Kniha jako kotva v čase

Teď se budu na chvíli obracet k těm, kdož si rádi kupují knížky a po přečtení si je nechávají ve svých osobních knihovnách. Z jakého důvodu to děláte? Necháváte si je, protože vám hodně daly a chcete se k nim vracet? Nebo proto, aby si je (jednou) mohli přečíst vaše děti? Když jsem nad tímto tématem uvažovala já, došlo mi, že jedním z důvodů, proč se některých knížek nezbavuju, je mimo jiné tohle: jsou pro mě jakýmsi připomenutím doby, kdy jsem je četla. Papírovým tunelem do krajiny vzpomínek.




Zárodek téhle myšlenky se mi v hlavě objevil, když jsem se před časem probírala stránkami titulu Umění vytvářet vzpomínky Meika Wikinga. Konkrétně mě zaujal jeho příklad ze života Andyho Warhola, který si prý cíleně vytvářel jakousi sbírku pachů: jeden parfém údajně používal právě tři měsíce a pak už se k němu nikdy aktivně nevrátil. Tedy, ne tak docela. Uchovával jej ve flakonu a přičichl k němu pouze tehdy, chtěl-li znovu procítit atmosféru měsíců, jež si do oné vůně takto "zakonzervoval". 

Andy Warhol ani Meik Wiking samozřejmě nejsou prvními lidmi, kteří si všimli, že chutě či vůně mohou v člověku vyvolat dávné vzpomínky. Ani Marcel Proust jím zřejmě nebyl, i když jeho dětstvím nasládlá madlenka namočená v čaji (Hledání ztraceného času) tento jev svým způsobem zpopularizovala. Ve francouzštině dokonce existuje ustálené slovní spojení madelaine de Proust (Proustova madlenka) jako označení takového typu reminiscencí.

Já jsem každopádně došla ke zjištění, že ve mně osobně probouzejí vzpomínky (mimo jiné) právě i knížky. Každá z nich má totiž svůj typický vzhled, písmo, občas i taktilní povrch a hlavně - každá knížka nádherně voní. :-) Stačí mi zkrátka vylovit z knihovny tu pravou a naplno se přede mnou rozevře atmosféra doby, ve které jsem ji četla. (To je mimochodem jeden z důvodů, proč stále upřednostňuju papírové publikace před jejich e-verzemi.)

A teď bych vás na chvíli pozvala do své osobní knihovny (vzpomínek).

Jednou z knížek, která mi připomíná doby minulé, je román Patrika Hartla Okamžiky štěstí. Tenhle příběh jsem četla kdysi na nemocenské. Možná byste řekli, že to přece nemohlo být nic, co by si chtěl člověk pamatovat, ale popravdě... proč vlastně ne? Když tuhle knihu vezmu do ruky, vidím sama sebe, jak ležím lehce zesláblá na pohovce v našem útulném stinném obýváku, zachumlaná do peřin. Nic nemusím. Práce v nedohlednu. Se šátkem na krku usrkávám horký čaj. A čtu si o tom, jak se sourozenci Jáchym a Veronika pohupují na sinusoidě života. Sem a tam.

Ale pojďme dál: Šlehačková oblaka Terezy Salte aneb můj listopad 2017. Jakmile hmátnu po Šlehačkových oblacích, okamžitě si vybavím atmosféru jednoho studeného, ale slunečného podzimního víkendu. Tohle je moje oblíbené počasí: venku je cítit čerstvý vzduch, přesto se do krajiny opírají sluneční paprsky a vy jako byste vdechovali příslib zítřka. Tehdy jsme se šli s mým Pavlem projít ven. Bloudili jsme jednou prima čtvrtí s řadovými domky a "vybírali", který si "koupíme". Byla to taková moje soukromá oblaka, kterým jsem ale v závoji Tereziných řádků chtěla věřit. A věřila. Zkrátka - víkend plný snů a šlehačky posypané kakaem. :-)

A do třetice vezměme třeba... humoristický titul Proč máma nadává od Gill Sims. Při nahlédnutí do téhle publikace si pokaždé vzpomenu na procházky do parku se svou čtyřměsíční Kaťulkou. Ona sladce spinká v kočárku, venku je hezky, začíná jaro a já se na lavičce v Komenského sadech směju (lomeno rozčiluju) u sarkastického vypravování svérázné britské autorky. S touhle knížkou mám navíc spjaté nejen procházky parkem, ale taktéž onen krásný pocit světla, pohody... a láskyplného raného mateřství, což je vlastně celkem paradoxní vzhledem k tomu, že hlavní hrdinka románu doma obstarává vzdorovité předpubertální klacky. :-D

A takhle bych mohla pokračovat do... konce svých regálů. :-)

Pro mě jsou zkrátka knížky něco jako banka vzpomínek. Nahlíženo z... pravda... éterického úhlu pohledu. Každopádně by mě zajímalo - cítíte to někdo podobně jako já? Máte některé knížky spjaté s konkrétními životními obdobími?

Komentáře

  1. To je pěkné téma. Ano, cítím to podobně a některé knihy mám spojené s určitým obdobím života. Je to ale spíš vedlejší efekt, a není to důvod, proč si knihy nechávám (syslím si je, abych se k nim mohl vrátit kdykoliv mě napadne :)).

    Paměťové konzervy mám jiné, nejvíc vůně, když nějakou takovou konkrétní ucítím, podlomí se mi kolena. Zkusila jsi někdy procházku mezi vůněmi? (https://blog.wuwej.net/2013/07/15/prochazka-mezi-vunemi.html)

    A pak taky hudba; díky tomu že jsem, zejména jako dospívající, vždycky nějakou novou kazetu nebo CD točil celé týdny dokola, je s daným obdobím dokonale propojená. Takže když si pustím Voyagera od Oldfielda, je zase léto 97 a já jsem na brigádě :).

    Z těch propojených knih mě napadají dva příklady. Neználek na Měsíci, to jsem byl dítě, měl horečky a knihu hltal. Mimochodem skvělé čtení i pro dospělého, viz https://blog.wuwej.net/2017/06/27/nikolaj-nosov-neznalek-na-mesici.html
    A samozřejmě klasika největší, Stepní vlk. Toho čtu vždycky, když si mi život láme... https://blog.wuwej.net/2014/02/20/hermann-hesse-stepni-vlk.html

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj Wu. :-)

      Koukla jsem na tvou Procházku vůněmi - moc hezké. :-) Vůně jsou pro mě taky konzervami. Na čichové vjemy se soustředím docela často, i proto si doma často vytvářím atmosféru pomocí přírodních éterických olejů (různé stromy, levandule, limetka...), čichám ke knihám a mimořádně si užívám vůni čerstvých sypaných čajů. :-)

      Hudba mi taky leccos připomíná. :-)

      No a ty knížky prostě taky. :-)

      Vymazat

Okomentovat

Nejčtenější články

Kam s vyřazenými knihami?

Coleen Hoover: Námi to končí

Tři známé knihy, které mě zklamaly závěrem

Penelope Bloom: Jeho banán

„Taky bych chtěla mít tolik času na čtení jako ty.“