Mé osobní čtecí krize

Před nějakou dobou jsem tady sdílela článek o tom, jak ven z čtecí krize. Klidně na něj mrkněte, pokud si něčím takovým právě procházíte. :-) Dneska to nicméně bude malinko osobnější. Ráda bych se totiž svěřila s tím, jak to vypadalo, když přišly doby čtenářského temna na mě... a co k nim vůbec vedlo. Nejprve by asi bylo dobré říct, kolikrát se mi tohle vlastně stalo. Inu – přesně třikrát . Nebudu počítat staré časy na základní škole, kde mě mučili společným čtením Lovců mamutů , a začnu až v období gymnaziálním. Tam to totiž začalo. Krize č. 1: Švanda dudák Svou první čtenářskou krizi jsem nazvala Švanda dudák , protože právě Strakonický dudák byl jednou z nejnudnějších položek, které se kdy na našem seznamu povinné četby objevily. Omlouvám se Josefu Kajetánovi za upřímnost. Ale tahle jeho hra mě v raných letech na gymplu fakt nenadchla. Za mou první čtenářskou odmlkou nicméně nestojí jen Švanda, Dorotka nebo Vocilka, ale povinná četba jako taková . Já jsem se totiž většinou snaž...