Naprostá šílenost: až příliš hravý komiks o úzkosti
Čas od času ráda sáhnu po komiksu a tentokrát mi padla do oka Naprostá šílenost – knížka manželů Kopeckých zpracovávající téma úzkosti (nikoli však úzkosti zapříčiněné konkrétní smutnou událostí, nýbrž úzkosti jakožto diagnózy). Na jednu stranu tento projekt oceňuju a vítám, i když se přiznám, že k němu mám i jednu osobní výhradu... Nepředbíhejme ale. :-)
Příběh...
... začíná tím, že je středoškolačce Anně diagnostikována úzkostná porucha. Dívku provázejí panické ataky, strach ze všeho kolem, strach ze strachu (pro panickou poruchu typický). Nějakou dobu nevychází z pokoje. A pak potká Maxe, jehož tichá přítomnost ji z nějakého důvodu uklidňuje a s nímž později podniká (z jejího pohledu) odvážný krok: vyrážejí spolu na zahraniční výlet.
Úzkost jako téma
Úzkost / panická porucha je určitě tématem, které stojí za zpracování. Podobně jako jiné psychické nemoci je i tato z externího pohledu těžce pochopitelná. Proto si myslím, že není od věci mluvit o tom, jak se projevuje, co se odehrává v člověku trpícím takovou diagnózou, jak se cítí. Osobně si myslím, že právě komiksová literatura je pro vyjádření pocitů takového člověka výborným formátem. I když si popravdě nejsem jistá, zda právě Naprostá šílenost tohoto potenciálu plně využívá...
Totiž.
Když pohlédnu na kresby Tomáše Kopeckého, vytvářejí ve mně dojem jakési nadsázky. Jako by mělo jít o odlehčené čtení, o humor. (Navzdory tomu, že se postavička Anny většinou tváří nepřítomně a k úsměvu má daleko.) Proto se jednoduše nemohu zbavit pocitu, že zvolený typ ilustrací s tématem úzkosti nekoresponduje.
Pro srovnání - podobný kreslířský styl (i když vlastní rukopis se pochopitelně liší) je možné najít například u Debbie Tung. Ta si dělá srandu ze sebe samé a napsala knížky Introvertka v hlučném světě, Když se introvertka vdá nebo Book Love. Jenže – introverze je koneckonců pouze typem osobnosti. Nikoli nemocí. Dělat si tak trochu šoufky z vlastního chování je naprosto v pořádku. Jenže Naprostá šílenost není komiksem, který by těžil z komična. On je vlastně po obsahové stránce poměrně vážný... a právě to mě přivádí k dalšímu bodu.
Absence hlubších emocí
Mně osobně zkrátka v knížce chybí hlubší emoce. Po výtvarné stránce tedy. Ale abych nebyla nespravedlivá – ono se tu samozřejmě objevuje několik prvků, které mají Anninu úzkost vizuálně ztvárňovat. Červená barva symbolizuje její horké chvilky, občas jsem zaznamenala hru s detailem či explicitně znázorněné pocity prázdnoty. I tak si ale myslím, že právě tohle téma by si zasloužilo víc. Úzkost přímo vybízí k tomu, aby byla zpracována umělečtěji. Aby obraz vyjádřil všechno to, co je slovy nevyjádřitelné. Zkrátka a dobře, aby výsledný komiks na svého čtenáře přenesl co nejvíce emocí, pocitů, hrůzy. Aby tu úzkost čtenář spolu s Annou prožíval. Aby ji co nejlépe pochopil.
Samotný příběh...
... se mi ale líbil. Považuju za zajímavý nápad vyslat úzkostnou protagonistku do Francie a seznámit ji s klukem, který v životě středoškolačky hraje roli jakési první lásky. Pozor ale – kdesi jsem četla, že má jít o příběh "cesty z úzkosti". Tak bych ho ovšem nedefinovala. Dle mého soudu se cesta z úzkosti začíná rýsovat až v závěru, kdy Anna konečně dochází k rozhodnutí se své nemoci postavit.
Když to tedy shrnu.
Nápad perfektní, téma bohulibé, příběh hezky vymyšlený, kresba, podle mě, vzhledem k tématu neadekvátní. Myslím si, že by se hodila spíše k humornému žánru s cílem čtenáře pobavit. Ale... je to můj názor... a vy si samozřejmě uděláte svůj. :-)
Komentáře
Okomentovat