Budiž kniha!

Jedním z pokladů mé knihovny je precizní velkoformátová kniha Příběh čaje . Mám ji už dlouho, takových... deset let, řekla bych. Kompletně jsem ji sice četla jenom jednou, ale pravidelně se k ní vracím. Občas si v ní potřebuju něco vyhledat a navíc –⁠ její vůně a úžasné fotky uvnitř mě prostě nikdy neomrzí. Pokaždé, když knížku otevřu, tak mě ty čajové kultury nádherně vtáhnou. ♡ Zdeněk, Soňa a Michal Thomovi Knihu dala dohromady trojice autorů Thomových; publicistka Soňa Thomová (*1947), fotograf a cestovatel Zdeněk Thoma  (*1938) a Michal Thoma (*1979) – absolvent kulturologie na FFUK. Všichni tři čaji propadli, každý po svém. Aktivně se o něj zajímají, cestují (nebo alespoň cestovali) po zemích, v nichž tento nápoj hraje prim. Největší autorský podíl na knize má údajně Soňa, Zdeňkovi zase publikace vděčí za většinu fotografického materiálu. Láska autorů k tématice čaje je každopádně jak na textu, tak na fotografiích znát a je... prostě nakažlivá. :-) Úžasná cesta čaje Publikace je

Tak schválně. Jak se jmenovala okouzlující holčina z knížky, kterou jste dočetli, řekněme, minulý měsíc? A ten podivný chlápek? Vybavíte si ještě jejich jména? Nebo už ne...? Pokud jste odpověděli kladně, gratuluju. Jste dobří. Já jsem – bohužel – ten druhý případ. :-D Nedávno jsem si uvědomila, že jména hrdinů mi z paměti mizí rychlostí blesku. Je to zvláštní jev. Když si představím, jak autor knížky dumá nad jmény svých protagonistů, aby to bylo „to pravé“... a pak přijde čtenář jako já a pár týdnů po dočtení románu všechna ta jména pozapomíná. No není to trochu neadekvátní balanc? Chudáci spisovatelé, říkám si. :-D Přesto jsem ale zjistila, že přece jen EXISTUJÍ případy, kdy mi jména protagonistů utkví. Nebudu to zdržovat a půjdu rovnou k věci: je jich přesně sedm (↓). 1) Hlavní postava v názvu knihy Tohle je zcela logický důvod, takže ho zmíním hned zkraje: figuruje-li jméno postavy v názvu knížky, zapamatuju si její jméno úplně pokaždé. Tohle je vlastně případ mnoha dětských knih

Kdysi jsem zhlédla film  Nechápu, jak to dokáže  (v originále I don't know how she does it ) se Sarah Jessicou Parker  v hlavní roli. Taková celkem neškodná komedie, ale z hlediska myšlenky a zpracování v podstatě podprůměrná (na ČSFD to má 45 %, jen tak pro zajímavost). Jenže... já jsem si nedávno přečetla knižní předlohu tohoto snímku a nestačila jsem se divit, co všechno vlastně ve filmu dokázali tvůrci pozměnit / zmršit. A o tom tedy budiž dnešní článek. :-) Aby bylo jasno – já rozhodně nejsem jedna z těch, kdož všeobecně tvrdí, že „kniha je vždycky lepší než film“. Spíše razím názor, že na každém z těch formátů něco je, každý z nich umožňuje tvůrcům s příběhem pracovat po svém. Teď se nicméně vraťme se ke snímku  Nechápu, jak to dokáže , který podle se ale podle mě zrovna nepovedl. On tu původní předlohu totiž očesal až moc. Tolik, že z ní nakonec zbylo jen velmi kostnaté (a zároveň plytké) torzo. Předem varuji : následující řádky jsou prospoilerované skrz naskrz , takže pokud

Protože mě zajímají nejen knížky jako takové, ale i jejich „zákulisí“, pořídila jsem si titul Martina Peciny s nenápadným názvem Knihy a typografie . Ve výsledku jsem nicméně dostala víc, než jsem očekávala. Tahle publikace je směsicí zajímavých faktů, postřehů hodných zamyšlení a v neposlední řadě také příjemně sarkastického humoru. Krátce o autorovi Než začnu komentovat samotnou knihu, nebude od věci představit jejího autora. I když... už ho někteří možná znáte z loňského MasteChefa. :-) Martin Pecina je vysoce svérázný muž. Ruce má bohatě zdobené vytetovanými písmeny, z brady mu ční nepřehlédnutelný plnovous a jeho pěstěný knír také není úplně standardní. A kromě toho jde o skutečného profesionála v oboru knižní grafiky . Na Martinovu tvorbu už jste pravděpodobně narazili – třeba v některé z knih od Hostu (tam se postaral například o poměrně vychvalovanou obálku knížky  Možnosti milostného románu  nebo o kontroverzní vizuál titulu  Spoušť ). Mně osobně se jeho minimalistické návrh

Tip na knížku  Příběhy o soudci Ookovi  jsem získala – netradičně – v čajovně. :-) Roky tam nenápadně ležela mezi Příběhem čaje a Všemi čaji Číny , prášilo se na ni... až mi ji pak zčistajasna doporučil jeden můj známý japanista. Je mi záhadou, jak je možné, že mě tahle japonská klasika tak dlouho míjela. Zvlášť, když mě literatura téhle ostrovní země přitahuje jako magnet... Nevadí. Teď už o ní vím. :-) Kdo byl soudce Okka? Na rozdíl od běžných pohádkových příběhů, které se zrodily z lidské představivosti, tento vychází ze skutečných reálií. Soudce Ooka má totiž reálný předobraz: Ooku Tadasukeho , jenž údajně vykonával svůj úřad v sedmnáctém století (během období Edo). A protože ke své práci přistupoval v porovnání se svými předchůdci nadmíru svědomitě, začaly se o něm tradovat historky, které se zachovaly dodnes. Ooka jako postava Ať už byl Ooka jakýkoli, japonské pohádky jeho osobnost vykreslují v ryze pozitivním světle. V těchto textech je soudce neskonale lidský, morální a spra