Příspěvky

Zobrazují se příspěvky z červen, 2021

RECENZE: Neodolatelné

Obrázek
Neodolatelné . Knížka, které jsem paradoxně odolávala docela dlouho, leč nedávno se mi přece jen dostala do košíku. Jde o populárně-naučnou publikaci pojednávající o závislostech spojených s moderními technologiemi, chytře napsanou, čtivou a dnešní. O čem to je? Adam Alter se ve své knize s názvem  Neodolatelné zabývá (jak již bylo řečeno) závislostmi. Tím, co je způsobuje a jak se může stát, že člověka nějaká na první pohled nevinná činnost až příliš pohltí. Není to ale publikace o drogách (i když i o ně se autor lehounce otře) - hlavním cílem jsou závislosti behaviorální (= nechemické). Především tedy ty, které nějak souvisejí s novými technologiemi. Hned zkraje autor přistoupí k jakémusi vymezení bodu, v němž se z jakékoli činnosti stává závislost. Podle něj je dílčím okamžikem chvíle, kdy nám již  provozovaná činnost více bere než dává, a přesto s ní nedokážeme přestat . Jako jeden z příkladů uvádí běhání nebo cvičení. Já jsem se s takovou závislostí u nikoho popravdě nesetkala, al

RECENZE: Růže sama

Obrázek
Francouzskou autorku Muriel Barberyovou mám ráda. Líbí se mi její intelektuálně-melancholický styl psaní, povaha témat a spisovatelčino zalíbení v japonské kultuře. Už jsem četla dvě její knížky ( S elegancí ježka  a  Pochoutku ) a obě jsem si užila, takže když se v produkci nakladatelství Host objevil titul jménem Růže sama , bylo mi jasné, že se do něj dříve či později pustím. A dobře jsem udělala. Byla to krásná procházka rozkvetlým Kjótem.  ♡ Dějová linka Příběh se točí kolem Rose , která poprvé přijíždí do Japonska, aby si vyslechla závěť svého zesnulého otce. Nikdy ho neviděla, ani její matka jí neposkytla zrovna harmonické rodinné zázemí... a Rose postupem času zatrpkla. Japonská cesta jí ale postupně navrací růž do tváří. V zenových zahradách totiž znovu nalézá sebe samu. Nový začátek. A naději. Pomalé, náladové čtení Spíše než děj mě však na knížce zaujala atmosféra . Melancholická, posmutnělá, pomalá. Bylo to jako pozorovat hlínu, z níž pomalu vyrůstá květina. Nutno podotkno

Vata v knihách osobního rozvoje

Obrázek
Knihy osobního rozvoje. Někdo je pokládá za vysoce přínosný materiál, jiní jimi pohrdají. Co se mě týče, mám je celkem ráda a čas od času si nějakou takovou věc do ruky vezmu. V posledních letech ale v tomto žánru narážím na neřest, která mě doslova prudí. Jde o  kolosální výskyt pisatelské vaty . Pisatelská vata  (čímž myslím veškeré nastavovací manévry, které mají za úkol protáhnout původní text) je totiž mnohdy schopná nafouknout jedinou myšlenku až na třísetstránkovou publikaci... A o tomhle dnešní článek bude. Když si koupím seberozvojovku, očekávám od ní, že mě někam posune. Že mi nabídne nový pohled na život, případně nějaký efektivní "zlepšovák". V tomhle směru mám většinou štěstí a málokdy se stane, že bych si pořídila publikaci, která by mi nedala vůbec nic. Na druhou stranu mi ale celkem vadí, když autor nastaví text "moukou" do takové míry, že se od poloviny svazku těším, až bude konec. Sepsala jsem tedy pár způsobů, kterými bývají tyto knihy nafukovány,

Audiokniha: Tiché roky

Obrázek
Zatímco se to v literárním světě hemží názory na novinku Aleny Mornštajnové Listopád , já jsem teprve sáhla po jejím předchozím titulu Tiché roky . Konkrétně tedy po audioverzi z dílny vydavatelství OneHotBook . Popravdě jsem ráda, že jsem zvolila právě zvukovou podobu - mluvená interpretace tenhle příběh vysloveně podtrhuje. Dodává mu další rozměr. Zvuk klavíru. A fyzickou přítomnost ticha... O čem to je? Tiché roky jsou střídavě vyprávěny ze dvou perspektiv. Prvním vypravěčem je introvertní Bohdana a druhý pohled patří jejímu otci Svatoplukovi (tato část je řešena er-formou). Podobně jako tomu bylo v případě autorčiny nejznámější knihy Hana , také zde se tedy setkáváme s dvougeneračním románem, který čtenáři dovoluje nahlížet příběhům pod kůži. Čtenář postupně zjišťuje, jak jedna událost navazuje na druhou. Stránku po stránce začíná chápat, proč se postavy chovají tak, jak se chovají. Nic se totiž neděje jen tak, samo od sebe. Svatoplukův příběh tentokrát spadá do období socialismu

RECENZE: Šinrin-joku, japonské umění lesní terapie

Obrázek
Když jsem sáhla po knize Šinrin-joku pojednávající o pozitivním vlivu lesa na lidský organismus, hned mě napadlo, co by na to asi řekla mamka (kdyby věděla, co že to čtu): „Na to, abych si zašla do lesa, přece nepotřebuju číst knihu.“ Myslím si, že podobný názor může mít více lidí, proto to zmiňuju. :-D Takže ne. Jasně, že můžete do lesa vyrazit i tak. Bez znalosti fytoncidů . Nemusíte vědět, co to šinrin-joku je. I já jsem do lesa pochopitelně chodívala dávno předtím, než jsem se to dozvěděla. Na druhou stranu - když už teď tyto pojmy znám, jsou pro mě procházky jakýmkoli stromovím zase o něco bohatší. :-) O co v Šinrin-joku jde? Japonský termín šinrin-joku vznikl na základě národního projektu z roku 1982 realizovaného v Japonsku, který se zaměřoval na lesní terapii. Samozřejmě, že každý z nás tak nějak intuitivně tuší, že chodit do lesa je příjemné a uvolňující. Jádrem tohoto výzkumu bylo nicméně objektivně vyhodnotit, proč tomu tak je a co dělat, abychom z procházky po lese vytě