Budiž kniha!

Prosím všechny příznivce knihoven, aby se neděsili. V tomto článku rozhodně nehodlám kritizovat knihovny a ani jim nijak ubírat na hodnotě. Bude to jen takové osobní zamyšlení / zpověď. Nedávno se mě totiž kdosi zeptal, proč vlastně do knihovny nechodím, a pravda je, že jsem tam už pěkně dlouho nezavítala. Své čtivo si v poslední době povětšinou kupuju. Leč... nebylo to tak vždycky. Já a knihovny Když mi bylo asi devět, začala jsem pravidelně navštěvovat knihovnu v sousední vesnici. Byla to nevelká místnost s milou paní knihovnicí... a já jsem si tam ráda procházela takové ty regály, v nichž jste našli  Boříkovy lapálie  nebo knížky  Enid Blytonové. Později jsem začala chodit do větší pobočky v Ostravě. Její kapacita na mě tehdy udělala dojem. A tam jsem už hledala všechno možné. Povinnou četbu. Tematicky orientované seberozvojovky. Nebo třeba tituly ve stylu  Stopařův průvodce po Galaxii . Nejlepším přítelem se mi nicméně tyhle instituce staly na vysoké škole - to j...

"Kdybyste si mohli vybrat nějakou superschopnost, jaká by to byla? A co byste s ní dělali? Máte vybráno? Tak jo, nechte mě hádat... Lítání?" (Meta, str. 9) Knihu Meta bych charakterizovala jako dystopický thriller zasazený do kontextu naší doby. Autorem je  Pavel Bareš (*1994), který už má na svém kontě dvě knihy ze sci-fi série  Kronos - možná, že ji znáte a těšíte se na třetí díl. :-) Já jsem Pavlovy předchozí tituly, přiznám se, nečetla, takže s nimi Metu nemohu porovnávat. I tak ale musím říct, že jsem si právě tohle temně modré čtení velmi užila a vůbec nelituju, že jsem podlehla všeobecnému nadšení kolem něj... a na moment poodstoupila od svého obvyklého žánru . :-)  O čem to je? Děj knihy je umístěn do jakési fiktivní reality, v níž se pohybují tzv. metajedinci , a tedy lidé s nadpřirozenými schopnostmi. Nejde však o typickou zápletku, v níž by "superhrdinové" něco zachraňovali. Společnost je vůči nim naopak obezřetná a snaží se je mít co možná nejvíce pod ...

Před nedávnem jsem se vydala na malý výlet do současné německé literatury a pustila se do Borovicových ostrovů Marion Poschmannové . Anotace zněla slibně, reakce čtenářů už méně... ale i tak jsem si řekla, že to zkusím. A jak to dopadlo? No... budu upřímná. Ačkoli jsem na téhle knize našla mnoho dobrého, ve výsledku pro mě byla spíše zklamáním. Ne snad proto, že bych si v ní nenašla to své. Jen mi přišlo škoda, že se autorka rozhodla posouvat děj tak umělým způsobem, že tím nakonec (alespoň z mého pohledu) znehodnotila nápad se slušným potenciálem. :-/ Ale pojďme se na knížku podívat od začátku... Lehký nástin děje Hlavním aktérem příběhu je jistý Gilbert Silvestr (kulturolog specializující se na tematiku vousů), který jednoho dne odletí do Japonska. A tam se rozhodne navštívit  Borovickové ostrovy  po vzoru známého básníka Macua Bašóa . Na počátku své cesty potkává japonského studenta petrochemie jménem Josa Tamagoči , který se k němu připojí. Josoa ale neláká spatřit m...

"Osobně příjemní jsou jedině umělci, kteří nic neumějí. Dobří umělci prostě existují v tom, co vytvářejí, a tudíž jsou naprosto nezajímaví jako osoby z masa a kostí."  Přestože tento citát vložil Oscar Wilde do úst jedné cynické postavě svého románu, nemyslím si, že by jemu osobně přiléhal. Alespoň soudě podle jeho životopisu - na Wikipedii se o něm píše třeba to, že " upoutával pozornost nejen svým vynikajícím intelektem a řečnickými schopnostmi, ale také extravagantním vystupováním a oblékáním " nebo že " žil svobodně bez ohledu na konvence a pokryteckou morálku vyšších vrstev viktoriánské Anglie, vědomě šokoval prudérní společnost, pro svůj šarm, duchaplnost a vypravěčské umění byl vyhledávaným a oblíbeným společníkem. " No, rozhodně to nezní jako medailonek nudné osobnosti. :-) A já jsem ráda, že jsem se  v rámci svých  # čtecích restů  k jeho románu konečně dokopala. Nástin dějové linky O čem  Obraz Doriana Graye  pojednává, ví asi téměř každý, kdo v ...

Terezu Rambu (rodným jménem  Voříškovou ) asi není nutné nijak zvlášť představovat.   Je to sympatická mladá herečka, která mimochodem loni získala Českého lva za hlavní ženský herecký výkon ve filmu Vlastníci , založila podcast s názvem  Tereza Ramba: do duší  a vydala svou první knížku. Úspěšný rok, nutno poznamenat. A já bych se nyní ráda zaměřila na tu knížku. Jmenuje se  DobroDruhům  a je (podobně jako její autorka) vcelku svérázná. :-) O čem to je? No... možná bude lepší začít tím, o čem kniha není . Tak za prvé - nehledejte v DobroDruzích cestopis. Ačkoli Tereza Ramba píše o spoustě zemí, které navštívila (Laos, Černá Hora, Kanada, Peru, Thajsko, Francie...), nedá se říct, že byste se o nich moc dozvěděli. Jednotlivým procestovaným státům navíc autorka nevěnuje rovnoměrný prostor - některým z nich byl dopřán delší rozsah, o jiných se povídání smrsklo na jednu / dvě stránky. Třeba kapitola o Číně. Ta je pojata jen jako krátké vyjádření l...

Nerozumím poezii. Je sice trochu zvláštní uvádět článek o oblíbených básních touto tezí, ale bohužel, je to krutá pravda. Ať už jsem se snažila jakkoli pochopit tyhle literární vody, nikdy jsem to dost dobře nedokázala. Zvlášť hodně tedy plavu v poezii novodobé. Přesněji, v té intelektuální. Občas si pročítám básně, které se ocitnou v časopise Host , přečtu si i něco o nich, ale ať dělám, co dělám, jdou prostě mimo mě. Přesto jsem v minulosti objevila několik básnických počinů, které se mnou přece jen nějak rezonovaly. A o těch to dneska bude. :-) Připravte se na lyrickou všehochuť. Básně, které jsem si zařadila na vrchol svého pomyslného žebříčku, jsou poměrně odlišné - dobou vzniku, náladou, stupněm vážnosti... vším. Už to nebudu dále rozepisovat. Pojďme na ně.  Začnu krátkou sofistikovanou básní Vladimíra Holana s názvem I když... , která je součástí jeho sbírky Bolest obsahující verše z let 1938-1948. Kvůli té jedné dokonalé básničce jsem si sbírku přečetla celou, nicméně tak...