Obhajoba knih osobního rozvoje

V posledních několika letech čím dál častěji zaznamenávám mezi čtenáři jakousi nechuť ke knihám řazeným do kategorie s označením self-help. Pro některé z nás už zkrátka pojem seberozvojová kniha automaticky vyvolává představu literární spodiny. Snůšky hemzů. Bahna. Jako by se člověk měl stydět za to, že se něčeho takového vůbec dotknul. Proto bych se chtěla pokusit tenhle typ knížek trochu obhájit, já je totiž za odpad stále ještě nepovažuju. No... rozhodně tedy ne všechny. :-)


Dívka, chlápek a umění komunikace

Které knihy spadají do kategorie self-help?

Ze všeho nejdřív si pojďme seberozvojovou literaturu krátce definovat. Inu: dle anglické Wikipedie je osobní rozvoj obecně popisován jako "rozvíjení sebe sama (ve směru ekonomickém, intelektuálním či emocionálním), které je často založeno na psychologickém základu". Nevím, jestli to cítíte stejně, ale já v případě této charakteristiky vnímám dosti rozvolněné hranice. Jinými slovy - které knihy do této kategorie řadit a které už ne? Na jednu stranu sem patří knihy ryze motivační s ezoterickým jádrem, ale na druhou stranu by sem mohly spadat i tituly o rodičovství, o managementu nebo třeba příručky o běhání.

Abych tedy byla konkrétní: Konec prokrastinace Petra Ludwiga je čistokrevná seberozvojovka, Mít vše hotovo od Davida Allena taktéž. Ale co třeba titul Na volné noze Roberta Vlacha? Lze jej řadit do literatury osobního rozvoje? Nebo už je to odborná literatura? Další takovou knížkou je pro mě Šinrin-joku - na první pohled stoprocentní self-help, leč na ten druhý publikace plná informací o stromech, fytoncidech a japonských výzkumech ohledně vlivu lesů na lidské zdraví.

Není to zkrátka až tak jednoduché a musím se přiznat, že občas tápu. I tak si ale myslím, že bychom se mohli držet výše uvedené definice. Lepší asi stejně momentálně nevymyslím. :-)

Co podle mě vede k tomu, že jsou seberozvojovky vnímány negativně?

Musím přiznat, že svým způsobem rozumím tomu, proč se dneska seberozvojovým knížkám kdekdo vyhýbá. On se s nimi totiž před nějakou dobou roztrhl pytel a když člověk prochází kolem regálů se stovkami publikací typu "jak být šťastný", "jak zbohatnout", "deset rad pro spokojený vztah" nebo "žijte podle sebe", nelze se divit, že leckomu v hlavě vyskočí znechucené dejte už s tím vším pokoj.

Důvodem je tedy zřejmě přesycenost trhu, která má za následek stále se opakující myšlenky... a pochopitelně také velké množství knih nekvalitních. Narychlo splácaných. Já osobně třeba fakt nemám ráda, když si autoři svá moudra cucají z prstu. Nebo mi přijde otravné, narazím-li na knihu o jedné myšlence, která je všemožnými pisatelskými kreacemi nafouknutá na dvě stě padesát stránek (to jsem už ostatně jednou rozebírala - kdybyste chtěli mrknout, tak tady :-))

Proč si tedy myslím, že literatura osobního rozvoje není úplně zavrženíhodná?

Moje odpověď zní: protože přes to všechno (viz výše) má potenciál člověka někam posunout. Ano. I já bych se seberozvojovek mohla vzdát a říct, že se v nich omílá stále dokola totéž. A že jsem tu či onu ctěnou radu četla už nejméně tisíckrát. Jenže když se na věc kouknu z trochu jiného úhlu pohledu, tak mě napadne, že pokud v dané knížce objevím byť jen jednu jedinou inspirativní myšlenku, kterou posléze implikuju do svého života (a má to na jeho kvalitu pozitivní efekt), tak za to prostě stojí.

Tohle bude asi nejlepší demonstrovat na konkrétních příkladech z mé osobní čtenářské zkušenosti. Čili:

Žít s radostí (Marie Kondo) 

Když vyšla kniha Žít s radostí (pokračování autorčina bestselleru Zázračný úklid), váhala jsem, zda do něj jít. Měla jsem podezření, že se Marie Kondo bude ve svých teoriích na téma uklizený domov hodně opakovat. No... nespletla jsem se. Opakovala se celkem dost. :-D  Nicméně! Právě druhým dílem mě autorka nakonec inspirovala k tomu, abych své věci nejen protřídila, ale také každé z nich určila místo, na kterém vyniknou. Díky tomu teď doma cítím ještě o něco líp než předtím, a tudíž rozhodně nelituju, že jsem si Žít s radostí přečetla taky.

Hygge (Meik Wiking)

Dalším příkladem budiž Hygge Maika Wikinga - knížečka o útulnu a o pohodlí. Pokud jste ji četli, tak asi víte, že informačně nejde o nijak převratný text. Já jsem však po jeho dočtení začala ono útulno mnohem intenzivněji prociťovat, aktivně si ho tvořit a vůbec se kouzelný výraz hygge stal součástí mého běžného slovníku. :-)

Mít vše hotovo (David Allen)

A nakonec David Allen. Od něj jsem četla knížku Mít vše hotovo a když jsem se dostala za polovinu, přestala mě bavit. Od stránky 150 už jsem se totiž jen brodila nudnou nastavovanou kaší. Přesto jsem si odtud odnesla čtyři fígle, které mi výrazně pomohly v organizaci práce. A to není málo. Pravda je, že na vysvětlení oněch myšlenek by mi možná nakonec stačilo shrnutí na jednom listu formátu A4. Jenže jsem předtím nikde na žádný takový shrnující list nenarazila. Smůla. :-D Každopádně se i tady budu opakovat - ani knihu Davida Allena nepovažuju za ztrátu času. Pomohla mi. :-)

A závěrem jedna důležitá poznámka:

Nemyslím si, že je dobré házet všechny seberozvojovky do jednoho pytle. Podobně jako je tomu v případě jiných žánrů, i zde se sice objevují knížky na prd, ale mimo ně jsou tu rovněž tituly přínosné. Proto podle mě není fajn zavrhovat je všechny a ostentativně si na jejich konto strkat prst do krku. A kdybych měla vypíchnout některou z těch lepších, byly by to třeba... Atomové návyky. Ty bych doporučila všem a co nejdřív. :-)

Co vy a seberozvojovky? Čtete je? :-)

A která z nich vás nejvíce posunula...?

Komentáře

  1. Ani nevím, kde se ta nechuť v lidech bere... Buď to čtou, a pak jsou s odsuzováním pokrytci, nebo nečtou a přesto odsuzují, a pak jsou k pokrytectví navíc pitomci :).
    Já se s tím tedy nesetkávám, ale může to být taky protože - jak tuhle literaturu čtu a využívám hodně - se mí to neodvažují říct :D.

    Která seberozvojovka mě nejvíc posunula? To se nedá říct snadno, bylo jich hodně a každá znamenala nějaký přelom. GTD byla pecka, od té doby jsem svoje úkoly dostal pod kontrolu, ZTD mi zase ukázalo, že to nemusí být tak dogmatické, z "Moderní rétoriky" jsem se naučil přežít mluvení před lidmi, "Nápady na ubrousku" mi připomněly, že nákresy jsou nejlepší cesta k předání myšlenek, "Jak efektivně vést porady" netřeba komentovat, důležité myšlenky jsem si odnesl do vyjednávání z "Jak dosáhnout souhlasu".

    Takhle subjektivně si myslím, že největší změnu mi přinesly "Prezentace a zen" (opravdu veliká změna ve způsobu, jak dělat a přednášet prezentace), "Svoboda v práci" (převzetí zodpovědnosti zaměstnanci) a Gloverův "Rádce pravého muže" (cesta "hodných hochů" k opravdovosti).

    P.S., ten jednostránkový přehled ke GTD je myslím v Allenově druhé knize "Aby vše klapalo". Ale různé letové hladiny a k nim patřící plánování z něj nevyčteš.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju za komentář. :-)

      Podle mě je ta nechuť způsobena tím, že osobně rozvojovou knížku už dneska napíše každý, kdo dojde k názoru, že "na to" přišel... Pak tu máme horu knih s nepodloženými výroky a druhou se všemožnými kompiláty. A to skutečně kvalitní mezi těmi horami jaksi zapadne. Ale nevím, třeba je to jinak... :-D

      Jinak díky na spoustu tipů na další knížky, mrknu na ně. :-)

      Vymazat

Okomentovat

Nejčtenější články

Kam s vyřazenými knihami?

Coleen Hoover: Námi to končí

Tři známé knihy, které mě zklamaly závěrem

Penelope Bloom: Jeho banán

„Taky bych chtěla mít tolik času na čtení jako ty.“