RECENZE: Teorie podivnosti

Páni. Tak tohle pro mě bylo překvapení roku. Když jsem po Teorii podivnosti sáhla, bylo to spíše ze zvědavosti. Ano. Čekala jsem čtení na úrovni, lehce intelektuální notu, počítala jsem s určitou originalitou myšlení hlavní hrdinky, respektive autorky. Ale nenapadalo mě, že to bude takhle osvěžující, a už vůbec ne, že se při čtení i pobavím. :-D




Teorie podivnosti...

... je opravdu plná teorií a podivností. Ada je mladá akademička pracující v "Ústavu mezioborových studií člověka" a píše habilitační práci na téma Subjektivní percepce vzájemné vizuální kompatibility (to znamená, že se snaží určit, nakolik platí, že jste druhému člověku automaticky sympatičtí, pokud je sympatický on vám). Moc se jí ale s prací nedaří pohnout, takže si tak nějak pluje na vlnách všednodenního života a přemítá o všem kolem.

Samotná struktura textu se pak sestává z Adiných vskutku neotřelých úvah, z jejích velmi ujetých snů, útržků z černé kroniky (především ze Šumperska) a to vše se odehrává v kulisách Prahy.

A děj?

Ten je, pravda, trochu upozaděn. Od začátku se sice v Adině vyprávění rýsuje cosi jako zápletka (jde o případ zmizelého syna jedné její kolegyně), ale většinu času se kolem téhle záhady téměř nic neděje a určitý zvrat přichází až v poslední třetině. Napětí ale nečekejte. Není to thriller. Vůbec. Přesto v příběhu určité finále najdete: mysteriózní zakončení, které se mimo jiné stane součástí autorčina pomyslného východu z tunelu. Četla jsem, že některým lidem tahle dějová linka prudce nelahodila, hlavně proto, že zasahovala mimo realitu. Já jsem však byla spokojená. Už jenom proto, že se tento závěr dal interpretovat minimálně dvěma způsoby.

Intelektuální styl

Dále se mi na knížce nadmíru líbil autorčin vynalézavý jazyk, zvláště po stránce lexikální. Originální, napůl intelektuální a napůl sarkastický styl Pavly Horákové mi totálně sednul. Navíc oceňuju, že mi čtení Teorie podivnosti obohatilo slovní zásobu. Věděli jste třeba, co je to dolichokrannostnoosféra nebo enóno...? :-) A vůbec - člověk v jádru všech těch autorčiných úvah nakonec dozvěděl i mnohé další zajímavosti, nejen ze světa vědy. Byl to takový odborně filozofický slepenec.

Specifický humor

A konečně: jak jsem již nastínila v úvodu, já jsem se u téhle knížky sem tam upřímně zasmála. Povaha autorčina vtipkování se vyznačuje jakousi specifičností - je to směsice humoru intelektuálního, jazykového... no a občas člověka rozesměje už jenom ta originalita Adiných úvah. Navíc se jedná o humor veskrze nepodbízivý. Aneb - když vás něco náhodou nepobaví, tak vlastně ani nezjistíte, že to mohlo být zábavné. Komická místa zkrátka nekřičí: "Já jsem vtip, teď se máš smát!" A to je mi sympatické.

K něčemu se ale musím přiznat. Když jsem přečetla pár (dle mého názoru) vtipných míst několika lidem v okolí, tak jsem se u nich zrovna bouřlivého smíchu nedočkala. Abyste si tedy o autorčině humoru udělali představu, budiž tři příklady:

...

Mě třeba pobavilo, když si Ada ráno krátce pokecá s kolegyní o tom, jak je zvláštní, že se pochybné podniky jako herny a sexshopy často vyskytují na místech, kde se svažuje ulice, a obratem tohle téma nabídne k výzkumu jinému kolegovi, přičemž to pojmenuje: Vazba sociálně patologických jevů na terénní zlomy v urbánním prostředí

Nebo jsem se fakt zasmála, když hrdinka sáhodlouze dumá nad tím, proč má její bratr vypouklou lebku, když ona se sestrou ji mají nevzhledně ploskou. Přemýšlí, po kom to Gregor může mít a její zrak padne na babičku, přes jejíž "ondulaci" se potenciální genetický rys bohužel nedá určit. Celou pasáž pak autorka ukončuje těmito slovy: "Pohladila jsem ji po hlavě. Pohladila mě taky. Zastyděla jsem se. Ale měla jsem jistotu. Povědomá ploška v týle bezpečně byla." (str. 50)

A do třetice - Bristolská tabulka stolice. Bristolská tabulka je oficiální stupnice sedmi základních typů lidské stolice, kterou autorka na straně 59 perfektně popíše (volí k tomu fakt skvělé termíny, ale nebudu citovat, ať tady ostatní nepohoršuju :-D) a ve zbytku textu už dále narazíte jen na "bristolskou trojku" nebo třeba "bristolskou sedmičku". V dané oblasti mi tohle přijde jako naprosto dokonalý eufemismus. :-D

...

Takže: ač to není takzvaně čtení pro všechny, za mě super.

Pavla Horáková Teorii podivnosti kdesi označila za červenou knihovnu pro holky s červeným diplomem. Tenhle popis byl sice již párkrát citován, ale já tuhle "definici" zopakuju, protože si myslím, že základní charakter Teorie podivnosti vystihuje dokonale. Ada je totiž na jednu stranu normální žena, která si občas ráda pokecá s kamarádkou terapeutkou u kafe, ale zároveň je to nonstop filozofující vědkyně, jejíž teorie jsou více než svébytné. Podle mě tenhle text asi každému nesedne, leč já jsem si ho užila. Člověk prostě musí mít chuť bloudit v trhlých úvahách jedné intošky, která tak trochu ztrácí (akademickou) půdu pod nohama.







Bibliografické údaje

Název: Teorie podivnosti
Autorka: Pavla Horáková
Nakladatelství: Argo
Rok vydání: 2018
Počet stran: 360
ISBN: 978-80-257-2654-9

Komentáře

  1. Musím upřesnit, že nejen pro holky :)
    Já jsem byl taky nadšený (https://blog.wuwej.net/2019/04/11/pavla-horakova-teorie-podivnosti.html): "Jestli na knihu pasuje jednoslovná charakteristika, tak je to – chytrá. Nesmírně chytrý koncert odkazů, teorií, postřehů, propletený do jednoho – velkolepého – celku."

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dobrá, tak evidentně nejen pro holky. :-D Tím líp.
      Jinak naprosto souhlasím. :-)

      Vymazat

Okomentovat

Nejčtenější články

Kniha jako dekorace do bytu

Desatero prvků, které mě štvou na knižních provedeních

Co byste řekli na "personalizovanou literaturu"?

Proč v poslední době nechodím do knihoven