Budiž kniha!

Původně jsem na Cukrárnu v Paříži chtěla napsat normální recenzi, ale nakonec jsem se rozhodla jinak. V případě tohoto konkrétního románu Julie Caplinové se totiž začalo pomalu rýsovat jedno velké mínus: její Francie neodpovídá realitě. Bohužel. Nejde ani tak o zásadní fakta, to ne. Tuhle Paříž/Nepaříž tvoří spíše drobnosti, které by mě vlastně vůbec nerušily, kdybych sama Francii neznala. Protože jsem ale měla to štěstí navštívit tuhle „zemi sýrů“ několikrát (z toho jednou na více měsíců) a navíc jsem docela dlouho pracovala po boku Francouzů, nemohla jsem ten rozpor mezi idealizovaným francouzským světem a tím reálným nevidět. Řekla jsem si tedy, že v tomto článku namísto komplexní recenze trochu rozeberu, co vlastně nesedělo. Udělala jsem takový drobný seznam, čili - jdeme na to. :-) 1. Bezohlední řidiči v ulicích Na jednom místě autorka popisuje pařížskou dopravu: „ … přitom si všimla, jak jsou místní řidiči bezohlední . Chodci pro ně zřejmě představovali otravnou překážk...

Všichni máme nějaké ty knižní dluhy , které si s sebou léta nosíme na pomyslném „to read“ seznamu. Tohle si musím někdy přečíst. Tohle si přečtu až … Znáte to? Ani já samozřejmě nejsem výjimkou, a proto jsem se rozhodla založit tuhle sebe-pohánějící rubriku. A jak jsem tak přemítala o knihách, které jsem roky odkládala (či lépe, které roky odkládám), uvědomila jsem si, že každý z oněch restů má svůj vlastní vývoj. Třeba právě Edgar Allan Poe. :-) Osobní příběh kolem odkládaného Edgara S tvorbou Edgara Allana Poea jsem se poprvé setkala na gymplu. Asi jsme se ho tehdy dotkli víckrát, nicméně klíčovou událostí se pro mě stala chvíle, kdy jsme dostali za úkol přečíst povídku Vrah jsi ty! . Nebudu lhát. Ta povídka mě znechutila. Možná tomu napomohl lehce kýčovitý výklad naší češtinářky (nic proti ní :-D), která v následující hodině s teatrálním nadšením hovořila o oxymóronem zapáchajícím jméně hlavního hrdiny ( Goodfellow , v překladu Dobráček ) a přitom na nás dělala cosi jako „ m...

Nedávno jsem si přečetla na Aktuálně.cz recenzi prof. PhDr. Petra A. Bílka, CSc. hodnotící Novákův životopis o Kunderovi. Odkaz  zde . Abyste rozuměli - nechci se tady věnovat Novákově knize jako takové. Jen bych se ráda vyjádřila k Bílkovu článku, neboť se v něm odráží něco, nad čím už se roky pozastavuju. A tím je fenomén jakési akademické bubliny . Předně – zcela respektuji Bílkovu autoritu na poli literatury. Jen málokdo se totiž v tomto oboru orientuje tolik jako on. A když ve své recenzi upozorní na některé mylné interpretace nebo na manipulativní diskurz autora (v tomto případě Nováka), zřejmě na tom něco bude. (I když, na rovinu: že by Bílkova recenze manipulativní jazykové prostředky neobsahovala, to se také říct nedá. Už jenom ten název  Novák je diletant, o Kunderovi a literatuře tak vůbec má chabou představu … :-D No nic.) Když se ale Bílek začne dotýkat všeobecného povědomí potenciálních čtenářů o literárně-historických reáliích, pouští se na velmi...

Když jsem se dozvěděla, že Meik Wiking vydal třetí knihu, přiznám se, že se mi do ní původně moc nechtělo. Je to tak – jeho prvotinu Hygge zaměřenou na útulno jsem si sice zamilovala, ale Lykke , které následovalo, už méně. Nakonec jsem nicméně titulu Umění vytvářet vzpomínky dala šanci a dobře jsem udělala. Bylo to příjemné osvěžení. Dánský Institut pro výzkum štěstí se tentokrát zabývá vzpomínkami – jak nás ovlivňují, jakým způsobem si je uchováváme a jak z nich co nejvíce vytěžit. Co na tom bylo dobré? Experimenty, průzkumy, statistiky... Tahle knížka je typickým příkladem motivační literatury, které je možná v dnešní době až až. Nicméně oproti jiným má minimálně dvě výhody. Jednak se zabývá se celkem neotřelým tématem (výchozím bodem je tu teze, že vzpomínky v nás vyvolávají dobrou náladu a činí nám život šťastnějším) a jednak je postavena na „vědeckém“ základu . Není to zkrátka tak, že by se odněkud vynořil jakýsi samozvaný guru přes štěstí a popsal papír svými o...

Rozhodla jsem se založit rubriku pracovně pojmenovanou ex-hitovky . Ráda bych totiž čas od času upozornila na knihy, které byly podle mě neprávem pozapomenuty. Na bývalé bestsellery. Někdejší trendy pecky. Přijde mi prostě škoda, že vycházejí nové a nové mocně propagované tituly, přičemž na některé starší (i když sakra dobré!) padá ve výprodejích prach. Jedním z takových je právě kniha Kafe a cigárko , které chci dnes věnovat článek. Koukala jsem, že se momentálně vyprodává za osmdesát korun (???) No já to prostě nechápu. O co jde? Knížka o životě herečky Kafe a cigárko je vyústěním stejnojmenného blogu Marie Doležalové . (Ten mimochodem získal v roce 2015 hned dvě ceny: Křišťálovou lupu a Magnesii Literu .) Mimo knižní podobu existuje také audio verze (za tu bych ale ruku do ohně nedala) a v roce 2017 byl na základě blogu natočen pro server Stream.cz mini-seriál (a ten má taky své mouchy). V tuto chvíli se nicméně vraťme ke knižnímu zpracování. To je totiž naprosto skvělé...