Budiž kniha!

K dnešnímu článku mě inspirovala kniha Cestou špendlíků nebo jehel , při jejímž čtení jsem si uvědomila jeden literární manýr poslední doby. Jde o tohle: v předchozích dvou letech jsem přečetla pár soudobých románů situovaných do vesnického prostředí a nemohla jsem si nevšimnout, že z nich jaksi vyvěrá poněkud zastaralá představa života na venkově. Krávy, otřesné bydlení, lehce zaostalé obyvatelstvo se svérázným způsobem vyjadřování, bláto a drbárna. A protože já v jedné z takových obcí bydlím (a podobné stereotypy mi v dnešním světě přijdou tak trochu mimo), zaměřila bych dnešní úvahu právě na vesnice v románech v kontrastu k těm skutečným. Nemám v plánu tady tvrdit, že mezi životem na venkově a životem městským není rozdíl. To bych kecala. Nicméně mohu z vlastní zkušenosti potvrdit, že za poslední čtvrtstoletí se (spolu s rozvojem internetových technologií) určité odlišnosti ve značné míře setřely. Je fakt, že neznám všechna zákoutí naší země a nemohu tedy vědět, zda každá ves funguj...

Ačkoli norského autora  Josteina Gaardera  (*1952) mezinárodně proslavil filozoficky zaměřený titul  Sofiin svět , já jsem se uchýlila k rozhodnutí, že nejprve zkusím jeho  Loukáře ; příběh   z Pestré řady nakladatelství Plus  pojednávající o osamoceném muži s nezvyklými zájmy. Rovnou podotýkám, že to není čtení pro každého. Všimla jsem si, že mnoho čtenářů na sítích poznamenalo cosi ve smyslu "Gaarder umí líp". Já bych knížku nicméně předem neodsuzovala. Jen je asi třeba uvolnit svá očekávání a psychicky se připravit na to, že Loutkář je prostě jiný . O co v příběhu jde? Knížka má poměrně kuriózní dějový tok. Pomalý a vláčný sice, ale originalita mu nechybí. Text je pojat jako dlouhý dopis ženě jménem Agnes, ve kterém hlavní hrdina Jakop popisuje své toulky po pohřbech . Jestliže jste si již stihli projít Loutkářovu anotaci, upozorňuji, že je v ní obsažen jistý spoiler. A ani já onu skutečnost nebudu zamlčovat, když už je to stejně venku. :-D Čili:...

Už při pohledu na obálku titulu  Kočka na cestách  člověka napadne, že jádrem příběhu bude nejspíše přátelství mezi člověkem a kočkou. Taktéž je poměrně zřejmé, že se jedná o japonskou literaturu - to popravdě přilákalo mě. :-) Japonské prostředí mám v poslední době v oblibě. Každopádně jsem ráda, že jsem knihu objevila, protože se jedná o milé, místy vtipné a v závěru dojemné čtení. Dějový nástin Hlavními hrdiny knížky jsou Satoru Mijawaki  (laskavý třicátník / kočkomil) a jeho kocour  Nana . Příběh začíná jejich seznámením (z perspektivy kocoura, nutno poznamenat) a pokračuje v bodě, kdy se z nějakého důvodu Satoru o kočičího parťáka nemůže dále starat, a tak se mu snaží najít nový domov. O pomoc žádá své staré přátele. Důvěrné přátele. A co je podstatné - během jednotlivých návštěv nahlížíte nejen do životů těchto lidí, ale také postupně pronikáte do Satoruvých klíčových životních období. Střídavý úhel pohledu Za zmínku stojí, že během vyprávění dochází ke střídá...

Na knížku Justýnka a asistenční jednorožec jste už možná narazili. V roce jejího vydání (to jest 2018) se z ní stal obří hit; vyskytovala se nejen v prestižních regálech s dětskou literaturou, ale také všude možně po internetu. Já jsem ji pořídila až letos a jo - je to moc krásná knížka. Jemná, snová... a konkrétně moje Kačka se do ní zamilovala na první pohled. ♡

Impuls k sepsání tohoto článku mi poskytla kniha Bhútán, má láska , která mě kdysi (ne)zaujala svou vizuální přílohou. Použité fotografie byly v tomto konkrétním cestopise dle mého soudu docela průměrné a nemohla jsem se ubránit pocitu, že bych se bez nich obešla. A pak mě napadlo: jsou vlastně fotografie nezbytnou součástí cestopisných knížek...? Vydala jsem se na malé turné po regálech s cestopisnou literaturou a zjistila následující: valná většina cestopisů je skutečně doplněna fotografiemi, některé si vypomáhají ilustracemi a najdou se i takové, které jsou tvořeny výhradně textem. A já ona tři řešení vnímám zhruba takto: Když je cestopis doplněn fotografiemi Fotky z cest se mi líbí. Fakt hodně... ALE! Užiju si je jedině tehdy, pokud stylově a barevně ladí, zobrazují zajímavé detaily či momenty, odhalují génia loci a vůbec na mě dělají příjemný dojem. V případě krásných míst mě musí fotografie okouzlit, v případě těch ošklivých čekám, že mi dokonale zprostředkuje místní hnus. Zkrátk...

Když někdo označí ženu za " Whiskey in a Teacup ", znamená to, že je navenek nevinně elegantní jako šálek na čaj, ale uvnitř silná a divoká. Myslím, že o Reese Witherspoon tohle platí dvojnásob, takže považuju název její autorské knížky za přiléhavý. Titul Whiskey in a Teacup je určený především fanouškům této herečky a já osobně ho považuju za ideální volbu do víru letních dnů. Text má pozitivní nádech, a protože se v něm Reese vrací do svého jižanského dětství, je i prohřátý sluncem a prolívaný osvěžujícími koktejly. :-) Reese Witherspoon Nejsem typ člověka, který by běžně vzhlížel k hollywoodským hvězdám. Přesto mezi nimi mám své oblíbence a Reese je jednou z nich. Jednak podává skutečně perfektní herecký výkon - není to jen Pravá blondýnka (i když i téhle role se zhostila se vší grácií), ale také jde o silnou osobnost. Sálá z ní obrovská energie, je akční, inteligentní, uvědomělá a i po třech dětech vypadá více než skvěle. :-)  Whiskey in a Teacup ... ... je pak takový ...

Když jsem poprvé vzala do ruky výtisk knihy  Sláma i hedvábí , byl to nádherný zážitek. Je to opravdu výsostně provedené kniho-dílo, hotové bibliofilské pošušňáníčko (omlouvám se za to slovo, ale nemohla jsem si pomoct). Po obsahové stránce se také jedná o unikát. Publikace vypovídá mnohé o životě v Japonsku na počátku dvacátého století, přičemž nejde o fikci, nýbrž o původní vzpomínky svědků doby.