Podtrhávat, či nepodtrhávat?

Před nějakým časem se mi pod odkazem na článek Jak číst klasiky, aby vás bavily (bylo to na Facebooku) objevilo pár reakcí, ve kterých čtenáři nesouhlasili s mou radou podtrhávat si v knížkách zajímavé myšlenky. PODTRHÁVAT V KNIHÁCH? To je přece zločin! Jak něco tak barbarského můžu doporučovat? Netušila jsem, že tím lidi popudím, ale dobře, že se tak stalo. Přivedlo mě to totiž k dnešní úvaze. :)

Podtrhávat, či nepodtrhávat?

Co myslíte? Je hřích, když člověk vezme do ruky zvýrazňovač nebo gelové pero a poznamená si do knihy své postřehy...? No... podle mě v prvé řadě záleží na tom, komu knížka patří.

• Půjčené knížky = nedotknutelné knížky

Za totální bezohlednost považuju to, když někdo čmárá do knížek, které si půjčil. Odkudkoli. Když jsem na výšce chodila do knihoven, tak mě všechny ty debilní vpisky a poznámky uvnitř publikací celkem iritovaly. Půjčené věci jsou podle mě nedotknutelné. Bez výjimky. A že někdo neváhá cizí výtisk znehodnotit svými „úžasnými myšlenkami“ a značkami – to mi prostě přijde sebestředné. Asi jako puberťák v MHD, který si pustí na plné kule tucající song. :-/ :-/ :-/

• Moje knížka = moje věc

ALE! Pokud se jedná o knížku, která je naše, nevidím důvod, proč bychom si s ní nemohli dělat, co chceme. Pravda je, že i já mám hluboko v sobě zakódovanou představu, že kniha je něco, co se nesmí ničit. Na druhou stranu si ale myslím, že má-li někdo chuť si svůj vlastní výtisk probarvit poznámkami... proč by ne? Vždyť je to JEHO majetek. Neutrální publikace tím koneckonců získává osobní rozměr; je oživená, působí „obydleně“. A má své kouzlo. (Tedy, dokud ji nechcete prodat. Pak to kouzlo samozřejmě ztrácí a spolu s ním i hodnotu.)

Btw. V jednom podcastu Knižního klubu mě Radek Blažek zaujal tvrzením, že mu vůbec nevadí, když mu do knížky kápne třeba kečup. Prý je to pro něj vzpomínka na příjemné čtecí odpoledne u pizzy. Ehm... tohle teda za mě ne, ale je to zajímavý pohled na věc. :D

Zvýrazňovače, lepíky, vypisování bokem

Já osobně tedy do knížek většinou nepíšu. Snažím se je nezamazat čokoládou, neutopit ve vaně, nezasvinit od bahna. Nedávno jsem ale zjistila, že někdy fakt není na škodu si knížku okomentovat – zvlášť když se jedná o populárně naučnou publikaci, ke které se v budoucnu hodlám vracet. Přijde mi praktické si v takovém výtisku označit pasáže s aha-momenty a příště je prostě jen najít a vidět.

Samozřejmě existují i jiné způsoby, jak si s označováním pohrát. Neonové zvýrazňovače, propisky a tužky nejsou jedinou metodou. Populární jsou třeba barevné lepíky, papírky (= sticky notes), na které si člověk může bez obav napsat vlastní poznámky a vlepit dovnitř výtisku (to občas taky dělávám). A variantou je i vypisování myšlenek bokem – do atraktivního diáře, zápisníku nebo třeba do některého z elektronických zařízení.

Dva nesmiřitelné tábory :D

Psaní do knížek je každopádně tématem, které rozděluje čtenáře do dvou táborů. Dělíme se prostě na podrthávače, kteří chtějí mít knížku co nejvíce „osahanou“, a na zastánce homeostázy prosazující princip „přečtená kniha by měla vypadat jako nová“. Já patřím spíše do druhé skupiny, ale... vlastně docela chápu i tu první. :-)

Jak to vidíte vy?