RECENZE: Loutkář

Ačkoli norského autora Jostaina Gaardera (*1952) mezinárodně proslavil filozoficky zaměřený titul Sofiin svět, já jsem se uchýlila k rozhodnutí, že nejprve zkusím jeho Loukáře; příběh z Pestré řady nakladatelství Plus pojednávající o osamoceném muži s nezvyklými zájmy. Rovnou podotýkám, že to není čtení pro každého. Všimla jsem si, že mnoho čtenářů na sítích poznamenalo cosi ve smyslu "Gaarder umí líp". Já bych knížku nicméně předem neodsuzovala. Jen je asi třeba uvolnit svá očekávání a psychicky se připravit na to, že Loutkář je prostě jiný.




O co v příběhu jde?

Knížka má poměrně kuriózní dějový tok. Pomalý a vláčný sice, ale originalita mu nechybí. Text je pojat jako dlouhý dopis ženě jménem Agnes, ve kterém hlavní hrdina Jakop popisuje své toulky po pohřbech. Jestliže jste si již stihli projít Loutkářovu anotaci, upozorňuji, že je v ní obsažen jistý spoiler. A ani já onu skutečnost nebudu zamlčovat, když už je to stejně venku. :-D Čili: hlavní hrdina korzuje po smutečních obřadech lidí, které neznal, a přesto je schopen o nich vyprávět působivé a dobře konstruované příběhy. Proč to dělá? Inu, to už prozrazovat nebudu. :-)

Otázka epistolární formy

Ze všeho nejdříve bych ráda upozornila na zvláštní užití dopisové formy. Ta mě totiž hned zkraje zaskočila. Zpočátku jsem ji považovala za nelogickou; použít e-mailový kanál pro sdělení o tak objemném rozsahu mi připadalo neadekvátní. Proč by se kdokoli do podobného projektu pouštěl? Později jsem však své stanovisko přehodnotila. Pravdou je, že Jakop je podivín. Jeho chování se podstatně vymyká normálu a předlouhý dopis se ve stínu dalších jeho zálib a činů vlastně docela ztrácí, a to včetně pasáží, v nichž pisatel adresátce do detailů líčí společné zážitky. Ty, které ona sama dobře zná, a jsou tudíž jaksi nadbytečné. (Z jejího pohledu, samozřejmě. Čtenář se o nich pochopitelně rád dozví.)

Výstřední protagonista

Jakop je každopádně vysoce nestandardní postavou. Už jen ta jeho pohřební turistika, která se zpočátku jeví jen těžko pochopitelnou. Jakop dále naprosto propadl etymologickému zkoumání, o kterém hovoří, kudy chodí. A v neposlední řadě se v dopise přiznává k tomu, že jeho nejlepším přítelem je loutka z dětství - Pelle - s níž po dlouhá léta vede podnětné "diskuse". (Odtud název knížky.) 

Severský punc

Nakonec bych ráda zmínila jedno lingvistické plus: J. Gaarder studoval na univerzitě v Oslu skandinávské jazyky a teologii, a tak do knížky Loutkář své znalosti implikoval. Objevují se tu reálie ze severské mytologie a ještě častěji pak etymologické zajímavosti. Autor odhaluje všemožné kořeny slov, včetně těch norských (třeba Jostein nebo Gaarder :-)). Chápu, že ne všechny tahle rovina nadchne, ale mě to bavilo. A myslím si, že právě takové detaily do textu vlévají norskou šťávu.

A celkově?

Přiznám se, že když jsem si po sobě přečetla text téhle recenze, všimla jsem si, že nápadně přetéká synonymy ke slovu "divný". Zvláštní, podivnýprapodivný, neobvyklý, výstřední. Takže tak. :-D Kniha Loutkář je zkrátka originálním dílkem s nestandardním tématem a podivínským hrdinou. Jako okénko do severské literatury asi dobrá volba, ale jinak dost záleží na vašem rozpoložení a osobních čtenářských chutích...

Inu... zkuste a uvidíte sami. :-)






Bibliografické údaje

Název: Loutkář / Dukkeføreren
Autor: Jostein Gaarder
Překlad: Jarka Vrbová
Nakladatelství: Plus
Rok vydání: 2017
Počet stran: 248
ISBN: 978-80-259-0634-7

Komentáře

Nejčtenější články

Kniha jako dekorace do bytu

Desatero prvků, které mě štvou na knižních provedeních

Co byste řekli na "personalizovanou literaturu"?

Proč v poslední době nechodím do knihoven