Bída vesnického románu

K dnešnímu článku mě inspirovala kniha Cestou špendlíků nebo jehel, při jejímž čtení jsem si uvědomila jeden literární manýr poslední doby. Jde o tohle: v předchozích dvou letech jsem přečetla pár soudobých románů situovaných do vesnického prostředí a nemohla jsem si nevšimnout, že z nich jaksi vyvěrá poněkud zastaralá představa života na venkově. Krávy, otřesné bydlení, lehce zaostalé obyvatelstvo se svérázným způsobem vyjadřování, bláto a drbárna. A protože já v jedné z takových obcí bydlím (a podobné stereotypy mi v dnešním světě přijdou tak trochu mimo), zaměřila bych dnešní úvahu právě na vesnice v románech v kontrastu k těm skutečným.



Nemám v plánu tady tvrdit, že mezi životem na venkově a životem městským není rozdíl. To bych kecala. Nicméně mohu z vlastní zkušenosti potvrdit, že za poslední čtvrtstoletí se (spolu s rozvojem internetových technologií) určité odlišnosti ve značné míře setřely. Je fakt, že neznám všechna zákoutí naší země a nemohu tedy vědět, zda každá ves funguje jako Dolní Lhota, potažmo obce, které jsem navštívila. Třeba opravdu existují místa, kdežto se vývoj zastavil před třiceti lety. Kde ženy i nadále derou peří. I tak se ale domnívám, že to budou spíše výjimky z pravidla než cosi běžného...

A teď už ke slibovaným rozdílům mezi realitou a fikcí:

1) Chov dobytka a prasat

Ve vesnických románech se poněkud často objevují kravíny či prasečáky, o kterých mají lidé dané vesnice celkem přehled. Valná většina obyvatel v nich dokonce pracuje. Prostředí vykreslené ve venkovských románech pak nezřídka kdy připomíná Hoštice z filmů Zdeňka Trošky, v nichž všechny místní ženy po celé dny kydají hnůj a Škopková s Konopníkovou na sebe berou vidle.

Ehm... jasně, že v těchto zařízeních samozřejmě někdo pracovat musí. A ano, i u nás jeden kravín máme. Ve skutečnosti však téměř všichni Lhoťané dojíždějí za prací do nejbližšího města (auty či tramvají) a pozor - někteří dokonce pracují doma na home officu. Máme tu lékaře, zdravotní sestry, učitele, IT specialisty, manažery a mnoho dalších novodobých povolání. Překvapivě...

2) Drbárna

A když už jsem u toho Slunce, sena... tak rovnou také zmíním, že ani ty drby už se dneska nešíří tak rychle jako kdysi. Není to tak, že si na jedné straně vesnice někdo uprdne a druhý den o tom na druhé straně vsi vědí (jako ve zmíněném filmu). Ne, že by se sem tam nějaká ta "Keliška" nevyskytla, ale většinou jde o ženy ve věku 70+, a jsou to spíše takové milé nositelky starých časů. Není to standard.

3) Vesničan = buran

Dalším rysem románových vesnic je pak předpoklad, že co vesničan, to buran. Obyvatelé obcí na venkově bývají v knihách zpravidla vykreslováni jako lehce natvrdlí, často nevzdělaní omezenci. No... na základě výsledků voleb za poslední desetiletí by se mohlo teoreticky vzato usuzovat leccos... Nicméně žerty stranou - že by byly vesnice obecně semeništěm nevzdělaných homo habilis, kteří v životě nevycestovali za hranice okresu, tak to zase prr... Tak to opravdu není. A navíc - i tady se pohybuje nemálo chytrých a kultivovaných lidí. Fakt, že jo. :-) 

4) Vesnický dům = de facto ruina

Také jsem snad v každém vesnickém románu narazila na obytný dům vykreslený jako rozpadající se barabiznu. Viz příklad z knihy Cestou špendlíků nebo jehel (str. 20):

"Sedím ve vaně s pavoukem, smrkl si do prstů. Rozhlížel se kolem sebe. V koupelně plíseň, karma vynechává, voda teče rezavá. Tlustý zdi nepropustí slunce, je tu pořád trochu zima."

Jako by na vsi mělo všechno již z principu chátrat. Ono je to ale trochu jinak. Často přesně obráceně. Díky vzrůstající mobilitě a možnosti pracovat z domu se sem nezřídka kdy stěhují lidé, kteří si budují moderní novostavby. S bazény.

5) Oblečení vesničanů = tepláková souprava nebo montérky

Lehce mylnou představou je také vize vesničana vždy a všude oděného do tepláků v kombinaci s děravým tričkem. Jistě. Na vlastní zahradě si každý chodí jak chce. Do obchodu možná taky. Ale není pravda, že byste si vyšli ven v hezkých šatech a lidé by si na vás posměšně ukazovali, protože jste "nějak moc nóbl".

6) Chov užitkové zvěře

A nakonec - všudypřítomný chov užitkové zvěře. Pravda je, že ještě před dvaceti pěti lety jsme i my měli pod ořešákem králíkárnu. Jedli jsme králíky, kvůli kterým jsme přes léto sušili kupky sena, za králíkárnou se občas kutálely hnědé bobky a když se na talíři objevil řekněme "Max", neměla jsem na něj chuť hned ze několika důvodů. No ale to už je dávno. Dneska chová domácí zvířata na "maso" opravdu jen malá hrstka vesničanů. Ano. Najdou se takoví. Samozřejmě - popadne-li vás touha vlastnit kozy nebo chodící skopové, nemůžete tak učinit v městském bytě. A tak se se svými sny přestěhujete na venkov. Také na drůbež tady narazíte častěji než jednou týdně v ká-ef-céčku. Většina místního obyvatelstva se však spokojí se psem, popřípadě s kočkou. Se dvěma kočkami. Se třemi... Nebo prostě živíte jakýsi kvantitativně nespecifikovatelný houf jako moje teta. :-D

Tolik tedy.

On se ten život na vesnici od městského samozřejmě ve spoustě věcech liší. (To už jsem ostatně psala výše.) Můžete si jít zaběhat do lesa (protože ho pravděpodobně máte hned za barákem), tykáte si se starostou (neboť je to možná shodou náhod váš soused), popovídáte si s pošťačkou při přebírání balíku, na větší nákupy musíte do Globusu (jelikož v místním obchodě neprodávají krevety). A tramvaj tu jezdí pouze co půl hodiny a nikoli každé dvě minuty jako dvaadvacítka v Praze. :-)

No... nevím jak vy, ale já bych docela ráda někdy natrefila na "vesnický" román, ve kterém by to nevypadalo jako za časů Karolíny Světlé. Neznáte nějaký takový...?

Dejte vědět, budu ráda. :-) 

Komentáře

Nejčtenější články

Kniha jako dekorace do bytu

Desatero prvků, které mě štvou na knižních provedeních

Co byste řekli na "personalizovanou literaturu"?

Proč v poslední době nechodím do knihoven