Barb Rýdl: Ten, co kráčí se Smrtí
Dneska přicházím s recenzí na young adult knížku, která mi letos padla do oka... i když rovnou přiznávám, že můj věk se s tímhle žánrem tak úplně neslučuje. Ehm... nevadí. Každopádně mluvím o superbarevném prvním dílu chystané série, který se jmenuje Ten, co kráčí se Smrtí. Napsala ho česká autorka Barbora Rýdl (*1989) a hned na úvod musím říct, že do své knížky vložila vskutku vydatnou porci hravosti a kreativity. :)
Ten, co kráčí se smrtí je příběh o muži jménem Sam, jemuž umírající babička odkáže malou truhlu s tím, že se do ní nikdy nesmí podívat. Zvědavost je ale potvora... takže asi tušíte, že hrdina učiní pravý opak. Otevřením skříňky však na sebe uvrhne kletbu – stane se z něj Ten, který kráčí se Smrtí. Jinými slovy začne vnímat svět, který většině lidí zůstává skrytý.
Přiznám se, že mám z téhle knížky ambivalentní pocit. Na jednu stranu mi přišla moc fajn, na druhou stranu se ale neubráním několika výhradám, kvůli kterým se zdráhám ji všeobecně doporučit. Proto jsem se dnešní text rozhodla pojmout jako takový malý „souboj“ pro a proti. :)
Proč je titul Ten, co kráčí se Smrtí skvělý?
Tak zaprvé! Na vizuálním provedení publikace si autorka dala fakt záležet. Co stránka, to ilustrace (nebo alespoň nějaké barevné ozvláštnění)... a mě tohle prostě bavilo. A kdyby mi bylo čtrnáct, tak všechny ty obrázky miluju o to víc. Tím jsem si jistá. :) Ostatně, mrkněte dolu na fotky a posuďte sami – podle mě je to super ohňostroj na papíře.
Za druhé se mi líbilo, že jsou tu Smrt, Život, Osud, Čas (a další entity) představovány jako antropomorfní bytosti s osobnostmi. Myšlenka, že podobné existence nejsou jen abstraktními pojmy, ale mají i lidskou podobu, mě osobně fascinuje. I když je tu s námi po staletí – pro zajímavost se objevuje například v rané francouzské literární památce z 13. století Román o růži (pozor, teď nemyslím tu knížku od Vondrušky). Není to tedy poprvé, co se s takovou představou v literatuře setkávám... což mi ale zážitek nikterak nekazí.
A za třetí mi byla právě ona personifikovaná Smrt obrovsky sympatická. Je to tak trochu trhlá holka, která v jednom kuse experimentuje se svým vzhledem; mění barvu i délku vlasů, střídá outfity a chvílemi se chová jako ukecaná puberťačka. Zároveň je ale milá. Starostlivá. A když jde do tuhého, ukazuje se, že je to mocná „žena“, o kterou se můžete opřít. Za mě příjemný charakterový mix.
A co mi naopak vadilo?
- POZOR, NÁSLEUJE MIKRO SPOILER! Autorka celý příběh smrskla do dvou týdnů, což působí to jako podivná náhoda. Celá desetiletí je v Mezi Světě relativní klid a zrovna ve chvíli, kdy Sam otevře kletbu, málem dochází ke konci světa.
- Lehce prvoplánové mi připadalo i to, že velkou část knihy zabírá přímá řeč. Sam se extrémně často ptá Smrti na to, co a jak funguje, a ona mu odpovídá. Na jednu stranu chápu, že bylo potřeba čtenáře s Mezi Světem seznámit... ale i tak mi těch rozhovorů přišlo moc a myslím, že se to dalo pojmout i jinak.
- Smrt občas pronáší slovní hříčky spojené s umíráním a směje se jim, jako by je právě objevila. To je zvláštní, když její zrod koresponduje se zrodem lidstva... Takové vtípky by ji měly spíš nudit, ne?
Mám zrovna rozečteno, prvních pár stránek, takže na hodnocení je ještě brzo.
OdpovědětVymazatTaky jsi tip nabrala od Krkavčí matky?
Pratchetta znáš? Mně to připadá jako podařená alternativa SMRTĚ. Který je asi moje nejoblíbenější zeměplošská postava :-D.
Tak to je náhoda! :D Jsem zvědavá, co na to řekneš. Pratchetta samozřejmě znám a jo, je to dobrá varianta Smrtě. :) Ke čtení inspirovala Míša alias Radši knihu, jestli ji znáš. :)
VymazatP.S.: Moje TOP 1 postava ze Zeměplochy je Eskarína. Škoda, že se objeví jen ve dvou dílech. :/
Mám dočteno a musím říct, že mě to bavilo fakt hodně, i jsem se ke knize přes den vracel ve volných chvilkách, protože jsem byl prostě zvědavý, co dalšího ze světa bytostí se dozvím. Za mě super :).
VymazatKe Tvé poslední připomínce ke slovním hříčkám mě napadlo, že zase tolik příležitostí k mluvení se smrtelníky Smrt neměla, aby ji to nudilo. Jen ty, kterých se týkala kletba a kteří to aspoň chvíli přežili.
Tak to jsem ráda, že se líbilo. :) S tím mluvením se smrtelníky... máš pravdu, že s nimi Smrt zas tak moc nekomunikovala. Ale měla jsem tak nějak pocit, že i životy těch pár lidí, co otevřeli kletbu, bylo dostatečně dlouhých na objevení všech těch hříček. :D Ale je to fakt jenom drobnost. :)
Vymazat