Můj výlet na Svět knihy 2021

O víkendu jsme - ve dvou - vyrazily na každoročně pořádaný Svět knihy. S Majdou (= mou nejlepší kamarádkou, dále jen Majďáki či Majda) jsme dlouho nikam společně necestovaly, takže jsme se na veletrh těšily už jenom proto. (Pro vysvětlení - slovo "cestování" používám z toho důvodu, že bydlíme v Ostravě. Nešlo tedy o obyčejnou ranní jízdu metrem, nýbrž o čtyřhodinové putování v kupé s kávičkou, koláčkem, druhou kávičkou... však to znáte. :-)) A i když jsme na akci nakonec strávily pouhý den, tak naše sobotní "knihaření" hodnotím jako super příjemné zpestření počínajícího podzimu. :-)

A nyní, budiž mé dojmy. :-)

...

Hned ze stratu jsme se s Majďáki odebraly na místo zvané Gauč ve Stromovce, abychom se zúčastnily besedy s Alenou Mornštajnovou. Vím, že je tahle spisovatelka obdařena mimořádným vypravěčským talentem a píše skvěle, ale musím říct, že naživo mě dostala tím spíš. Je pohotová, má nadhled, každá její odpověď byla zajímavá, občas jsme se i zasmáli. Třeba když se autorka rozpovídala o tom, jak by někdy ráda napsala něco pozitivního, po čem by se čtenáři cítili hezky a příjemně... Nevím, jak tomu bylo u ostatních v publiku, ale já jsem se už pomalu začínala rozplývat nad představou knížky od Aleny Mornštajnové (!) s pozitivním nádechem... když vtom své snění autorka ukončila tvrdým konstatováním: "A to nenapíšu." :-D

Jedním ze znaků dobrého spisovatele je nicméně to, že ví, v čem tkví kouzlo jeho psaní. Je si vědom toho, co umí, co ne, zná své limity. V rozhovoru se každopádně několikrát ukázalo, že tohle Alena Mornštajnová zvládá dokonale. Kupříkladu na otázku, do jaké míry spolupracuje na divadelních a filmových adaptacích svých knížek, odpověděla, že ona se v těchto oborech nepohybuje, a tudíž ráda nechává vše na odbornících. Prý věří, že každý pracuje, jak nejlépe umí, a není důvod, proč by se do těchto revírů měla ona (jakožto "amatérka") vměšovat. :-)

Líbilo se mi, jakým způsobem Alena Mornštajnová o své profesi hovořila, oceňuji její vyzrálost, sebereflexi... a vůbec je to inspirativní osobnost. Minimálně mně zasadila do hlavy hned několik otázek k zamyšlení.

Po tomto skvělém zážitku jsme pak honem zamířily do ateliéru Rychta, kde probíhal rozhovor s Muriel Barberyovou. Tu jsem rozhodně chtěla vidět. Její knihy mě baví a už jsem přečetla tři (S elegancí jažka, Pochoutka, Růže sama). V sále jsme se, pravda, trochu tísnili, neboť zájem o francouzskou autorku evidentně přesahoval kapacitu ateliéru Rychta. :-) Ale nakonec se to nějak zvládnout dalo. Muriel Barberyová mluvila o svém zalíbení v japonské kultuře, jíž jsou její knížky prodchnuty, o místech v Japonsku vyloženě hnusných, o tom, proč nemá ráda bestsellerové žebříčky.

Co mě ale překvapilo - všechno, co autorka o svém psaní řekla, naprosto odpovídá mému osobnímu vnímání její tvorby. To se mi až tak často nestává. Když totiž sem tam poslouchám rozhovory se spisovateli, nezřídka zjistím, že jsem v jejich knihách něco přehlídla, že jsem něco pochopila jinak, popřípadě vůbec. Na tom není nic neobvyklého, ani špatného. Literatura je ostatně živý organismus. Svým způsobem mě ale potěšilo, že tvorbu Muriel vnímám takzvaně "po jejím". Že jsem si všimla přítomnosti Japonska ve všech jejích knihách. I já jsem došla k přesvědčení, že je každý autorčin titul jiný (což je v dnešní době celkem zvláštnost) nebo mi Muriel soukromě potvrdila jednu mou domněnku ohledně Palomy z románu S elegancí ježka. :-)

Každopádně jsem si po skončení besedy skočila pro podpis. Mimochodem - stále nemohu dešifrovat druhý řádek věnování, kdyby někdo věděl, co to je, dejte vědět. (↓) Po dlouhém přemýšlení jsem dospěla k podezření na "très chaleureusement", ale jistá si tím teda nejsem. :-D

Pak už jsme se s Majďáki konečně vrhly do víru knižní inspirace. A prošly jsme komplet všechno. Barevné stánky nakladatelů, prostory různých knihkupectví, audioknihy, deskovky (extra sympatické bylo kupříkladu herní vydavatelství Mindok). Prohlížela jsem si knihy svého oblíbeného nakladatelství Host, kroužila kolem Arga, mě i Majdu nadchl stánek Meandru s originální dětskou literaturou. Venku jsem si zase hladově prohlížela vystavené Absyntovky a zvažovala, do které se příště pustit. Pro kniholidi je tohle místo jednoduše rájem, jak ostatně asi víte sami, pokud jste sem někdy zamířili. :-) Jen škoda, že člověk letos přes roušku tolik nevnímal vůni všech těch knížek kolem. Ale co naděláme? Doba covidová je holt doba covidová...

Ve čtyři jsme se chtěly na chvíli zastavit na besedu s herečkou Janou Bernáškovou, která nedávno dopsala svou druhou knihu Coura. Na chvíli jsme tam i seděly, jenže...

... jenže už jsme se popravdě nacházely příliš dlouho uvnitř komplexu. A když se v sále již deset minut hovořilo o tom, že píská mikrofon, upřednostnily jsme před tímto rozhovorem venkovní kafe. Jana Bernášková rozhodně působila sympaticky, nic proti ní, ale naše duševní rozpoložení už prostě volalo po kyslíku se špetkou kofeinu. :-)

A co se mi nepodařilo? Ani se mi to nechce veřejně přiznávat, ale věřte nebo ne... nekoupila jsem si žádnou knihu. :-D Bylo jich tak moc, tolik... že jsem se prostě nedokázala rozhodnout pro jednu, dvě nebo tři... a nakonec jsem se s veletrhem loučila jaksi nalehko. No nic... tohle musím příští rok rozhodně napravit. :-)

Dále jsem si chtěla nechat podepsat Teorii podivnosti Pavly Horákové. Výtisk jsem si přivezla z Ostravy a byla zvědavá na setkání s autorkou, avšak nakonec jsem vedle její vystavené knihy (kdežto probíhala hromadná autogramiáda) bohužel našla jen prázdnou bílou židli. Zpětně jsem si říkala, že jsem mohla vyfotit aspoň tu židli. Jako takový soukromý vtípek. Ale pak mě rozesmála už jenom představa, že se přiblížím ke skupince autorů, pro jejichž podpisy si sice nejdu, ale zato bažím po fotce prázdné židle jejich chybějící kolegyně. :-D

Jasně. Kdybych měla více času a energie, určitě bych se ráda zúčastnila spousty dalších akcí, rozhovorů a besed. Lákala mě Vážná témata v japonském komiksu, určitě bych mile ráda zaskočila na Marka Ebena, Petru Soukupovou, Viktorii Hanišovou nebo na autorku Amerikány Chimamandu Ngozi Adichie. I tak jsem ale spokojená s tím, jak jsem si Svět knihy užila. Respektive, jak jsme si ho užily spolu s Majdou. Bylo to prostě boží a už se těším na příští ročník. :-)

Co vy? Byli jste? Kam jste zašli?