Fotky v cestopisech... jsou skutečně nepostradatelné?

Impuls k sepsání tohoto článku mi poskytla kniha Bhútán, má láska, která mě kdysi (ne)zaujala svou vizuální přílohou. Použité fotografie byly v tomto konkrétním cestopise dle mého soudu docela průměrné a nemohla jsem se ubránit pocitu, že bych se bez nich obešla. A pak mě napadlo: jsou vlastně fotografie nezbytnou součástí cestopisných knížek...?

Vydala jsem se na malé turné po regálech s cestopisnou literaturou a zjistila následující: valná většina cestopisů je skutečně doplněna fotografiemi, některé si vypomáhají ilustracemi a najdou se i takové, které jsou tvořeny výhradně textem. A já ona tři řešení vnímám zhruba takto:

Když je cestopis doplněn fotografiemi

Fotky z cest se mi líbí. Fakt hodně... ALE! Užiju si je jedině tehdy, pokud stylově a barevně ladí, zobrazují zajímavé detaily či momenty, odhalují génia loci a vůbec na mě dělají příjemný dojem. V případě krásných míst mě musí fotografie okouzlit, v případě těch ošklivých čekám, že mi dokonale zprostředkuje místní hnus. Zkrátka a dobře - osobně shledávám podstatným, aby nešlo jen o amatérskou dokumentaci člověka s batůžkem na zádech, ale o poměrně profesionální práci*, což - uznávám - není zrovna jednoduché. Zkuste si vyfotit krajinu tak, aby skutečně vyniklo její kouzlo. Ono je to sakra těžké. I s dnešní technikou. A je vůbec možné po někom chtít, aby byl dobrodruh, cestovatel, spisovatel a fotograf v jedné osobě? Není to příliš...? Z mého pohledu tedy ano.

* Výjimka: Speciálním případem je pro mě v tomto ohledu kniha DobroDruhům Terezy Ramby. Fotky, které se v její knize vyskytují, bych rozhodně za "profesionální" neoznačila, ale přesto mají něco do sebe. Tahle publikace totiž celá připomíná osobní cestovatelský deník - japonskou vazbou, stylem psaní, strukturou. Vším. Takže tady mi vlastně nepřekáží, že i fotky jsou takové, jaké jsou. :-)

A nyní úskalí číslo dvě. Nevím, jak vy, ale já bych sem tam ráda nalistovala fotku zachycující autora takzvaně "v terénu"; kterak ochutnává místní speciality, jak se blíží na vrchol nejvyšší hory, jak řeší setkání s grizzlym, kterého právě nečekaně potkal na pěšině. A to je pochopitelně taky prakticky nemožné. Zvláště, pokud dotyčný cestuje sólo. Ve dvojici či ve skupině je asi jednodušší občas nějaký živější snímek pořídit, ale stejně mi přijde, že z akčních a zajímavých momentů většinou žádná pořádná fotka nevzejde. A tak maximálně koukáte na autora mžourajícího do slunka u některé ze slavných soch. S tím se bohužel nedá nic moc dělat. I když... vlastně dá. Pokud nakladatelství zvolí řešení pomocí ilustrací. ↓

Ilustrovaná cestopisná kniha

Nejznámějšími z ilustrovaných cestopisů jsou aktuálně asi ty, které pocházejí z pisatelské dílny Ládi Zibury (Pěšky mezi buddhisty a komunisty, Prázdniny v Evropě, Prázdniny v Česku...) "Pěškopisy" tohoto autora vycházejí s ilustracemi dvojice Tomski & Polanski, které jednak působí příjemně a jednak nechávají čtenáři prostor, aby si jejich reálný předobraz domyslel. Mně osobně se tedy tato varianta zamlouvá velmi. :-)

Cestopis jako čirý text

A nakonec zbývá čistý text. Bez fotek. Bez obrázků. Vždycky jsem si myslela, že cestopis bez příloh by mě nebavil, ale loni jsem se přesvědčila o opaku, když jsem četla knihu Sejdeme se na Piazzetě. Těžko říct proč, ale u ní mi ty obrázky nakonec ani nechyběly. Takže... i takové může být řešení.

...

Když bych to tedy shrnula - fotky v cestopisech jsou pouze jedním z možných řešení, nikoli jediným. A pokud by měla fotopříloha připomínat výňatek z amatérského rodinného alba, tak za sebe hlasuju pro ilustrace (nebo čistý text).

...

Jak vnímáte cestopisné knížky Vy? V jaké podobě si je nejlépe vychutnáte?