Fotky v cestopisech... jsou skutečně nepostradatelné?

Impuls k sepsání tohoto článku mi poskytla kniha Bhútán, má láska, která mě kdysi (ne)zaujala svou vizuální přílohou. Použité fotografie byly v tomto konkrétním cestopise dle mého soudu docela průměrné a nemohla jsem se ubránit pocitu, že bych se bez nich obešla. A pak mě napadlo: jsou vlastně fotografie nezbytnou součástí cestopisných knížek...?



Vydala jsem se na malé turné po regálech s cestopisnou literaturou a zjistila následující: valná většina cestopisů je skutečně doplněna fotografiemi, některé si vypomáhají ilustracemi a najdou se i takové, které jsou tvořeny výhradně textem. A já ona tři řešení vnímám zhruba takto:

Když je cestopis doplněn fotografiemi

Fotky z cest se mi líbí. Fakt hodně... ALE! Užiju si je jedině tehdy, pokud stylově a barevně ladí, zobrazují zajímavé detaily či momenty, odhalují génia loci a vůbec na mě dělají příjemný dojem. V případě krásných míst mě musí fotografie okouzlit, v případě těch ošklivých čekám, že mi dokonale zprostředkuje místní hnus. Zkrátka a dobře - osobně shledávám podstatným, aby nešlo jen o amatérskou dokumentaci člověka s batůžkem na zádech, ale o poměrně profesionální práci*, což - uznávám - není zrovna jednoduché. Zkuste si vyfotit krajinu tak, aby skutečně vyniklo její kouzlo. Ono je to sakra těžké. I s dnešní technikou. A je vůbec možné po někom chtít, aby byl dobrodruh, cestovatel, spisovatel a fotograf v jedné osobě? Není to příliš...? Z mého pohledu tedy ano.

* Výjimka: Speciálním případem je pro mě v tomto ohledu kniha DobroDruhům Terezy Ramby. Fotky, které se v její knize vyskytují, bych rozhodně za "profesionální" neoznačila, ale přesto mají něco do sebe. Tahle publikace totiž celá připomíná osobní cestovatelský deník - japonskou vazbou, stylem psaní, strukturou. Vším. Takže tady mi vlastně nepřekáží, že i fotky jsou takové, jaké jsou. :-)

A nyní úskalí číslo dvě. Nevím, jak vy, ale já bych sem tam ráda nalistovala fotku zachycující autora takzvaně "v terénu"; kterak ochutnává místní speciality, jak se blíží na vrchol nejvyšší hory, jak řeší setkání s grizzlym, kterého právě nečekaně potkal na pěšině. A to je pochopitelně taky prakticky nemožné. Zvláště, pokud dotyčný cestuje sólo. Ve dvojici či ve skupině je asi jednodušší občas nějaký živější snímek pořídit, ale stejně mi přijde, že z akčních a zajímavých momentů většinou žádná pořádná fotka nevzejde. A tak maximálně koukáte na autora mžourajícího do slunka u některé ze slavných soch. S tím se bohužel nedá nic moc dělat. I když... vlastně dá. Pokud nakladatelství zvolí řešení pomocí ilustrací. ↓

Ilustrovaná cestopisná kniha

Nejznámějšími z ilustrovaných cestopisů jsou aktuálně asi ty, které pocházejí z pisatelské dílny Ládi Zibury (Pěšky mezi buddhisty a komunisty, Prázdniny v Evropě, Prázdniny v Česku...) "Pěškopisy" tohoto autora vycházejí s ilustracemi dvojice Tomski & Polanski, které jednak působí příjemně a jednak nechávají čtenáři prostor, aby si jejich reálný předobraz domyslel. Mně osobně se tedy tato varianta zamlouvá velmi. :-)

Cestopis jako čirý text

A nakonec zbývá čistý text. Bez fotek. Bez obrázků. Vždycky jsem si myslela, že cestopis bez příloh by mě nebavil, ale loni jsem se přesvědčila o opaku, když jsem četla knihu Sejdeme se na Piazzetě. Těžko říct proč, ale u ní mi ty obrázky nakonec ani nechyběly. Takže... i takové může být řešení.

...

Když bych to tedy shrnula - fotky v cestopisech jsou pouze jedním z možných řešení, nikoli jediným. A pokud by měla fotopříloha připomínat výňatek z amatérského rodinného alba, tak za sebe hlasuju pro ilustrace (nebo čistý text).
...

Jak vnímáte cestopisné knížky Vy? V jaké podobě si je nejlépe vychutnáte?

Komentáře

  1. Wu28. července 2022 v 0:17

    Asi spíš s fotkami; to co popisuje chci taky vidět.
    U Zibury se to dá snést, protože je vtipný, ale stejně jsem i u něj googlil, abych se na předlohy některých těch ilustrací podíval.
    Dokonce mám příklad, kde překážel text (https://blog.wuwej.net/2019/12/17/jiri-bouda-poutnicky-denik.html), naopak cestopis s mizernými fotkami jsem snad ještě ani neviděl (je ale fakt, že to není úplně můj hlavní žánr).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Lenka28. července 2022 v 8:07

      Díky za názor, Wu. :-)

      Chápu, no. Koukala jsem na Poutnický deník - vizuálně vypadá fakt hezky. :-)

      Nevím, jestli bych fotky, o kterých píšu, nazvala přímo "mizernými". :-D Jen průměrnými - někdy to na mě působí jako nesladěný pel mel z rodinného alba. A já prostě v knížce očekávám trochu víc.

      Ale spousta cestopisů pěkné fotopřílohy má, to zase jo. Jen jsem v minulosti zjistila, že to není úplně pravidlo a že mně osobně až tak nepřekáží, když je knížka "jen" ilustrovaná. Nebo úplně bez příloh. :-)

      Vymazat

Okomentovat

Nejčtenější články

Kam s vyřazenými knihami?

Obrázek
Dneska trochu prakticky. :-) Myslím, že každý čtenář někdy řešil otázku, co s vyřazenými knihami. Přetřízení knihovny je totiž pouze prvním krokem k tomu, abychom uvolnili místo na nové výtisky a zbavili se těch, které už z různých důvodů nepotřebujeme. I já jsem v minulosti zkoumala, "kam s nimi" - prostor naší domácí knihovny také není nafukovací. :-D Čili... jaké tedy máme možnosti?  Člověk má obvykle představu, jak by zhruba chtěl s vyřazenými knihami naložit. Zpravidla přemýšlíme o dvou alternativách: buď z nich chceme ještě něco vytěžit (a prodat je), nebo je naším primárním cílem vyklidit prostor v knihovně (a třeba je i darovat). Otázka zní, kde a jak. Plus - existují i jiné způsoby, jak poslat literaturu dál. Pojďme se na to tedy společně podívat. (↓) 1)     Varianta  PRODAT Antikvariáty - Kontaktovat majitele antikvariátů se vyplatí především ve chvíli, kdy se vám v bytě povalují stovky knih, se kterými si nevíte rady. Podle mě je to ideální řešení, pokud kupříkladu
Číst

Coleen Hoover: Námi to končí

Obrázek
Námi to končí je kniha velmi oblíbené autorky v žánru new adult -  Colleen Hoover . Až doteď jsem ji moc neznala, jen jsem na ni odevšad slýchala chválu a ódy. :-) Titul Námi to končí jsem si pro seznámení s její tvorbou vybrala především proto, že jej mnoho čtenářů (resp. spíše čtenářek) označilo za svůj nejoblíbenější. A pak mě utvrdilo 91   % na Databázi knih a 92   % na ČBDB . :-)
Číst

Tři známé knihy, které mě zklamaly závěrem

Obrázek
Dneska si pro změnu dovolím být lehounce kritická. Jen trochu, ale přesto. :-) Tentokrát jsem se totiž rozhodla rýpnout si do tří knih, které mě  zklamaly svým závěrem . Nechápejte mě špatně: závěrečná pointa můj celkový dojem z knížky většinou nijak výrazně neovlivňuje. Peckoidní vyústění příběhu považuju spíše za takovou třešinku na dortu . Když to tam je, jsem nadšená. Když ne, nevadí. Nicméně i tady se vynořily jisté výjimky a o těch to dneska bude. Čili – vítejte v dnešním protivném okénku. :-) Než se k jednotlivým knížkám vyjádřím, musím upozornit na zcela minimální, leč možné spoilerování. Budu se sice snažit, abych neprozradila příliš, ale přesto musím nějak odůvodnit svá stanoviska. Vysvětlit, čím mě inkriminované závěry nepotěšily. To jen tak pro pořádek. :-) A teď už pojďme na to! Dívka ve vlaku   Paula Hawkins Na prvním místě musím uvést thrillerový bestseller Dívka ve vlaku . Příběh o zvědavé Rachel, která den co den z okýnka vlaku sleduje, co se děje v jejím starém domě
Číst

Penelope Bloom: Jeho banán

Obrázek
Knihy Jeho banán jsem se popravdě hodně bála. Ten název prostě zavání prvoplánovou erotikou, kteroužto v beletrii úplně nevyhledávám. Přesto mě hryzala zvědavost, protože úspěch knížek této série je opravdu jen stěží ignorovatelný. Kdykoli otevřu sítě, tak na mě některý z oněch titulů vykoukne. A že už jich vyšlo fakt hodně:  Její třešničky , Jeho zákusek , Její keřík , Její tajemství , Jeho balík .... Ale abych to zkrátila – nakonec jsem se odhodlala, do poťouchlého Banánu se zakousla a... jo. Je to taková odpočinková blbost. :-D Dějový rámec Příběh je vyprávěn ze dvou perspektiv; první z nich patří trochu ztřeštěné, přidrzlé a pohromy přitahující Nataše , druhou ztělesňuje vlivný suchar  Bruce . Tito dva lidé se v jednu chvíli ocitnou v peprném postavení šéf-stážistka . Nataša a Bruce jsou protipóly, které se nesnášejí a přitahují zároveň, hrají si spolu na kočku a myš. A do toho mají oba svůj vlastní (tajný) kariérní cíl. Povaha banánového humoru Spousta čtenářů o knížce již nap
Číst

Pavel Tomeš: Až na ten konec dobrý

Obrázek
Nedávno si ke mně našla cestu knížka  Až na ten konec dobrý . Úplně náhodou, nutno říct. O to větší překvapení pro mě bylo, jak moc jsem si ji užila. Navíc – přestože jde o knížku, která se v mnoha bodech dotýká smrti, tak jsem se u ní místy fakt zasmála. A nejsem jediná. Vzhledem k tomu, že titul získal Magnesii Literu v kategorii Cena čtenářů, je jasné, že cynický humor Pavla Tomeše zdaleka neoslovil jenom mě. :-) Struktura příběhu Vypravěči se v knize  Až na ten konec dobrý vyskytují celkem tři  –  pětatřicetiletá novinářka, bývalý ředitel hvězdárny v důchodu a jeho vnučka Luna. Každý vypráví svůj vlastní příběh, prezentuje vlastní pohled na svět... a (jak asi čekáte) v jednu chvíli jejich osudy protnou . Velice nezvykle ovšem, to se musí nechat. :-) Chlap v každé postavě Každý z těchto tří pohledů autor jazykově přizpůsobil konkrétním postavám . Všechny jsou jasně rozpoznatelné a ohraničené. Přesto mi přijde, že se chlapský a sarkastický styl Pavla Tomeše promítnul nejen do osobn
Číst