Lisa See: Tajemství hedvábného vějíře

„Mým cílem se stal dokonalý tvar chodidel a ten charakterizovalo sedm výrazných znaků: chodidlo musí být malé, úzké, rovné, zašpičatělé, klenuté, voňavé a hebké. Ze všeho nejdůležitější je ideální délka, totiž sedm centimetrů.“

Hned v úvodu musím poznamenat, že Tajemství hedvábného vějíře je skutečně pozoruhodné a silné čtení. Za knížkou stojí Lisa See, která mě před časem zaujala románem Čajová dívka z Kolibříkové ulice..., a stejně dobře hodnotím i tento příběh, ve kterém autorka rozpracovala běžný život Číňanů v první polovině 19. století. Rozhodně jde o čtivou a obzory rozšiřující knížku... i když se musím přiznat, že se mi z toho všeho chvílemi „neudělalo dobře“.


Lisa See: Tajemství hedvábného vějíře

O čem Tajemství hedvábného vějíře vypráví?

Vypravěčkou je zde postarší žena jménem Lilie, která se dělí o svůj životní příběh. Svým způsobem jde o „obyčejné“ vyprávění jedné Číňanky, která teoreticky mohla žít v první polovině 19. století. Protože se ale děj odehrává v kultuře, která se od té naší diametrálně odlišuje, tak vlastně obyčejný vůbec není...

Za hranicemi našeho chápání

Tahle knížka člověka pozve do úplně jiného světa. Do prostředí, ve kterém jsou veškeré hodnoty vnímány tak nezvyklou optikou, že na to po celou dobu Liliina vyprávění zíráte a snažíte se tomu přijít na kloub. Žena je tady synonymem pro plevel, řeznická rodina se považuje za žumpu společnosti a mezilidské vztahy se vůbec řídí záplavou formalit a svazujících pravidel.

Mě osobně v tomto ohledu například zaujal pojem lao-tchung. Lao-tchung byly v podstatě nejlepší kamarádky a spřízněné duše, které ale dávaly dohromady dohazovačky (podobně jako třeba manželský pár). A zajímavým fenoménem pro mě bylo i „tajné“ písmo nu-šu používané výhradně ženami.

Další kulturní odlišností pak byl samozřejmě důraz kladený na znamení zvěrokruhu. To mě v jednom případě i pobavilo. Takto totiž Lilie definovala vztah tety se strýcem: Pro mě představovali ideální manželství: on byl láskyplná Krysa, ona oddaný Vůl. (str. 18)

Zvrácené lámání nohou

Pak tu ale byla jedna příšernost. Možná už jste slyšeli o tom, že se kdysi v Číně za vrchol tělesné krásy žen považovaly malé nožky. A možná, že víte i to, že se tomuto ideálu aktivně přispívalo; ženám (respektive malým holčičkám) se svazovala chodidla tak, aby se kosti polámaly a „vhodně“ se přetvořily. Zkrátka a dobře – pokud měla být žena „dobrým materiálem na vdávání“, musela podstoupit tuhle torturu a stát se dobrovolně mrzákem.

Tak. A přesně tohle byl moment, kdy mě během čtení Hedvábného vějíře natáhlo. Autorka si totiž dala na popisu téhle příšerné procedury fakt záležet. Řeknu to tak: já jsem si musela při čtení těchto šílených stránek zakrývat oči a na text jsem koukala přes malou škvírku mezi prsty. Jako bych byla v kině na nějakém hororu a přicházela scéna, kterou NECHCI vidět, ale vlastně musím. 

Tohle jsem prostě nedávala.

Vypravěčská obraznost

Na vypravěčském stylu Lisy See nicméně musím ocenit obraznost vyprávění. Její příběhy jsou díky němu živé a skvěle se čtou. Líbí se mi, jak si autorka hraje s popisem detailů, i když to někdy bolí (viz výše).

Takže!

Ačkoli název knížky působí na první pohled poeticky, uvnitř se ukrývá tvrdá realita minulých století, která se vám doslova vryje do krve. 

A rozhodně to stojí za přečtení.


Lisa See: Tajemství hedvábného vějíře

kniha

japonská směs


Bibliografické údaje

Název: Tajemství hedvábného vějíře / Snow Flowe and the Secret Fan
Autorka: Lisa See
Překlad:  Hana Plšková
Obálka: Veronika Cágová
Nakladatelství: Jota
Rok vydání: 2019
Počet stran: 384
ISBN: 978-80-7217-436-2

Komentáře

Nejčtenější články

Coleen Hoover: Námi to končí

Kam s vyřazenými knihami?

Tři známé knihy, které mě zklamaly závěrem

Penelope Bloom: Jeho banán

„Taky bych chtěla mít tolik času na čtení jako ty.“