Před nějakou dobou jsem tady sdílela článek o tom,
jak ven z čtecí krize. Klidně na něj mrkněte, pokud si něčím takovým právě procházíte. :-) Dneska to nicméně bude malinko osobnější. Ráda bych se totiž svěřila s tím, jak to vypadalo, když přišly doby čtenářského temna na mě... a co k nim vůbec vedlo.
Nejprve by asi bylo dobré říct, kolikrát se mi tohle vlastně stalo. Inu – přesně třikrát. Nebudu počítat staré časy na základní škole, kde mě mučili společným čtením Lovců mamutů, a začnu až v období gymnaziálním. Tam to totiž začalo.
Krize č. 1: Švanda dudák
Svou první čtenářskou krizi jsem nazvala Švanda dudák, protože právě Strakonický dudák byl jednou z nejnudnějších položek, které se kdy na našem seznamu povinné četby objevily. Omlouvám se Josefu Kajetánovi za upřímnost. Ale tahle jeho hra mě v raných letech na gymplu fakt nenadchla. Za mou první čtenářskou odmlkou nicméně nestojí jen Švanda, Dorotka nebo Vocilka, ale povinná četba jako taková.
Já jsem se totiž většinou snažila domácí úkoly poctivě plnit a i čtenářskému deníku jsem proto věnovala prioritu. A to se – paradoxně – neukázalo jako úplně nejmoudřejší rozhodnutí. Ten seznam knížek, ke kterým jsem ve svých třinácti letech ještě nedospěla, ve mě totiž akorát vyvolal nechuť ke čtení... a po „splnění úkolu“ už jsem prostě nepřelouskala ani ň. Výsledkem pak bylo, že jsem po dobu čtyř let (!!!!) prakticky nesáhla po ničem vlastním (nebo jen výjimečně) a do čtení jsem se znovu ponořila až ve chvíli, kdy už nám nikdo knížky nevnucoval.
Krize č. 2: Odpočinek po státnicích
Má druhá čtenářská krize trvala jen rok. Konkrétně k ní došlo po absolvování univerzity. Součástí mého oboru byla totiž znalost francouzského literárního kánonu, což v praxi znamenalo, že jsem prakticky celých pět let neodbočila od všech těch Molièrů, Flaubertů a Balzaců... a potřebovala jsem si od všeho psaného prostě na chvíli odpočinout.
Ne, že by francouzská literatura nebyla skvělá. To JE. Za tím si fakt stojím. Ale povinná četba u nás neznamenala jen užít si knížku, ale hlavně o ní pak dokázat na zkoušce hodinu diskutovat. A to někdy není sranda. Popravdě se sama sobě vůbec nedivím, že jsem si po těch letech čtecího maratonu dala od knih pauzu.
Krize č. 3: Těhotenské hormony
Zatímco důvody předchozích dvou krizí byly celkem pochopitelné, ten třetí je, připouštím, těžce iracionální. Za tímto mým silně „nečtecím obdobím“ totiž stojí těhotenské hormony. Ano, čtete dobře. Tahle doba trvala přesně (!) devět měsíců. Od početí až do porodu. A pak se to zase rozjelo. :-D
Těžko vysvětlit, proč mi Káťa v prenatálním stádiu bránila ve čtení. Sama tomu moc nerozumím. :-D Ale v průběhu těhotenství prostě tělo dělá kejkle. Způsobuje ranní nevolnosti, změny nálad, podivné chutě. A v mém případě prostě způsobilo, že se mi nechtělo do knížek.
...
Od porodu jsem zatím žádnou čtecí krizi nezaznamenala. Naopak – momentálně toho přečtu na můj vkus poměrně dost. Ale věřím, že kdyby na mě náhodou něco takového přišlo, tak si mě to čtení zase znovu najde. Protože tomu tak prostě bylo vždycky.
Co vy? Zažili jste někdy čtecí krizi? Co k ní vedlo? Ráda si přečtu vaše zkušenosti. :-)
Komentáře
Okomentovat