Tereza Boučková: Bhútán, má láska
Tak tedy předně - o čem to je?
Jak už bylo řečeno, jedná se o autobiografický cestopis - autorka se rozhodne uspořádat dobrodružný výlet po Bhútánu. Na kolech. A tak skupinka několika lidí popojíždí po této zemi, poznává místní kulturu, přírodu, jídlo a v neposlední řadě též námahu spojenou s cyklistikou. Do toho všeho autorka přimíchává své vlastní pocity - laryngitidu (která ji po cestě přemohla), hašteření se s manželem Jirkou a mimoděk se též krátce zamýšlí nad nedávnou smrtí své maminky.
A jaké to bylo?
Informativní rovina...
Na prvním místě bych ráda zhodnotila informativní pasáže, neboť jedním z hlavních úkolů cestopisu je nechat čtenáře nahlédnout do útrob cizích krajů. Řeknu to narovinu: v tomto směru mě tahle knížka trochu zklamala. Ne, že by vzdělávací úseky neobsahovala. Naopak - vyskytovalo se jich tam celkem dost. Nicméně povětšinou byly na můj vkus docela "suché". Tady mluvím třeba o popisech různých chrámů - kdy byly postaveny, kým, něco málo z historie a tak podobně. Já osobně upřednostňuju, když spisovatel / cestovatel uvádí spíše detaily ze všednodenního života místních. Když vám naservíruje to, co se v běžných průvodcích nemusíte dočíst.
Abych nebyla nespravedlivá - občas se nějaká taková kuriózní perlička do textu dostala. Třeba tady:
"Všichni tři si nejdřív vzali do rukou rýži, uváleli z ní v dlani kuličku a tou ještě dlouho v dlaních kroužili. Tím se v Bhútánu tradičně myjí ruce. A pak, už s takto umytýma rukama, si těma rukama brali z misky vše, co si do ní z hrnců nandali. Nakonec ale jedl rukama jen Sačit, Wančuk i Obed si vzali lžíce." (str. 105)
Nicméně i přes dobrodružný charakter výpravy jsem měla ve výsledku pocit, jako bych četla spíše zápisy turistky než někoho, kdo zkoumal Bhútán opravdu zblízka.
Snaha o odlehčený tón
Ze stylového hlediska se autorka pokouší o odlehčený tón a nadhled. Své "útrapy" sem tam zlehčí a občas do textu přimíchá i nějaký ten vtípek. Tady bych se ovšem na chvíli zastavila. Humor v podání Terezy Boučkové vypadá nějak takto:
"Víš, že jedeš se sněhulákem? zeptal se a dojel mě tak, že jsme jeli bok po boku. Obrátila jsem se k němu. Jo, Jirka opravdu vypadal jako sněhulák. Byl celý obalený bílým prachem, celý, od hlavy k patě. Jasně, že se chvíli předtím na cestě vyválel. Začala jsem se smát." (str. 203)
To jsou zkrátka situace, které možná vzbudí smích ve správný čas na správném místě. Ale když je převyprávíte, ztrácejí jiskru. Podobné příhody mi připomínaly vyprávění "zábavného Artura" se hry Posel z Liptákova, který baví své majitele historkami z výlovu kaprů. Jestli tu hru znáte, asi víte, o čem mluvím. Jde o monolog, který končí těmito slovy: "A tak se v bahně mrskali dva. Kapr a baštýř Adámek. Všichni kolem se notně nasmáli."
Navíc - nemohu si pomoct, ale i před veškerou snahu autorky vykreslit dovolenou v pozitivním duchu z textu vysvital jakýsi smutek. Křivdy z minulosti, nikoli však rozvedené do hloubky. Například:
"Vzpomínala jsem i na naše adoptivní syny, kteří na střídačku testují hranice svobody v kriminále... Ale nejvíc jsem myslela na tebe, mami. Ty jsi v nejhorší době, těsně předtím, než ho na dlouho zavřeli, Vaška svou láskou, co se ničeho nebála, posilovala. (A on na tebe pak, když se stal prezidentem, zapomněl.) (pozn. Vaškem je myšlen Václav Havel)" (str. 187)
Zkrátka a dobře - odlehčený dojem jsem z téhle publikace nakonec neměla.
Fotky jako z dovolené
A pak je tady obsáhlá foto-příloha, která knihu dokresluje. Řeknu to takhle - existují publikace, na jejichž obrázkovou přílohu se nemůžete vynadívat. Máte chuť okamžitě se vypravit do míst z těch úžasných snímků, všechno to vidět. V případě fotek Terezy Boučkové (a dalších účastníků zájezdu) se ale tahle "lákačka" nekoná. (Alespoň v mém případě se nekonala.) Jsou takové normální. Jako by vám někdo prezentoval průměrné fotky z dovolené.
Kniha jako celek
Mám-li být upřímná, kniha Bhútán, má láska ve mě zanechala lehce rozpačitý dojem. Něco tomu zkrátka chybí. Možná by to mohlo být více detailů ze života místních (jak jsem zmiňovala výše). Nebo (když už se autorka rozhodla zamíchat mezi řádky osobní téma) nějakou hlubší sebereflexi spojenou s cestou do vzdálené kultury. Jenže velká část knihy byla řešena vlastně povrchně (s jakou fyzickou námahou se autorka musela potýkat, jak dostala průjem, kterak kašlala...). V tomhle směru byla lepší třeba Divočina Cheryl Straydové, jejíž pěší pouť byla jakýmsi ztělesněním psychické bolesti, kterou ve své době prožívala.
Závěrem...
Než se uchýlím ke konci, ráda bych poznamenala, že jsem (přes veškeré své výtky) musela během čtení obdivovat autorčinu odvahu pustit se ve svém věku do takové výzvy jako projet část Bhútánu na kole. A když pak navíc skončila na antibiotikách (přičemž v jízdě se normálně pokračovalo), říkala jsem si, že jí to odhodlání skoro až závidím.
Jinak mě ale Tereza Boučková touto svou knihou nezaujala. Bylo to, jako bych se probírala gramaticky bezchybným (ale z osobního hlediska vlastně nezajímavým) deníkem z něčího zájezdu.
Komentáře
Okomentovat