Vata v knihách osobního rozvoje

Knihy osobního rozvoje. Někdo je pokládá za vysoce přínosný materiál, jiní jimi pohrdají. Co se mě týče, mám je celkem ráda a čas od času si nějakou takovou věc do ruky vezmu. V posledních letech ale v tomto žánru narážím na neřest, která mě doslova prudí. Jde o kolosální výskyt pisatelské vaty. Pisatelská vata (čímž myslím veškeré nastavovací manévry, které mají za úkol protáhnout původní text) je totiž mnohdy schopná nafouknout jedinou myšlenku až na třísetstránkovou publikaci... A o tomhle dnešní článek bude.



Když si koupím seberozvojovku, očekávám od ní, že mě někam posune. Že mi nabídne nový pohled na život, případně nějaký efektivní "zlepšovák". V tomhle směru mám většinou štěstí a málokdy se stane, že bych si pořídila publikaci, která by mi nedala vůbec nic. Na druhou stranu mi ale celkem vadí, když autor nastaví text "moukou" do takové míry, že se od poloviny svazku těším, až bude konec.

Sepsala jsem tedy pár způsobů, kterými bývají tyto knihy nafukovány, a tedy... pojďme na ně. :-)

1) Nekonečné připomínání téhož

Za prvé: neustálé připomínání již řečeného. Tento bod asi není potřeba nijak zvlášť rozvíjet. To, že autor sem tam zopakuje nějakou předchozí myšlenku a uvede ji v novém kontextu, je celkově vzato pochopitelné. Když se to ale přežene, tak se i skvělá kniha zacyklí a zbytečně ji to činí nudnou.

2) Jedna rada na pět způsobů

Podobným (ne však stejným) principem je pak jakési variování rad. Znáte to? Jedna myšlenka je rozvedena hned do několika zdánlivě odlišných bodů, ale v zásadě jde nakonec o totéž. Funguje to nějak takto:

Jak být zdravější?

1) Dbejte na životosprávu.
2) Jezte vyváženě.
3) Vyhýbejte se nezdravým potravinám.
4) Investujte do kvalitních surovin.

(Pozn. Tento příklad je smyšlený a zjednodušený, autoři jsou většinou fikanější. :-D Podstata nicméně zůstává stejná.)

Příkladem by byla třeba kniha Proč muži milují potvory, ve které dokázala Sherry Argovová pár stěžejních tezí rozvést na poměrně početné množství podkapitol (ve výsledku jich je okolo padesáti). Tím nechci tuhle knížku nijak shazovat. Jejím poselstvím je vysvětlit, že by si žena měla hájit svou hodnotu a rozhodně bych tu věc neodsuzovala. Ale dojmu, že čtu stále totéž v příliš mnoha odstínech, jsem já osobně prostě neunikla.

3) Příliš mnoho příkladů

Příklady jsou (podobně jako v prvním bodě) také něčím, co může ve zdravé míře perfektně posloužit. Je mi jasné, že bez nich by čtenář mnohem hůř chápal, co chce autor sdělit. Pokud se ale text hemží jedním příkladem za druhým, text začíná být nezajímavý a... nakonec máte chuť tu smršť cizích příběhů přeskakovat.

4) Výstelkové rady

Další technikou, jak nafouknout seberozvojový text, je používání výstelkových rad. Jde o to, že někteří autoři se ve svých knihách příliš zaměřují na zbytečné detaily. Tohle mi vadilo třeba v bestselleru Davida Allena Mít vše hotovo, protože mě fakt nezajímal autorův názor na to, jak si nejlépe řadit ve skříňkách šanony. Na jednu stranu se o takovýchto detailech dá přemýšlet jako nad "tipy", které popřípadě můžeme ignorovat a číst dál. Rovněž tak připouštím, že někdo může takové informace i ocenit. Já tohle ale většinou vnímám jenom jako vcelku nepříjemný plevel. :-/

5) Odskok od tématu

Občas se také spisovatelé nechají unést a napíší kapitolku o něčem, co je tak trochu mimo téma. To jsem naposledy zaznamenala u Meika Wikinga (viz Umění vytvářet vzpomínky), který na jednom místě odskočil k metodě tzv. paměťových paláců, což s tématem, podle mě, souviselo jen zdánlivě.

6) Vizuální "hmota"

A na závěr nemohu vynechat vizuální nastavování textu, za něž nezodpovídá primárně autor, ale spíše grafik. Gigantické písmo, nesmyslně dlouhé mezery mezi odstavci, prázdné stránky, zbytečně obří fotky. Ne, že bych třeba pěkné velké fotografie v knihách neměla ráda, naopak - jsou-li krásné a funkční, tak si je velmi užívám. Jenže, když narážím na obrázky, které až tak dechberoucí nejsou a trčí z nich záměr hlavně, ať ta kniha není moc tenká, tak mě to ruší. (V tomhle směru se mi mimochodem hodně nepozdávala kniha Jak se zbavit plenek Vandy Schreierové. To byla po grafické stránce opravdu hodně nastavovaná kaše.)

Zkrátka a dobře...

... přestože seberozvojové knížky občas čtu, jsem mnohem raději, když jsou kompaktní, logicky strukturované a adekvátně dlouhé. Když mají kultivovaná vydání. Nevadí mi průvodní "motivační" pasáže. Decentní množství příkladů. Ale... jak se říká, všeho s mírou. :-)

Co vy a knihy osobního rozvoje? Taky s nimi máte tenhle problém? Nebo to neřešíte?

Komentáře

  1. No jéje! Taky mám takových příkladů hromadu. Naposled jsem trpěl u Držte si své děti (https://blog.wuwej.net/2020/01/14/gordon-neufeld-gabor-mate-drzte-si-sve-deti.html). Myšlenka výborná, rady taky, ale milionkrát dokola.

    Každopádně je to krásný souhrn metod! Hned jdu článek nasdílet :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Koukala jsem na článek o Držte si své děti - to je přesně ono. :-D "Vazba, vazba, vazba... a hlavně ta vazba." (Tuhle knihu jsem teda zatím nečetla, ale možná na ni taky v budoucnu dojde.)

      Moc děkuju za sdílení! :-)

      Vymazat

Okomentovat

Nejčtenější články

Kniha jako dekorace do bytu

Desatero prvků, které mě štvou na knižních provedeních

Co byste řekli na "personalizovanou literaturu"?

Proč v poslední době nechodím do knihoven