Budiž kniha!

Jedním z pokladů mé knihovny je precizní velkoformátová kniha Příběh čaje . Mám ji už dlouho, takových... deset let, řekla bych. Kompletně jsem ji sice četla jenom jednou, ale pravidelně se k ní vracím. Občas si v ní potřebuju něco vyhledat a navíc –⁠ její vůně a úžasné fotky uvnitř mě prostě nikdy neomrzí. Pokaždé, když knížku otevřu, tak mě ty čajové kultury nádherně vtáhnou. ♡ Zdeněk, Soňa a Michal Thomovi Knihu dala dohromady trojice autorů Thomových; publicistka Soňa Thomová (*1947), fotograf a cestovatel Zdeněk Thoma  (*1938) a Michal Thoma (*1979) – absolvent kulturologie na FFUK. Všichni tři čaji propadli, každý po svém. Aktivně se o něj zajímají, cestují (nebo alespoň cestovali) po zemích, v nichž tento nápoj hraje prim. Největší autorský podíl na knize má údajně Soňa, Zdeňkovi zase publikace vděčí za většinu fotografického materiálu. Láska autorů k tématice čaje je každopádně jak na textu, tak na fotografiích znát a je... prostě nakažlivá. :-) Úžasná cesta čaje Publikace je

Tak schválně. Jak se jmenovala okouzlující holčina z knížky, kterou jste dočetli, řekněme, minulý měsíc? A ten podivný chlápek? Vybavíte si ještě jejich jména? Nebo už ne...? Pokud jste odpověděli kladně, gratuluju. Jste dobří. Já jsem – bohužel – ten druhý případ. :-D Nedávno jsem si uvědomila, že jména hrdinů mi z paměti mizí rychlostí blesku. Je to zvláštní jev. Když si představím, jak autor knížky dumá nad jmény svých protagonistů, aby to bylo „to pravé“... a pak přijde čtenář jako já a pár týdnů po dočtení románu všechna ta jména pozapomíná. No není to trochu neadekvátní balanc? Chudáci spisovatelé, říkám si. :-D Přesto jsem ale zjistila, že přece jen EXISTUJÍ případy, kdy mi jména protagonistů utkví. Nebudu to zdržovat a půjdu rovnou k věci: je jich přesně sedm (↓). 1) Hlavní postava v názvu knihy Tohle je zcela logický důvod, takže ho zmíním hned zkraje: figuruje-li jméno postavy v názvu knížky, zapamatuju si její jméno úplně pokaždé. Tohle je vlastně případ mnoha dětských knih

Kdysi jsem zhlédla film  Nechápu, jak to dokáže  (v originále I don't know how she does it ) se Sarah Jessicou Parker  v hlavní roli. Taková celkem neškodná komedie, ale z hlediska myšlenky a zpracování v podstatě podprůměrná (na ČSFD to má 45 %, jen tak pro zajímavost). Jenže... já jsem si nedávno přečetla knižní předlohu tohoto snímku a nestačila jsem se divit, co všechno vlastně ve filmu dokázali tvůrci pozměnit / zmršit. A o tom tedy budiž dnešní článek. :-) Aby bylo jasno – já rozhodně nejsem jedna z těch, kdož všeobecně tvrdí, že „kniha je vždycky lepší než film“. Spíše razím názor, že na každém z těch formátů něco je, každý z nich umožňuje tvůrcům s příběhem pracovat po svém. Teď se nicméně vraťme se ke snímku  Nechápu, jak to dokáže , který podle se ale podle mě zrovna nepovedl. On tu původní předlohu totiž očesal až moc. Tolik, že z ní nakonec zbylo jen velmi kostnaté (a zároveň plytké) torzo. Předem varuji : následující řádky jsou prospoilerované skrz naskrz , takže pokud

Protože mě zajímají nejen knížky jako takové, ale i jejich „zákulisí“, pořídila jsem si titul Martina Peciny s nenápadným názvem Knihy a typografie . Ve výsledku jsem nicméně dostala víc, než jsem očekávala. Tahle publikace je směsicí zajímavých faktů, postřehů hodných zamyšlení a v neposlední řadě také příjemně sarkastického humoru. Krátce o autorovi Než začnu komentovat samotnou knihu, nebude od věci představit jejího autora. I když... už ho někteří možná znáte z loňského MasteChefa. :-) Martin Pecina je vysoce svérázný muž. Ruce má bohatě zdobené vytetovanými písmeny, z brady mu ční nepřehlédnutelný plnovous a jeho pěstěný knír také není úplně standardní. A kromě toho jde o skutečného profesionála v oboru knižní grafiky . Na Martinovu tvorbu už jste pravděpodobně narazili – třeba v některé z knih od Hostu (tam se postaral například o poměrně vychvalovanou obálku knížky  Možnosti milostného románu  nebo o kontroverzní vizuál titulu  Spoušť ). Mně osobně se jeho minimalistické návrh

Tip na knížku  Příběhy o soudci Ookovi  jsem získala – netradičně – v čajovně. :-) Roky tam nenápadně ležela mezi Příběhem čaje a Všemi čaji Číny , prášilo se na ni... až mi ji pak zčistajasna doporučil jeden můj známý japanista. Je mi záhadou, jak je možné, že mě tahle japonská klasika tak dlouho míjela. Zvlášť, když mě literatura téhle ostrovní země přitahuje jako magnet... Nevadí. Teď už o ní vím. :-) Kdo byl soudce Okka? Na rozdíl od běžných pohádkových příběhů, které se zrodily z lidské představivosti, tento vychází ze skutečných reálií. Soudce Ooka má totiž reálný předobraz: Ooku Tadasukeho , jenž údajně vykonával svůj úřad v sedmnáctém století (během období Edo). A protože ke své práci přistupoval v porovnání se svými předchůdci nadmíru svědomitě, začaly se o něm tradovat historky, které se zachovaly dodnes. Ooka jako postava Ať už byl Ooka jakýkoli, japonské pohádky jeho osobnost vykreslují v ryze pozitivním světle. V těchto textech je soudce neskonale lidský, morální a spra

Toto je moje druhá kniha od  Delphine de Vigan a opět jsem spokojená. Tentokrát jsem vzala do ruky současný společenský román Děti nade vše zabývající se problematikou dětí na sociálních sítích. A protože fenomén zveřejňování potomků na internetu je v dnešní době čím dál rozšířenější, považuju tuhle knížku za velice aktuální, a myslím si, že její sdělení stojí minimálně za zamyšlení... Detektivní příběh V popředí příběhu se nachází rodina úspěšných influencerů , jejichž kanál Happy Récré dosahuje miliónů zhlednutí. „Šťastný“ rodinný život se jim však náhle zhroutí; při hře na schovávanou se totiž ztratí jejich mladší dcerka Kimmy –⁠ krásná holčička, kterou fanoušci kanálu naprosto zbožňují. A přestože autorka obalila příběh do detektivního hávu, jeho jádrem zůstává rodinný byznys a pohled za oponu youtuberského světa. Psychologicky skvěle vystiženo Podobně jako u knihy Ani později, ani jinde musím i zde jednoznačně ocenit skvělou práci s vykreslením postav . Jsou věrohodné, jejic

Jestli chcete naštvat knihomola, řekněte mu: „Taky bych chtěl/a mít tolik času na čtení jako ty.“ Stačí tohle. Fakt že jo. :-D Je to věta, která spoustu jedinců čtenářského ražení zaručeně vytočí. Ne každý si je vědom síly této formulace, takže ji bohužel slýcháme, aniž by nám někdo chtěl úmyslně zvyšovat krevní tlak. Dneska bych se ale chtěla pokusit vysvětlit, proč se podobnými průpovídkami nenechávat rozhodit a jak se na ně dívat. Upřímně – ono je zvláštní, že zrovna čtení knížek v lidech vyvolává nutkání podobné věci pronášet. Nevím jak vy, ale já jsem třeba nikdy neslyšela: „chtěla bych mít tolik času na běhání jako ty“  nebo "taky bych chtěla mít tolik času na seriály" . Zato v souvislosti z knížkami... je to skoro až klišé. Nejprve ale – proč nám ta zatracená věta tolik vadí? Je to vlastně jednoduché. Když někdo pronese přání „mít tolik času na čtení jako my“ , slyšíme pod tím:  „Taky bych četl, ale na rozdíl od tebe jsem fakt busy .“ „Koukám, že nemáš do čeho píchno

Na Komiksovou učebnici komiksu  už jsem si brousila zuby dlouho. Jen mě odrazovalo to slovo „učebnice“ v názvu –⁠ měla jsem prostě pocit, že tuhle věc by si měl člověk pořídit jenom v případě, že se reálně chystá nějaký komiks vytvořit. A to já zatím v plánu nemám. :-) Nakonec jsem si ale přece jen udělala radost, knihu si pořídila... a musím říct, že jsem si ji užila i bez těch výtvarných ambicí. Ona mě totiž do komiksového světa vtáhla i tak. Komiksová učebnice komiksu ... ... čtenáři poskytuje přesně to, co slibuje. Je to kniha vysvětlující, jaké kroky je třeba podniknout k tomu, aby vzniklo zdařilé komiksové dílo. Dozvíte se, proč je dobré maximálně plánovat (včetně rozvržení okének nebo umístění bublin), jak se dělá lettering, jak pracovat s barvou, se stylem, jak stavět příběh, kde brát inspiraci.  Částečně autorka vychází z odbornějších publikací a výroků známých umělců, většinou se ale opírá o vlastní zkušenost. A ta je, podle mě, úplně nejcennější. :-) Na rozdíl od jiných přír

„ Staří Egypťané věřili, že zásadní a nejnezbytnější látkou ve vesmíru je chaos. Smete vás, ale je to také prostor, ze kterého se rodí vše nové. “ Jodi Picoultovou čtu ráda. Pravda je, že jsem tuhle americkou spisovatelku objevila teprve nedávno, takže se s její tvorbou teprve seznamuju. Ale musím říct, že mě zatím dost baví ani svým posledním titulem –  Knihou dvou cest  – mě nikterak nezklamala. Je to perfektně vyladěný příběh o životních rozhodnutích posypaný egyptským kořením a zrnky rozpáleného písku. O čem Kniha dvou cest je? Hlavní hrdinkou příběhu je Dawn, která žije v relativně spokojeném (i když trochu vyhaslém) manželství, má dceru, živí se jako "dula smrti". Není vyloženě nešťastná. Přesto ji však jednoho dne začnou pronásledovat myšlenky na minulost a s nimi spojená otázka co by bylo, kdyby . Před patnácti lety totiž vedla úplně jiný život: pracovala v Egyptě na výzkumu  Knihy dvou cest (= to je soubor staroegyptských textů, který hrál významnou roli při pohřbí

Od té doby, co jsem poznala severský pojem „hygge“, si mnohem lépe užívám okamžiky pohody a útulna. Chápu, že to tak nemá každý, ale já prostě jo. :-) A přestože nejsem typ člověka, který by měl potřebu pořizovat si každou hyggelig publikaci , která se v knihkupectvích objeví, na knížky Meika Wikinga mám prostě slabost. Už jsem četla  Hygge , Lykke ,  Umění vytvářet vzpomínky . A když u nás vyšla knížka zaměřená na interiéry, sáhla jsem i po ní. A proto – vítejte v  Hygge domově . :-) Hygge domov a jeho myšlenky Meik Wiking je dánský spisovatel, který se zaměřuje na štěstí. Spokojenost je jeho profesí. Otázku štěstí bere se vší vážností, zkoumá ji do hloubky a prostřednictvím příjemných knížek pak sdílí své závěry. Dokonce založil tzv.  Institut pro výzkum štěstí.  :-) (To jen tak, pokud jste o něm doposud neslyšeli.) A tentokrát tedy došlo na interiéry. Hlavní myšlenka knížky Hygge domov říká, že bychom se měli více zamýšlet nad uspořádáním svých domovů . Aby to byly skutečně domovy

Každý jsme to někdy zažili. Občas i ten nejnáruživější čtenář upadne do stavu, kdy při pohledu na kupku knížek zažívá podivné prázdno. Prostě se mu nechce číst. Moderní doba takovým obdobím propůjčila i název: mluví se o nich jako o takzvaných čtecích krizích . Takže pojmenování bychom tedy měli. :-) A teď – jak z toho ven? Co je to „čtecí krize“? Pro začátek by nebylo od věci si říct, co čtecí krizí  není . Čili – pokud se člověku do knížky nechce den, dva nebo klidně týden, tak pravděpodobně o čtecí krizi v pravém slova smyslu nejde. O té obyčejně mluvíme, až když onen pocit přetrvává po dobu několika měsíců a jaksi... neustává. Knížky nás nudí, vyvolávají v nás pocity zbytečnosti, nechce se nám je otvírat. Představa času stráveného s knížkou nás najednou nikterak neláká. A je nám z toho divně, protože víme, že knížky přece máme rádi, tak co se děje ? Dobrou zprávou je, že se s tímto pocitem dá bojovat, pokud tedy chceme. :-) A jak že? Inu... 1) Přečtěte si nějakou  „tutovku“  a odl

Knížka Strážkyně pramene  finské autorky  Emmi Itäranty pro mě byla velice příjemným překvapením. Vybrala jsem si ji kvůli tématu, protože čaj v příbězích –⁠ to je něco pro mě. :-) Sice jsem byla zprvu lehce rozpačitá z označení "finská poetická dystopie"... nějak mi přišlo, že sousloví  poetická dystopie je prostě oxymóron. Nakonec ale musím uznat, že to vůbec nebylo špatné. Naopak –⁠ koktejl, který autorka z těchto dvou literárních ingrediencí dokázala namíchat, jsem si s radostí vychutnala. Do dna. ♡ Děj knížky... ... je situován do ponuré budoucnosti postižené globálním oteplováním . Ledovce roztály, přirozený sníh již neexistuje, všude horko, absence přirozené vláhy. Sladká voda se stala nedostatkovým zbožím. Svět se proto ocitnul v osidlech vojenské diktatury a lidé jsou odkázáni na příděly vody uměle odsolované. Není divu, že se hlavní hrdinka Noria jakožto čajová mistrně dostává do svízelné situace. I s rodinným tajemstvím, které by měla chránit... Rustikální dystop