Ema Labudová: Lada u ledu
O čem to tedy je?
Hlavní postava Lada chodí na gympl, baví se s kamarády, čeká ji maturita a - potýká s mentální anorexií (kteroužto autorka překřtila na tzv. glaciatismus). Nutno poznamenat, že nemoc stojí v popředí především v první části knížky. Pak se stahuje do ústraní a řeší se spíše vztahy, pomaturitní život, mladistvé seky a tak.
Inovátorské prvky
Nutno říct, že Ema Labudová se v rámci svého psaní nebojí experimentovat a Lada u ledu se pyšní hned několika nezvyklými postupy. Některé jsem ocenila, jiné méně. Proto bych se nyní vyjádřila ke každému zvlášť.
Předně se mi líbil už samotný termín glaciatismus. Tenhle novotvar autorka zformovala na základě latinského výrazu pro led, neboť jedním z průvodních znaků anorexie bývá výrazný pocit chladu. Kdesi jsem četla výtku, cituji: "Proč autorka nemohla prostě zůstat u anorexie a musela si vymýšlet glaciatismus?" Já ale říkám - proč ne? Jsme přece v literatuře. :-) No a taky jsem silným zastáncem neologismů. Mám je ráda a baví mě.
Dalším vcelku nezvyklým postupem, pro který se autorka rozhodla, je du-forma. Psaní ve druhé osobě sice není nic nového, ale většina spisovatelů se k ní běžně neuchyluje. Proto na jednu stranu hodnotím pozitivně, že měla Ema Labudová odvahu zkusit něco takto neobvyklého. Na druhou stranu jsem už ale četla texty, jimž tento typ vypravování svědčil poněkud více a dodal jim větší sugestivitu (taková byla třeba Dokonalá manželka). V případě Lady u ledu jsem du-formu vnímala spíše jako takový umělecký trylek, který mě ve výsledku sice nerušil, ale ani nijak výrazně neokouzlil.
Ema Labudová pak dále pojmenovala jednotlivé kapitoly podle songů Beatles. Záměrem autorky bylo uvodit celkovou náladu a "obohatit si limity psaného slova". Tak to alespoň tvrdila v rozhovoru na webu novinky.cz. Já jsem si je pouštěla, ale přiznám se, že mi doporučené melodie k textům moc neseděly. Škoda, propojení hudby a literatury mám jinak dost ráda. Třeba při čtení Norského dřeva od Murakamiho jsem píseň Norwegian wood vyloženě prožívala. To jen když už jsme u těch Beatles. :-)
A nakonec - v přímé řeči též autorka občas volí východočeský dialekt: "Tak vona vodejde pro ten zbytek, Pavlův táta začne krájet ty knedlíky a já po Pavloj tak po straně hází vokem, jako že ho zabiju, a von nic, sedí si tam, naprosto spokojenej, šťastnej, že to vypadá, že si nakonec přeci jen budeme rozumět, tak si jenom v hlavě založím stránku, že to vyřídíme později." (str. 228)
Socialistické prostředí
Příběh se odehrává v kulisách socialismu (na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let). To mi v zásadě nepřekáželo, jen moc nechápu, proč se dvaadvacetiletá autorka rozhodla právě pro tuto epochu. Zvláště tedy, když komunismus v příběhu nehrál žádnou zásadní roli. Přijde mi totiž, že o sedmdesátých / osmdesátých letech píše spousta starších autorů, kteří ta léta skutečně zažili. V případě takto mladé pisatelky se mi ale v hlavě rozsvítí kontrolka a řekne: "Ehm... a fakt by slečna z osmdesátých let přemýšlela takhle? Co o tom může tak mladá spisovatelka vědět?" Je to tatáž kontrolka, která mi brání ve čtení historických románů... ale o tom jindy. Ema Labudová, nutno dodat, vše poctivě konzultovala s pamětníky. Ale stejně si říkám, jestli tahle volba nebyla přece jen zbytečně ambiciózní.
Barvitě nechutné ztvárnění anorexie
Co mě ale opravdu nadchlo (a odpudilo zároveň), byly popisy jídel. Těch, které do sebe Lada musela pod dozorem rodičů natlačit. Přirovnání autorky jsou vskutku znechucující. Kaše chutná jako "hodně hustá vata", řízek jako "kus gumy obalený prachem", rybičková pomazánka připomíná "hřebíky v mazlavé formě" a do toho do sebe chudák holka souká "depresivní chleba" a čokoládovou zmrzlinu chutnající jako "bláto". Za tuhle imaginaci určitě dávám palec nahoru. :-) Skvělé.
Můj celkový dojem
Komentáře
Okomentovat