Budiž kniha!

Dětské knížky jsou bezesporu v knižním byznysu výnosným artiklem. Děti chceme vzdělávat a kniha je to poslední, co bychom jim nedopřáli. Navíc jsou to vděční čtenáři - kritické myšlení se u nich teprve začíná vyvíjet, takže se jim líbí prakticky všechno. Abych to zkrátila - dětských knížek jsou jednoduše plné regály. Nutno říct, že některé z titulů jsou opravdu povedené. Než se k nim ale dostanete, musíte se nejprve prohrabat stovkami braků, které činí dětský sektor dokonale nepřehledným. V dnešním článku bych se tedy ráda zaměřila na nedostatky v dětské literatuře (pro tento moment rozumějme v knížkách pro nejmenší), které tak nějak... nemám ráda. 1) Nulová myšlenka První skutečností, na kterou stále dokola narážím, je to, že valná část knížek pro děti nepřináší vůbec nic zajímavého. Pravdou je, že děti obecně nepotřebují nijak originální příběh. Se světem se sotva seznamují a nové je pro ně vlastně kdeco. Na druhou stranu mě, jakožto rodiče, docela štve, když nakladatel vydává dětské...

"Válela jsem v puse slaný karamel a pak mi zničehonic jazyk zakopl o zrnko soli, štíplo mě a šeptlo: ‚To jen abys nezapomněla, jakej život doopravdy je.'" Dočítám poslední řádky nové knihy Terezy Salte a zážitek si zpříjemňuju dokonalou chutí mandlí ve slaném karamelu. Musím říct, že na tohle jsem se hodně těšila. Kdysi se mi totiž dostala do ruky autorčina prvotina s názvem Šlehačková oblaka a dodneška mě hřeje vzpomínka na onen studený listopadový víkend, který jsem s knížkou strávila.  Karamelovou džungli  jsem si tudíž umístila jako položku číslo jedna na svůj podzimní čtecí seznam a vyhradila si na ni pár klidných chvil. Samozřejmě jsem se trochu bála, že to už možná nebude "to ono". Velká očekávání jsou zrádná věc. Ale ne, nestalo se. :-) Alespoň já jsem tedy zklamaná určitě nebyla. Pokud autorku neznáte... ... tak bych vám ji ve stručnosti představila.  Tereza Salte (*1988) je sympatická a inspirativní osobnost českého Instagramu, která se v internetov...

K něčemu se musím přiznat - mám slabost pro povedená vizuální zpracování knih. A vždycky, když si pořídím něco nového, ze všeho nejdříve si vychutnávám knihu jako artefakt. Barvy, ořízku, ilustrace, font, povrch, vůni... Jsem v tomto směru prostě ulítlá. Přesto jsem si samozřejmě vědoma skutečnosti, že ani sebelepší grafická úprava nakonec nezachrání nanicovatý text a že kvalitní dílo naopak zůstane kvalitním, i kdyby ho nakladatel nechal vytisknout na toaletní papír. Pak je tu ale ještě jedna kategorie - texty, které se svým "vizuálem" koexistují v jakési symbióze. Jinými slovy, jeden bez druhého by nebyl ničím až tak výjimečným, ale dohromady to nějak funguje. A právě tímto případem jsou pro mě Murakamiho povídky s ilustracemi Kat Menschik , které u nás vydává nakladatelství  Odeon . Povídky byly tedy prozatím vydány čtyři – Spánek , Podivná knihovna , Útok na pekárnu a Birthday girl . Všechno to jsou velmi útlé knížečky, které přečtete asi tak do hodiny. Perfektně se hodí...

Před nějakým časem jsem na Instagramu Radky Třeštíkové narazila na velké nadšení ohledně nového vydání  Bábovek . Filmového vydání. Nechápala jsem to hurá , protože já filmové obálky prostě nemám ráda. Pohled na Radku rozbalující box plný nových knih, z nichž na mě koukal Langmajer, Vetchý a Plodková, ve mě probudil zvláštní pocit. Nic proti nim, jsou to přední čeští herci... Ale měla jsem zkrátka dojem, jako bych zírala na letáčky z CineStaru. Dnešní článek tedy bude o tomhle. Co mi na těch filmových obálkách vlastně vadí? Než začnu, ráda bych poznamenala, že tento článek je psán ryze z pohledu čtenáře. Samozřejmě rozumím tomu, proč má výše zmíněná Radka Třeštíková z nového vydání Bábovek radost. Kdybych napsala román, který by se dostal do kin, taky bych zřejmě skotačila štěstím. :-) Teď už ale zpět k mým uživatelským výtkám - na filmových přebalech mě tedy ve zkratce nebaví následujících pět skutečností. 1) Prvoplánový marketing Za prvé: filmová obálka funguje až příliš jako fo...