Budiž kniha!

Tak schválně. Jak se koukáte na knížky, jejichž autorem je veřejně známá osobnost z hereckého prostředí? Dokážou vás takové tituly nalákat? Nebo se k nim stavíte skepticky? Nedávno jsem si totiž uvědomila, že se v přijetí těchto publikací ukrývá jeden zvláštní paradox, který bych tu dneska krátce probrala. Přijde mi, že když vyjde herečce nebo herci knížka, tak se čtenáři rozestoupí do dvou protichůdných táborů. Jedni si ji koupí proto, že danou osobnost znají. A ti druzí si ji právě proto nekoupí. Je to vlastně podivná situace. Zdá se totiž, že herecké jméno je ve spisovatelské branži lákadlem i odrazujícím prvkem zároveň. Funguje to nějak takto: 1) Knihy herců / hereček nás lákají, protože... ... je známe z obrazovky a jsou nám sympatičtí. Umějí se příjemně prezentovat (v tomto směru mají oproti "běžným" spisovatelům bezesporu náskok), jsou to celebrity. Jejich jména na obálkách září. Přitahují pozornost. A to je přesně důvod, proč je pro nakladatelství výnosné někomu takov

Dánské autorce  Helle Helle  (vlastním jménem Helle Krogh Hansen ) u nás prozatím vyšly čtyři knížky. Já už jsem kdysi jednu z nich četla, konkrétně titul s dlouhatánským názvem  Tohle jsem měla napsat v přítomném čase . Nebudu lhát, tehdy jsem z něj byla poměrně v rozpacích... a zklamaná. Přesto jsem autorce dala ještě jednu šanci a opatrně se pustila do jejího staršího textu  Jestli chceš . Zážitek to byl o něco lepší než minule, i když... wow efekt se popravdě nedostavil ani tentokrát.

Knihy Aleny Mornštajnové čtu tak nějak na přeskáčku. Začala jsem Hanou , pokračovala  Tichými roky  a teď jsem se zaposlouchala do jejího  Hotýlku z roku 2015. Byl to příjemný (a jako obvykle posmutnělý) literární zážitek. Než se ale ke knížce blíže vyjádřím, jedna poznámka - během poslechu téhle audioknihy jsem si občas bezděky vzpomněla na  Cirkus Humberto . Náladově mi ho Hotýlek  připomínal, nejen proto, že se v textu objeví motiv cirkusu. Já osobně jsem v příběhu narazila i na další shodné rysy. Třeba na rodinný podnik děděný z generace na generaci, osudové zvraty, postupně odcházející postavy... a stejně tak se protagonisté v obou dílech jmenují Václavové. :-)

Houbařská sezóna už je sice víceméně za námi, ale i tak bych se ráda zmínila o příjemné dětské knížce na tohle zábavné lesní téma. Publikace se jmenuje  Klub přátel hub a vyšla v roce 2019 v produkci nakladatelství Host . Přijde mi, že se o ní moc nemluvilo / nemluví... Anebo možná jo, ale já jsem si toho nevšimla. Každopádně bych k titulu něco málo ráda napsala, protože ho považuju za poměrně zdařilý. :-)

Mám ráda knížky. Příběhy, texty, jazyk. Ale taky si nesmírně ráda užívám jejich provedení. Mnohokrát mi přijde do ruky výtisk, na který se nemohu vynadívat. Krásný, voňavý a příjemný na dotek. Jindy je vzhled knížky "jenom" fajn. No a pak jsou tu ony nepříjemné situace, kdy se mi zpracování publikace vyloženě nelíbí, a o těch dnešní článek bude. Čili - budiž seznam "knihu degradujících prvků", které mě... tak trochu štvou.

Titul Hezký, ale narovnej se Johany Fundové bývá všeobecně prezentován jako odpočinkové čtení pro současné třicátníky, takže... jsem ho prostě zkusila taky. :-) Tahle barevná knížka čtenáře zavádí do typického dětství prožívaného na počátku tisíciletí, čili do etapy, v níž se teprve nenápadně rodí éra mobilních telefonů a lidovou kulturou otřásá móda telenovel. Není to ale jen atmosféra roku 2000, o kterou se autorka opírá. Druhá část se totiž odehrává v současnosti (2020) a na přetřes přicházejí klasické problémy třicátníků, sociální sítě, realita korporací... a opět jsme to "my". 

"Umělec v jeho nitru se bouřil, ale jak praví japonské přísloví, kjaku-sama wa kami-sama desu - zákazník je bůh.  No nic. Řekla žádné lidi. Ale zvířata nejsou lidé, ne? Usmál se sám pro sebe a načrtl do obrazu malou kočičku - dvě barevné šmouhy podobné srsti tříbarevné kalikové kočky -, přímo naproti soše psa Hačikóa na Šibuji."  Poslední dobou mám na výběr knížek poměrně šťastnou ruku a ani tentokrát jsem nehmátla vedle. Tohle (↓) je totiž Kočka a město  - přenádherná, Japonskem probarvená próza s kočičí postavou v pozadí a krásně reflektivní pointou. Musím říct, že přesně  takhle si představuju moderní literaturu. Chytře komponovanou, jazykově zajímavou, čtivou. Jen jedno doporučení - Kočku a město je dobré číst naráz a nekouskovat, v opačném případě by člověku mohly uniknout podstatné detaily, a to by byla škoda. U téhle knížky je totiž klíčové, aby si čtenář dokázal všechny ty střípky správně pospojovat...

Páni. Tak tohle pro mě bylo překvapení roku. Když jsem po Teorii podivnosti sáhla, bylo to spíše ze zvědavosti. Ano. Čekala jsem čtení na úrovni, lehce intelektuální notu, počítala jsem s určitou originalitou myšlení hlavní hrdinky, respektive autorky. Ale nenapadalo mě, že to bude takhle osvěžující, a už vůbec ne, že se při čtení i pobavím. :-D