Biografie, nebo autobiografie?

Monografie patří mezi knížky, které si jednou za čas ráda naordinuju. Ono není od věci si sem tam přečíst inspirativní příběh některé z výrazných osobností, ať už se jedná o člena královské rodiny, spisovatele či o zajímavou politickou osobnost. Zjistila jsem ale, že mi není úplně jedno, jestli čtu biografii, nebo autobiografii... a to mě dovedlo k dnešnímu zamyšlení.

Abych byla přesná –⁠ já mám raději autobiografie. Životopisy, na kterých osobnosti pracovaly samy (nebo klidně s pomocí ghostwritera). Někdo možná namítne, že tento typ textů nemůže být objektivní. A bude mít pravdu. Každý, kdo píše sám o sobě, nabízí jen a pouze vlastní pohled na svůj život. Může zamlčet důležitá fakta. Trapasy, které by si nejraději odnesl s sebou do hrobu. Jinými slovy –⁠ autobiografie budou vždycky subjektivní záležitostí a nikdy nebudete mít jistotu, že se na to, co se v nich píše, můžete 100% spolehnout.

Proč tedy upřednostňuju autobiografie před fakticky přesnějšími biografiemi?

• Inspirující energie na úkor objektivity

Tak zaprvé –⁠ když čtu autobiografii, můžu na život dané osobnosti nahlížet přímo z jeho perspektivy. Dovoluje mi to podívat se na svět z pozice někoho, koho si vážím, a to je pro mě jedinečný zážitek. Opravdový, obohacující a do značné míry inspirativní. Vnitřní pohled na okolnosti má zkrátka kouzlo, které se však z přísně faktografických biografií vytrácí. 

Hypotetický (i když trochu přiblblý) příklad. Řekněme, že se na veřejnosti poprvé oficiálně objeví princova partnerka.

• Biografie: „Vypadala uvolněně, byla oblečena do elegantních tmavomodrých šatů a sympatickým úsměvem okouzlila všechny přítomné.“

• Autobiografie: „Cítila jsem se nesvá, ale snažila jsem se nedat to na sobě znát. Lidi na mě mávali, chtěli mi podat ruku, pozdravit mě a já jsem se cítila nepatřičně. Vůbec ne jako někdo výjimečný, kdo by si takovou pozornost zasloužil.“ 

Proto (↑) upřednostňuju variantu B. Připouštím, že se občas může jednat o zkreslené informace, ale přijímám to. Protože pozvání pod povrch je pro mě vždycky víc než suchá objektivita. 

• Biografie jsou vodopádem uvozovek

Na biografiích dále nemám ráda sprchu uvozovek, která se na mě většinou vyvalí. Chápu, že v tomto případě je zcela nezbytné uvádět zdroje, ale když je těch odkazů a citací moc, zhoršuje to čtenářský komfort. Osobně prostě nepotřebuju za každým tvrzením dovětek „jak psali v NewYork Times“ nebo „ten a ten chlápek v rozhovoru řekl, že...“. Tento postup je sice zárukou přesných informací a vždycky je fajn vědět, odkud se všechna ta fakta vzala. Ale podle mě to příběhu krade duši a dělá to z něj tak trochu nudnou akademickou mozaiku.

• O hnusácích stejně nečtu

Říkáte si –⁠ a co kdyby se třeba jednalo o autobiografii nějakého kreténa-ultralháře? No... popravdě řečeno –⁠ o někom, kdo se mi hnusí sám o sobě, bych asi nečetla vůbec. S takovým jedincem by se mi prostě nechtělo neztrácet čas. Když už se totiž rozhodnu přečíst si pětisetstránkovou bichli o nějakém konkrétním člověku, musí mě něčím zaujmout, a to v pozitivním slova smyslu. A tím pádem mu do jisté míry i věřím, minimálně tedy v tom, že své vzpomínky záměrně nepřekrucuje. 

Inspirativní osobností pro mě byla třeba Agatha Christie, Václav Havel, Karel Gott, Michele Obamová... nebo jsem si přečetla biografii Královna –⁠ ta byla sice fajn, nicméně! Kdyby sama Alžběta II. o svém životě napsala upřímnou autobiografii, to by teprve byla pecka! (Vím, nemožné. Ale stejně. :-))

...

 

Tak, a je to venku. :-) Co vy? Jakou formu životopisných publikací upřednostňujete?