Budiž kniha!

"Byla to rozohněná, emočně vypjatá písnička o tom, jak se člověk snaží přestat na někoho myslet...a vypadalo to, jako by ji zpívali jeden druhému." Titul  Daisy Jones & The Six  u nás před časem vyvolal docela ohlas, a tak jsem byla logicky zvědavá, čím to. Rovnou přiznávám, že za normálních okolností bych se do ničeho podobného nepouštěla; prostředí pódií a rockerského života jde úplně, ale úúúplně mimo mě. Knížce jsem nicméně nakonec dala šanci a nelituju toho. Z pohledu hudebního outsidera to bylo rozhodně nevšední čtení. :-)

Vím, že thrillery dneska poměrně frčí. Těší se všeobecné oblibě, spousta lidí hltá jeden za druhým. Přijde mi, že je vidím všude kolem - ty temné obálky s tajemným podkresem a často též s nálepkou "bestseller". Musím ale přiznat, že já jsem tomuto žánru nepropadla. Ne, že bych si občas nějaký thriller nepřečetla, to zase jo... Jen prostě nesdílím ono všudypřítomné nadšení. O tom, proč tomu tak je, jsem přemýšlela vždycky. Než ale začnu s "výhradami", ráda bych řekla to, že thrillerové prvky, na které se chystám v následujících řádcích upozornit, nejsou principiálně špatné. Dneska pouze vyjadřuju svůj (zcela subjektivní) postoj a třeba se najde někdo takový, kdo mi porozumí. :-) No... možná. Nebudu se dále rozkecávat. Pojďme na to. :-) 1. V hlavní roli: ultra-magor Když jsem v thrillerovém žánru poprvé narazila na to, že autor udělal z klíčové postavy totálního magora (tj. nepravděpodobně zvrácenou osobnost nebo přímo osobnost s nebezpečnou psychiatrickou diagnózou),...

Britský spisovatel  Giles Milton  vydal několik publikací založených na historických faktech, přičemž dvě z nich jsou psány v podobném duchu; jmenují se Když Hitler bral kokain a Stalin vyloupil banku (2016) a Když Lenin přišel o mozek a Churchill obětoval ovci (2017). Já osobně jsem si teprve nedávno pořídila (a už i přečetla) první z nich. Díky jedné velmi výhodné slevové akci, nutno dodat. :-D A jo, nebylo to špatné, i když... některé z příběhů měly na můj vkus nadmíru brutální obrysy. Ale k tomu se ještě dostanu...

"Některé z žen se modlily, ale nechápala jsem proč. Přece kdyby existoval bůh, nemohl by nic takového dopustit." Přestože se v rámci svého čtení raději orientuju na literaturu s pozitivním nádechem, čas od času sáhnu i po něčem pochmurnějším. Tentokrát jsem si naordinovala Vypravěčku  - román Jodi Picoultové  z roku 2013 odkazující ke druhé světové válce, kruté realitě koncentračních táborů a ke genocidě Židů...

Jedním z velkých čtenářských témat se v poslední době staly audioknihy. Respektive se spolu s oblíbeností tohoto formátu objevili kniholidé, které dráždí, když se někdo prohlašuje za čtenáře, ačkoli knížky pouze poslouchá. To mě donutilo k zamyšlení. Čím jsou vlastně audioknihy v rámci čtenářství? Můžeme je považovat za  rovnocenné  těm psaným? Jak se k tomuto rozporu stavět? Než začnu, asi bych měla poznamenat, že v tomto článku se budu dotýkat výhradně nekrácených audioknih , nikoli rozhlasových inscenací. V audioknihách je totiž text originálu v podstatě celý zachován, a tím má k původnímu dílu mnohem blíže než jiné interpretace (jako třeba právě zmíněná rozhlasová inscenace nebo film). Pokud bychom si tedy měli klást otázku, zda je audiokniha stejně přínosná jako kniha psaná, měli bychom se zeptat, co je z originálního textu v mluvené verzi zachováno a o co v rámci audio-zážitku přicházíme. Co nám audiokniha předá? Za předpokladu, že je audiokniha mluvenou kopií originálu,...