Budiž kniha!

Toto je moje druhá kniha od  Delphine de Vigan a opět jsem spokojená. Tentokrát jsem vzala do ruky současný společenský román Děti nade vše zabývající se problematikou dětí na sociálních sítích. A protože fenomén zveřejňování potomků na internetu je v dnešní době čím dál rozšířenější, považuju tuhle knížku za velice aktuální, a myslím si, že její sdělení stojí minimálně za zamyšlení... Detektivní příběh V popředí příběhu se nachází rodina úspěšných influencerů , jejichž kanál Happy Récré dosahuje miliónů zhlednutí. „Šťastný“ rodinný život se jim však náhle zhroutí; při hře na schovávanou se totiž ztratí jejich mladší dcerka Kimmy –⁠ krásná holčička, kterou fanoušci kanálu naprosto zbožňují. A přestože autorka obalila příběh do detektivního hávu, jeho jádrem zůstává rodinný byznys a pohled za oponu youtuberského světa. Psychologicky skvěle vystiženo Podobně jako u knihy Ani později, ani jinde musím i zde jednoznačně ocenit skvělou práci s vykreslením postav . Jsou věrohodné, jejic

Jestli chcete naštvat knihomola, řekněte mu: „Taky bych chtěl/a mít tolik času na čtení jako ty.“ Stačí tohle. Fakt že jo. :-D Je to věta, která spoustu jedinců čtenářského ražení zaručeně vytočí. Ne každý si je vědom síly této formulace, takže ji bohužel slýcháme, aniž by nám někdo chtěl úmyslně zvyšovat krevní tlak. Dneska bych se ale chtěla pokusit vysvětlit, proč se podobnými průpovídkami nenechávat rozhodit a jak se na ně dívat. Upřímně – ono je zvláštní, že zrovna čtení knížek v lidech vyvolává nutkání podobné věci pronášet. Nevím jak vy, ale já jsem třeba nikdy neslyšela: „chtěla bych mít tolik času na běhání jako ty“  nebo "taky bych chtěla mít tolik času na seriály" . Zato v souvislosti z knížkami... je to skoro až klišé. Nejprve ale – proč nám ta zatracená věta tolik vadí? Je to vlastně jednoduché. Když někdo pronese přání „mít tolik času na čtení jako my“ , slyšíme pod tím:  „Taky bych četl, ale na rozdíl od tebe jsem fakt busy .“ „Koukám, že nemáš do čeho píchno

Na Komiksovou učebnici komiksu  už jsem si brousila zuby dlouho. Jen mě odrazovalo to slovo „učebnice“ v názvu –⁠ měla jsem prostě pocit, že tuhle věc by si měl člověk pořídit jenom v případě, že se reálně chystá nějaký komiks vytvořit. A to já zatím v plánu nemám. :-) Nakonec jsem si ale přece jen udělala radost, knihu si pořídila... a musím říct, že jsem si ji užila i bez těch výtvarných ambicí. Ona mě totiž do komiksového světa vtáhla i tak. Komiksová učebnice komiksu ... ... čtenáři poskytuje přesně to, co slibuje. Je to kniha vysvětlující, jaké kroky je třeba podniknout k tomu, aby vzniklo zdařilé komiksové dílo. Dozvíte se, proč je dobré maximálně plánovat (včetně rozvržení okének nebo umístění bublin), jak se dělá lettering, jak pracovat s barvou, se stylem, jak stavět příběh, kde brát inspiraci.  Částečně autorka vychází z odbornějších publikací a výroků známých umělců, většinou se ale opírá o vlastní zkušenost. A ta je, podle mě, úplně nejcennější. :-) Na rozdíl od jiných přír

„ Staří Egypťané věřili, že zásadní a nejnezbytnější látkou ve vesmíru je chaos. Smete vás, ale je to také prostor, ze kterého se rodí vše nové. “ Jodi Picoultovou čtu ráda. Pravda je, že jsem tuhle americkou spisovatelku objevila teprve nedávno, takže se s její tvorbou teprve seznamuju. Ale musím říct, že mě zatím dost baví ani svým posledním titulem –  Knihou dvou cest  – mě nikterak nezklamala. Je to perfektně vyladěný příběh o životních rozhodnutích posypaný egyptským kořením a zrnky rozpáleného písku. O čem Kniha dvou cest je? Hlavní hrdinkou příběhu je Dawn, která žije v relativně spokojeném (i když trochu vyhaslém) manželství, má dceru, živí se jako "dula smrti". Není vyloženě nešťastná. Přesto ji však jednoho dne začnou pronásledovat myšlenky na minulost a s nimi spojená otázka co by bylo, kdyby . Před patnácti lety totiž vedla úplně jiný život: pracovala v Egyptě na výzkumu  Knihy dvou cest (= to je soubor staroegyptských textů, který hrál významnou roli při pohřbí