystá se soud. Tak jednoduché to ale samozřejmě nebude... Mě osobně tohle fakt bavilo číst – čím vyšší číslo stránky, tím větší napětí. Přidanou hodnotou románu je dále jisté poznání: člověk skrze text pronikne do myšlení Amišů a do jejich vidění světa. Je to i můj život Představte si rodiče, jejichž dcera je vážně ohrožena

Vzpomínky na úhoře  mi dloooouho ležely na poličce. Prostě jsem se bála toho jejich mohutného rozsahu. :D Co si budeme povídat –⁠ když člověku nesedne sedmisetstránková bichle, může to být... ehm... nepříjemné. Na druhou stranu mě druhá kniha od Anny Cimy zajímala, protože její debut –⁠  Probudím se na Šibuji  –⁠ byl jednoduše top. Teď už každopádně můžu s klidem v duši říct, že jsem si užila i tuhle luxusní tmavozelenou krásku, a jsem ráda, že jsem se do ní po měsících odkládání pustila. ♡ O čem Vzpomínky na úhoř e vyprávějí? Tak předně  –⁠ v téhle knížce nefiguruje pouze jedna hlavní hrdinka, ale hned tři: Sára –⁠ cca třicetiletá Japonka s českými kořeny, která zasvětila kariéru výzkumu úhořů. Juka –⁠ Sářina kamarádka pátrající po svém zmizelém kolegovi. Miju –⁠ slečna, která žije ve svém vlastním světě a má zvláštní vztah k úhoři jménem Unagi . Osudy těchto žen se (jak zřejmě tušíte) poměrně záhy propojí. Rámec knížky je přitom detektivní , i když... čistokrevná detektivka to není

Říká se, že povídky nikdo nečte . A přiznám se, že ani já nejsem zrovna náruživou čtenářkou tohoto žánru . Nedávno jsem nicméně došla k názoru, že můj vlažný přístup k povídkám vyplývá z jednoho faktu: ač se zdá, že napsat povídku přece musí být snadné, protože je to kraťounký text, není to pravda. Na rozdíl od románu totiž čtenář nemá dostatek prostoru na to, aby si zamiloval postavy. Aby se ponořil do jejich světa. Tady se prostě za nic neschováte. Povídka proto  musí mít silnou myšlenku , což se ne vždycky děje. Nedávno mi nicméně padly do ruky tři povídkové knížky, které jsou podle mě fakt TOP. :) Všechny vyšly v loňském roce, všechny mají modrou obálku a všechny stojí za to! Následující tři povídkové knížky jsou (alespoň pro mě) důkazem, že když se povídka napíše DOBŘE, může to být bomba! A teď už pojďme na ně. Paříž pro jednoho a jiné povídky Jako první tady dneska zmíním Paříž pro jednoho a jiné povídky  – romantickou sbírku od Jojo Moyes , kterou ráda popisuju jako sladkou kniž

Před nějakým časem se mi pod odkazem na článek  Jak číst klasiky, aby vás bavily  (bylo to na Facebooku) objevilo pár reakcí, ve kterých čtenáři nesouhlasili s mou radou podtrhávat si v knížkách zajímavé myšlenky. PODTRHÁVAT V KNIHÁCH? To je přece zločin! Jak něco tak barbarského můžu doporučovat? Netušila jsem, že tím lidi popudím, ale dobře, že se tak stalo. Přivedlo mě to totiž k dnešní úvaze. :) Podtrhávat, či nepodtrhávat? Co myslíte? Je hřích, když člověk vezme do ruky zvýrazňovač nebo gelové pero a poznamená si do knihy své postřehy...? No... podle mě v prvé řadě záleží na tom,  komu knížka patří . Půjčené knížky = nedotknutelné knížky Za totální bezohlednost považuju to, když někdo čmárá do knížek, které si půjčil . Odkudkoli. Když jsem na výšce chodila do knihoven , tak mě všechny ty debilní vpisky a poznámky uvnitř publikací celkem iritovaly. Půjčené věci jsou podle mě nedotknutelné. Bez výjimky. A že někdo neváhá cizí výtisk znehodnotit svými „úžasnými myšlenkami“ a značkami

(Audio)kniha  Fazóna má poměrně originální start: začíná totiž pohřbem. A vzhledem tomu, jaká v dílku finského autora Miikyho Nousiainena panuje atmosféra, myslím, že je to více než příhodné prostředí pro úvodní kapitolu. Tohle je totiž plastický příběh reflektující současnou společnost a bourající stereotypy. Příběh, který je ponurý i vtipný zároveň. Hlavní téma: RODIČOVSTVÍ Fazóna je příběh, jehož ústředním tématem je (alespoň z mého pohledu) rodičovství . Není to žádná mama-knížka, toho se nelekejte. Ale objevuje se tu několik postav, které právě otázka rodičovství intenzivně provází: Sami by rád založil rodinu, jenže není schopen najít si k sobě podobně smýšlející partnerku. Henna , jeho sestra, také touží po dítěti, ale má problém otěhotnět, což ji totálně paralyzuje. Jejich matka Saija  je čerstvá vdova a ráda by se stala babičkou. Markus je otec samoživitel, jehož ženu mateřství vehnalo do depresí. A Pesonen – ten se zase stará o své nemocné rodiče a pak... (no, to už nebudu

Papírový palác je knížka, v níž se prolíná atmosféra letních dnů trávených u rybníka s melancholickými akcenty. Když jsem hledala, co si o knížce myslí jiní čtenáři, zjistila jsem, že velkou část z nich příběh rozpolcené Elle emocionálně rozložil. Já jsem z něj sice nebyla až takhle paf, to říkám rovnou... Ale nebylo to špatné, a připouštím, že několik silných momentů se tady určitě našlo. Co je Papírový palác a o čem knížka vypráví? Papírový palác je letní dům u rybníka , který má protagonistka jménem Elle úzce spojený s dětstvím. A právě tam se to stane –⁠ ač žije ve spokojeném manželství s Peterem, podvede ho se svou dávnou láskou. Na dalších stránkách pak na povrch vybublávají všemožná tajemství . Rozkrýváme, jaké bylo Ellino dětství (nic moc), co k čemu vedlo, a především –⁠ co pro ni tito dva muži znamenají. Tady se ale zastavím! O titulu  Papírový palác  se obecně píše, že se točí kolem nevěry –⁠ proto jsem přirozeně očekávala, že se autorka bude držet v prvé řadě tohoto tém

Monografie patří mezi knížky, které si jednou za čas ráda naordinuju. Ono není od věci si sem tam přečíst inspirativní příběh některé z výrazných osobností, ať už se jedná o člena královské rodiny, spisovatele či o zajímavou politickou osobnost. Zjistila jsem ale, že mi není úplně jedno, jestli čtu biografii, nebo autobiografii... a to mě dovedlo k dnešnímu zamyšlení. Abych byla přesná –⁠ já mám raději autobiografie . Životopisy, na kterých osobnosti pracovaly samy (nebo klidně s pomocí ghostwritera ). Někdo možná namítne, že tento typ textů nemůže být objektivní. A bude mít pravdu. Každý, kdo píše sám o sobě, nabízí jen a pouze vlastní pohled na svůj život . Může zamlčet důležitá fakta. Trapasy, které by si nejraději odnesl s sebou do hrobu. Jinými slovy  –⁠  autobiografie budou vždycky subjektivní záležitostí a nikdy nebudete mít jistotu, že se na to, co se v nich píše, můžete 100% spolehnout. Proč tedy upřednostňuju autobiografie před fakticky přesnějšími biografiemi? Inspirující en

Kdysi jsem tady sdílela recenzi na komiksovou knížku o úzkostech  Naprostá šílenost . Tehdy jsem si stěžovala na to, že v ní Tomáš Kopecký nevyužil potenciál kresby, která leccos dokáže vyjádřit lépe než slova. Proč to píšu? No protože Debbie Tung přesně TOHLE zvládla naprosto bravurně! Její knížka Introvertka chodí na terapii podle mě dokonale ilustruje pocity člověka, kterého provázejí úzkosti či deprese. Kdo je Debbie Tung Debbie Tung je kreslířka a ilustrátorka, která už vydala několik komiksových knížek. Mně se dostala do ruky Introvertka v hlučném světě a titul  Book Love , v knihkupectvích pak dále najdete komiks s názvem Když se introvertka vdá . Hlavní hrdinkou všech těchto knížek je každopádně sama autorka – sympatická introvertka s culíkem v oversize mikině, která miluje čaj, knížky, klid, ráda chodí běhat a ráda tvoří. No kdo by se s ní neztotožnil? :-D O čem komiks vypráví Novinkou téhle série je pak komiks  Introvertka chodí na terapii , v němž Debbie moc hezky ztvárni

NEČETLA JSEM PÝCHU A PŘEDSUDEK. Tak... tuhle větu už nemusím nikdy vyslovit. :-D Konečně jsem se totiž dokopala k „akci “ a otevřela slavnou romantiku z 19. století, která okouzlila svět. Nechala jsem se na chvíli unášet atmosférou plesů, zdvořilých konverzací, dopisů a čajových dýchánků... No a samozřejmě také jedním z nejznámějších lovestory všech dob mezi temperamentní Elizabeth a panem Darcym. ♡ Letmo o díle Pýchu a předsudek asi není nutné nijak zvlášť představovat. Jedná se o nejznámější dílo z pera Jane Austinové , která první verzi románu dopsala ve svých dvaadvaceti letech (konkrétně v roce 1797). Vydat se jí ho nicméně podařilo až v roce 1813, to jen tak pro pořádek. Jádrem knížky je pak rodící se láska mezi  „pyšným “ panem Darcym a Elizabeth Bennetovou, která k němu chová předsudky. Je to takový laskavý pohádkový příběh, který si stále drží své kouzlo, a troufám si říct, že jeho základní myšlenka v literatuře žije dodnes. Myslím, že se tomu teď říká hate to love romantika