Jak moc ovlivňují (ne)sympatie k autorovi čtenářský zážitek?

Stalo se vám někdy, že jste zhlédli rozhovor s autorem, jehož knihám jste se pak raději vyhýbali obloukem? Prostě proto, že jste ho seznali protivným? Nebo vás naopak zaujalo interview s příjemně působícím spisovatelem, avšak když jste popadli jeho knihu, byla... ehm... nevalná? Mně se to, jak asi tušíte, párkrát přihodilo, a proto bych na tohle téma dneska zavedla řeč.

Někdy mám pocit, že bych neměla posuzovat dílo podle osobnosti autora. Že bych měla být objektivní. Nenadržovat sympaťákům a zároveň neodsuzovat texty těch, kteří nejsou ani zdaleka mou krevní skupinou. Nicméně nevím... Už nějakou dobu se na tohle téma zamýšlím a napadá mě, že vztah knížka - autor je přece jen trochu jiný než, řekněme, kadeřnice - účes. Aneb - když vám nabručená kadeřnice ze zplihlých vlasů vykouzlí oslnivou hřívu, není vyloučeno, že se k ní v budoucnu vrátíte. Jenže literatura podle mě funguje jinak. A vůbec - nesouvisí náhodou jakékoli umělecké dílo se svým tvůrcem? Chodili byste rádi na koncerty zpěváka, který sice dělá skvělou hudbu, ale na pódiu se chová jako arogantní vůl? 

Pravda je, že v prostředí knížek naše sympatie či antipatie většinou nebývají až tak vyhrocené. Ne vždycky si při zhlédnutí rozhovoru na autora vytvoříme jednoznačný názor. Mnohé spisovatele navíc nakonec ani neznáme. Nevíme, jací jsou, jak působí, ani jak se prezentují. V tomto článku bych se nicméně zaměřila na ty případy, kdy jsme přece jen určité stanovisko zaujali - ať už negativní, nebo pozitivní. 

Začala bych ideální situací, kdy se člověku zalíbí jak autor/ka, tak i jeho/její kniha.

1) Super kniha, super autor.

Když se podívám na svou nedávnou čtecí historii, musím v tomto kontextu zmínit jméno Muriel Barberyová. Četla jsem od ní S elegancí ježka, Pochoutku, Růži samu, všechny knížky mě zaujaly a po dočtení poslední z nich jsem si na YouTube pustila rozhovor se spisovatelkou. Reagovala perfektně (rozumíte-li francouzsky, můžete na to mrknout zde). Měla jsem z ní pocit, že ví, o čem mluví a stojí si za tím, co píše. Vypadala přívětivě. Pokorně a tak akorát sebevědomě zároveň. Odpovídala pohotově, chytře, byla tak nějak... nad věcí. A přesně takhle si představuju spisovatelku hodnou svého povolání. :-) 

2) Autor sympaťák, ale kniha nic moc.

Pak je tu ale případ, kdy mě autor na první dobrou osloví, leč jeho tvorba už bohužel ne. S tímhle jsem se setkala například u Patrika Hartla. Patrik je vtipný člověk (nejen díky svému specifickému smíchu), má originální myšlení, půvabně se vyjadřuje. Je roztomile bezprostřední. :-) Nicméně když jsem četla třeba jeho Malý pražský erotikon, tak jsem se popravdě moc nebavila. :-/

Když se mi přihodí něco podobného, většinou mi chvíli trvá, než si určité zklamání připustím. Mám prostě pocit, že svým neuspokojeným postojem tomu nesmírně milému člověku ubližuju. Říkám si, že jsem možná něco nepochopila. Že mi něco uniká. Nakonec si ale zpravidla řeknu něco ve smyslu "není to můj styl" a... do dalších knížek autora už se (bez jakýchkoli výčitek) nepouštím.

3) Skvělá kniha, ale autor - ajajaj.

A konečně - schopný autor s komplikovanou osobností. To je kombinace z mého pohledu úplně nejprekérnější. Občas se mi totiž stane, že zahlédnu svého "oblíbeného" tvůrce v některém z médií, nicméně na jeho projevu mi něco nesedí. Něco mi na něm vadí. Může být arogantní, klackovitý, až příliš podivínský nebo jiným způsobem (mi) nesympatický. Musím říct, že doteď moc nevím, co s tím. Nerada to přiznávám, ale když už vím, co je autor zač, vyvolává to ve mě určitou předpojatost. Už to není jen titul od "někoho, jehož jméno znám a tím to hasne". Jde o publikaci napsanou konkrétním člověkem s konkrétní povahou, konkrétními vlastnostmi. A když mě ten člověk něčím popuzuje, nedokážu se už k jeho knížkám stavět nezaujatě. Respektive se nechci k jeho knížkám stavět vůbec nijak. Nechci je číst.

Nedávno jsem mimochodem zjistila, že tohle dilema přede mnou řešili i jiní - přečtěte si, co napsal v roce 1980 Jan Werich o autorovi Švejka:

"Mluvě o Haškovi, jak moh toho Švejka napsat takovej heel, chlap odporná, vydali knížku o něm, někdo sebral všecky jeho dopisy a lístky, co po něm zbyly. Já to čet a zahodil. To byl teda bezcharakterní vožrala, škodolibej, vydírka. Ten jeho ksicht mi byl vždycky protivnej. A ten Švejk - to musel skrz něj psát ňákej vesmírnej srandista." (Jan Werich v dopise Jiřímu Voskovcovi, 30. května 1980)

Takže v tom nejsem sama. :-D I když... Jan Werich kvůli odpornému Haškovi Švejka neodsoudil.

Jak tyhle rozpory vnímáte vy?