Příspěvky

Zobrazují se příspěvky z září, 2020

RECENZE: Život, na který metr nestačí

Obrázek
Život, na který metr nestačí   je knižní verzí stejnojmenného blogu o životě na vesnici, jehož autorkou je mladá pisatelka,   Karolina Mikšíková . S recenzí přicházím, pravda, trochu pozdě. Knížka vyšla v roce 2017 a vypadá to, že původní blog už taky úplně nefunguje. Nicméně i tak jsem se rozhodla o téhle blogerské publikaci napsat. Konec konců, já jsem se k ní dostala teprve teď. :-) Proč by vás kniha mohla bavit? Netradiční téma Karolina Mikšíková si pro svůj blog rozhodně vybrala  neokoukané prostředí . Na mladou holku píšící o životě na vsi po boku domácích zvířat prostě jen tak nenarazíte. Nevypráví samozřejmě jenom o kozách, prasatech a o slepicích... Sem tam se objeví i nějaká ta story nefarmářského ražení. Ale nebojte - i tak je tahle kniha provoněná slámou a hnojem. :-D Nejlépe svoji tvorbu ostatně autorka sama vystihuje následujícím sdělením: "Chtěla jsem začít psát sloupky jako Carrie v sexu ve městě. Má to jen dva háčky. 1) Už nevím, co je sex. 2) Bydlím na vesnici.&q

# ČTECÍ RESTY: Červený a černý

Obrázek
Ano! Dočetla jsem Standhalův nejslavnější román. :-) A proto... je tady druhý díl ze série   # čtecí resty . Doufám, že si tenhle článek nepřečte nikdo z mých bývalých vyučujících. Tedy, těch filďáckých. Nerada bych měla někoho z nich na svědomí. :-D Tahle kniha je totiž jednou ze základních děl francouzské literární historie a předpokládá se, že každý absolvent francouzštiny tuhle bichli důvěrně zná. Ptáte se, jak jsem tedy dokázala absolvovat magistra, aniž bych ji přelouskala? Ehm... jednoduše. Měla jsem štěstí a nikdo si toho nevšiml. :-D Nejprve bych tedy tradičně popsala, jak to se Standhalem bylo a proč jsem ho nepřečetla dřív. Osobní příběh kolem odkládaného Standhala Červeného a černého  jsem si kdysi dávno (myslím, že to bylo v kvintě) vybrala takzvaně "na referát". Byla to volba, které jsem nicméně zalitovala hned, jakmile jsem pohlédla na prvních pár stránek Standhalovy tvorby. Řeknu to takhle: rozhodně jsem neměla chuť okamžitě se na knihu vrhnout. A nestalo se t

# EX-HITOVKY: S elegancí ježka

Obrázek
Vítejte u druhého článku ze série  # ex-hitovky .   :-) Pro připomenutí - v téhle rubrice najdete knihy, které už sice dávno nejsou trendy, ale i tak jsou skvělé a pořád stojí za přečtení. Dneska bych se ráda zaměřila na svůj objev z roku 2006 - S elegancí ježka ( L'Élégance du hérisson ). Autorkou románu je Muriel Barbery  a u nás tento intelektuálně vyladěný titul před lety vydalo nakladatelství Host . Kdo taky jiný, že? :-) O čem to je?  S elegancí ježka  je filozofický román. Taková procházka myšlením dvou podivných intelektuálek pohlížejících na běžné dění kolem sebe. "Příběh" (jestli se to tak dá nazvat) je tedy nahlížen z pohledů těchto postav - postarší domovnice  Renéé  a dvanáctileté  Palomy. Jejich perspektivy se ocitají v jakémsi náladovém kontrastu. Zatímco pasáže vyprávěné domovnicí jsou posmutnělé a šedavé, Palomin svět se zdá být barevný a pozitivní (a to i přesto, že vlastně "plánuje sebevraždu"). Ačkoli jsou však tyto postavy sociálně i gener

Plešatá zpěvačka a její inscenace

Obrázek
Plešatá zpěvačka  (ve francouzském originále La cantatrice chauve ) patří už roky k mým oblíbeným knihám. Nejen, že jsem u jejího prvního čtení skoro slzela smíchy, ale také to bylo mé úvodní setkání s absurdním dramatem, do kterého jsem se vzápětí zamilovala. Má to ale jeden háček. Přestože mi scénář této hry leží na pomyslném knižním piedestalu, prozatím jsem nenarazila na jedinou divadelní inscenaci, ze které bych nebyla zklamaná. :-/ A to je prostě zvláštní - vzhledem k tomu, že drama má na jevišti vyniknout a čtení textu by měla být z logiky věci ta nudnější část celého procesu… S Plešatou zpěvačkou jsem se setkala poprvé, když… … jsme byli s rodinou na cestě do Rakouska. Tehdy jsem si v knihovně půjčila onen božsky vtipný scénář a četla ho nahlas v autě. Všichni jsme se u toho fakt bavili, přestože šlo „jen“ o předčítání a ještě navíc někým tak nehereckým, jako jsem byla já. Od té doby jsem tuhle hru viděla v několika inscenacích: v provedení divadla  Kašpar (v režii J. Špalka ),

Mé dilema jménem Terry Pratchett

Obrázek
Co se Terryho Pratchetta týče, seznala jsem, že v našem prostředí existují dva typy lidí. Jedni ho bezmezně milují, Úžasnou Zeměplochu mají virtuálně procestovanou od Hor Beraní hlavy až po Krajopád , zbožňují velkou želvu A'Tuin se čtyřmi slony na krunýři… Prostě klub nadšenců. (Můj strejda po jedné z postav Terryho Pratchetta dokonce pojmenoval svou kapelu, takže to mám i v rodině. :-D) No a pak je druhá skupina, kterou tento autor moc nechytl, a ta ho prostě neřeší. Nečte. Můj osobní postoj je nicméně trochu složitější a Terry Pratchett ve mně vytváří jakési menší čtenářské dilema. Nemůžu se zkrátka rozhodnout, jestli mě Terryho knihy baví nebo ne. Zní to trochu divně, ale je to tak. On mě totiž na jednu stranu opravdu fascinuje. A přesto nakonec počítám stránky do konce. Kdybych měla říct, co na tvorbě tohoto autora obdivuju , byla by to jednoznačně bohatá imaginace . V tomhle je Terry Pratchett neuvěřitelný. Tryskají z něj nápady jako z gejzíru a člověk jenom žasne nad tí