KAREL GOTT a jeho velká knižní tečka: Má cesta za štěstím

Tak tuhle objemnou lahůdku jsem si vychutnávala celé léto. Má cesta za štěstím je skutečně velmi příjemná kniha - zajímavá, poctivá a čtivá. S její koupí jsem sice zpočátku otálela... Hlavně tedy poté, co jsem zjistila, kolik stojí. Generačně totiž nepatřím mezi Mistrovy "skalní" fanynky; nikdy jsem nebyla na jeho koncertě, nikdy jsem nešílela pod pódiem, nestála u jeho vily v naději, že spatřím "svou" pěveckou hvězdu venčit psa. Přesto je pro mě Karel vysoce inspirativní osobností, a to jak po profesní, tak po lidské stránce. Měl obrovské charisma, byl pracovitý, laskavý, charakterní a oplýval úžasným smyslem pro humor (doteď miluju jeho výstupy v pořadech s Karlem Šípem, ty prostě nemají chybu). A tak jsem si nakonec řekla, že si tuhle knihu přece jen dopřeju. No... dobré rozhodnutí to bylo. ♡




Poctivá kniha ve všech směrech

Než se dostanu k obsahu, ráda bych pochválila knihu jako celek. Ona je totiž velmi profesionálně zpracována. Po všech možných stránkách. Vypadá pěkně a reprezentativně (už jen ta fotografie na obálce), najdete v ní obrovské množství obrazového materiálu - mimo klasické zpěvákovy fotografie narazíte i na různé ilustrativní dokumenty nebo třeba na komiks, který Karel vytvořil v dětství. Taktéž oceňuju použití kvalitního papíru a kvalitní tisk. A protože byl Mistr detailista, o stylistickou supervizi požádal Petra Horu Hořejše, čímž si zajistil i dostatečnou jazykovou úroveň svých textů.

Zkrátka a dobře -  je to dobře odvedená práce.

O čem Karel Gott píše...

Svůj životní příběh autor vypráví více méně chronologicky, jak je ostatně u biografií zvykem. Vzpomíná na rané (válečné) dětství, na školní léta (tady vás možná překvapí jeho nevalný prospěch :-D), dále pokračuje popisem své "kariéry" gramlavého elektromontéra. Nejbohatší a nejobjemnější část je pochopitelně věnována Karlově úspěšné pěvecké dráze, kterou bych souhrnně nazvala "Ráno jedu dál, mě čeká další sál". A v závěrečné části se Karel nebojí otevřeně povyprávět o své nemoci, která ho nakonec dovedla do pěveckého nebe.

Průběžně se Karel samozřejmě vyjadřuje ke své rodině, cestování (většinou ve spojitosti s hudebními výlety a jinými turné), několik kapitol je věnováno ženám. A aby byla mozaika mistrova života kompletní, rozepsal se i o několika tématech, jimž rovněž věnoval samostatné kapitoly. Jsou jimi například: O mých obrazech a prvních výstavách, Inspirativní setkání, Voliéra plná Slavíků... a další.

Text to možná není úplně objektivní, upřímný ale ano.

Žádná autobiografie nemůže být "nezaujatá". To prostě nejde, už z principu. Snad proto hned v úvodu autor konstatuje následující:

"Zdůrazňuji, že vydávám MOJE vzpomínky. Někteří aktéři z mé knihy mohou tvrdit, že ‚to přece bylo jinak', to však potom budou JEJICH vzpomínky. S tím už nic nenadělám. Já si to pamatuji takto. Po svém."

Samozřejmě, že zrovna já určitě nejsem schopna posoudit, kam až sahá pravda a kde začíná pamětníkova "fikce". Natolik jsem se předtím v životě Karla Gotta nešťourala. Ale věřím, že se autor snažil o autenticitu. Respektive... nemyslím si, že by se záměrně dělal lepším, že by si vymýšlel a bájil. Je sice možné, že se některé události, které Karel ze své perspektivy popisuje, mohly udát trochu jinak. Přesto mám pocit, že z jeho strany nejde o žádný kalkul. Jen o subjektivní vnímání Karla jako člověka.

Přiznání neúspěchů

Na Karlu Gottovi se mi vždycky líbilo, že nikdy nebyl falešně skromný (což by v jeho případě ostatně působilo přinejmenším zvláštně), ale na druhou stranu jsem z něj nikdy neměla pocit, že by mu úspěch takzvaně stoupnul do hlavy. Jinými slovy - Karel Gott byl na to, co dokázal, patřičně hrdý, ale zároveň v něm zůstávala jakási pokora. Byl vděčný svému štěstí, osudu a zejména pak fanouškům, které nikdy neodbýval. Kterých si vážil.

Obdobně pokorně na mě působila Karlova knížka. Pokud něco vnímal jako úspěch, psal o tom (bez jakéhokoli zlehčování) jako o úspěchu. Nu a když se v jeho očích o úspěch nejednalo, nezdráhal se to přiznat. Tohle (↓) třeba napsal o svém propadáku v Lucerně z roku 1960:

"Kapela začíná hrát a já se potím, aniž bych zatím vydal hlásek. (...) Vůbec se necítím ve své kůži a hlasivky jako by mi svíral těsný límec. Snažím se povolit kravatu a zpívám znovu: Jeden kos, to byl kos, ten si pískal...' Počkat, to už tady přece bylo! Zpívám znovu první sloku? Ať už to skončí, proboha, ať už orchestr přestane hrát. Očima žádám dirigenta Vlacha o záchranný kruh. Z jeho pohledu ale čtu: se mnou si už, chlapče, nezahraješ. Hudba konečně utichne. Rychle se ukloním a snažím se co nejrychleji zmizet z pódia, jenže aby byl malér dokonán a zpečetěn, ještě se zamotávám do šňůry od mikrofonu." (str. 81)

Nejpalčivějším místem je v tomto směru bezesporu kapitola jménem Zatracená anticharta alias černý puntík v životě Karla Gotta. Jsem ráda, že autor tenhle bod autor "zbaběle" nevynechal a že se pokusil svůj pohled co nejlépe přiblížit. I když si myslím, že fanoušci už mu dávno "odpustili" a zarytí odpůrci zůstanou na své straně barikády, ať už to s tou Antichartou bylo jakkoli.

Pohled do zákulisí

Kromě vhledu do Mistrova života pak mezi řádky poodkrýváte rozličné střípky ze zákulisí hudební branže. Mě třeba poměrně zaujalo povídání o tom, jak Karel přišel ke své image. Jak se taková věc vytváří, jak to funguje / fungovalo. 

Jo a - sice od publikace nemůžete očekávat sbírku pikantností (na to byl Karel Gott příliš korektní), ale to neznamená, že si nepřečtete něco málo o českých (či zahraničních) celebritách. Tady se například autor rozepsal o jednom z mejdanů s Evou Pilarovou a Naďou Urbánkovou:

"Děvčata přinesla několik zábavných dopisů od svých ctitelů a já se je jal předčítat. Naďa mi dala taky jeden od svého chlípného ctitele, který se jí otevřeně stěžoval se svými bujnými představami. Dokonce obkreslil své přirození... Četl jsem, do hrající hudby, pěkně nahlas a holky u toho brečely smíchy." (str. 237)

Karlův esprit

A než skončím, ještě bych ráda zmínila, že jsem z této autobiografie měla vysoce osobní pocit. Jako bych s "Goťákem" seděla po večerech na pohovce a povídali jsme si spolu. Karel do knížky vložil skutečně hodně ze sebe, z každé stránky prýští jeho nezaměnitelné kouzlo. Humor, nadšení a elán. Poslední stránky ve mě vyvolaly i jisté dojetí. Karel zkrátka uměl žít, stárnout, i důstojně odejít... A když se na jeho život zpětně podívám, připadá mi jako vzrušující, divoká jízda.

Srdce nehasnou...

Možná jsem sentimentální, ale Má cesta za štěstím mě totálně pohltila. Byla inspirativní. A utvrdila mě v tom, že Karel Gott byl člověk, kterého si i nadále mohu vážit. Jsem ráda, že tady byl. A vám, kdož jste Mistra z jakéhokoli důvodu uznávali, autobiografii doporučuju. Zaposlouchejte se do charakteristické barvy jeho hlasu a tenhle čtecí zážitek si (tak jako já) dopřejte, protože... protože zkrátka stojí za to. ♡









Bibliografické údaje

Název: Má cesta za štěstím
Autor: Karel Gott
Stylistická supervize: Petr Hora Hořejš
Obrazová redakce: Karel Gott, Ivana Gottová, Zuzana Drotárová
Grafická úprava: Jan Zachariáš
Fotka na obálce: Lenka Hatašová
Nakladatelství: Karel Gott Agency
Rok vydání: 2021
Počet stran: 696
ISBN: 978-80-908221-0-8

Komentáře

Nejčtenější články

Kniha jako dekorace do bytu

Co byste řekli na "personalizovanou literaturu"?

Proč v poslední době nechodím do knihoven

Lolita padesátkrát jinak