Cesta do Žatce aneb i mistr Svěrák se utne

"Nedostatky velkých osobností před námi historikové většinou zatajují. Nevím jak vy, ale já jsem se třeba ve škole nikdy nedozvěděl, mimo jiné tedy, že všechna díla Aloise Jiráska psaná v době jeho učitelského působení v Litomyšli, jsou napsána školním, a tedy kradeným inkoustem. A že to bylo nějakého inkoustu. Taky nám neřekli, že básník Karel Hynek Mácha byl sexuální maniak. Jako by na tom bylo něco špatného." 

(Hospoda na Mýtince, Z. Svěrák, L. Smoljak)




Aby bylo jasno. Tenhle článek, ač se to tak může jevit, rozhodně nevznikl proto, aby hejtoval Zdeňka Svěráka. Za sebe mohu prohlásit, že zbožňuju jeho humor, tvorbu i osobnost a dá se říct, že mě tento moudrý muž v podstatě provází už od dětství. Jako malá jsem ujížděla na jeho Hodinách zpěvu, později na filmech typu Marečku, podejte mi pero nebo Jáchyme, hoď ho do stroje. A pak jsem postupně dozrála k Cimrmanům.

Zdeňka Svěráka zkrátka obdivuju jako autora, textaře, scénáristu. Ale především i jako člověka. Je nejen vtipný, ale také neuvěřitelně lidský. A za ta léta jsem zkrátka nabyla dojmu, že ať už Zdeněk Svěrák udělá či napíše cokoli, vždycky to bude geniální. Nedávno jsem se nicméně dostala k jakési výjimce z pravidla. Koupila jsem dětskou knížku s názvem Buřtík a Špejlička (Cesta do Žatce) a musím konstatovat (ač se mi to píše velmi ztuha), že tohle jsem nějak nedokázala ocenit.

O čem Buřtík a Špejlička je?

Na začátek bych asi měla trochu osvětlit kontext tohoto dílka pro děti. Možná je můj problém v tom, že knížka Buřtík a Špejlička (Cesta do Žatce) údajně navazuje na jednu z epizod dříve vydané publikace Pan Buřtík a pan Špejlička, která se mi do rukou nedostala - a třeba jsem to celé nepochopila právě proto. Předchozí příběhy Buřtíka a Špejličky Zdeněk Svěrák původně tvořil pro své vlastní děti - ty to prý hodně bavilo a podle reakcí na knihu nebyly samy.

Bez znalosti předchozího titulu na mě nicméně Cesta do Žatce působila nějak takto:

Na scénu přicházejí dvě postavy: balónovitě tlustý pan Buřtík a vysoký pan Špejlička. A ti se vydají do Žatce. Cestou potkají tři pejsky, kteří mají hlad, proto pro ně pan Špejlička (schován za mohutným Buřtíkem) nenápadně podojí cizí krávu. Pak pan Buřtík ale zapadne do bahna a nikomu se nedaří ho vytáhnout. Naštěstí jede kolem traktor. Jeho majitel je sice neochotný, ale když pak Špejlička zadrnká na jeho ego stylem "zapomněl jsem, že máte slabý motor", tak pana Buřtíka vytáhne a kamarádi pokračují v cestě.

No... a to je vše. Tady knížka končí. Měla jsem zkrátka takový ten pocit, kdy rozevřete ruce dlaněmi vzhůru, udiveně se zamračíte a nevěřícně se pro sebe zeptáte: "A...?" Jako by to celé skončilo v začátku. Během tak krátkého čtení nestíháte ani vy (a ani vaše dítě) pochopit podstatu postav, ani jim moc nepřijdete na chuť... Po dočtení poslední stránky mě zkrátka polil studený pot a nechtěla jsem si přiznat, že můj top autor napsal něco takového.

Navíc jsem pořád čekala na takové to "Svěrákovo mrknutí", které u něj najdete v jak v žánrech pro dospělé, tak v těch dětských (viz Radovanovy radovánky). Nebo i v písničkách pro děti. Třeba v téhle:

Když citron stříkne do oka, 
nastane bolest divoká.
On citron patří do těla, 
však okem se to nedělá.

Ale zpět ke knížce. Ony tam vlastně nějaké zárodky mezigeneračních vtipů byly, to jo. Ale stejně jsem tu postrádala onen známý svěrákovský esprit

Nicméně...

... abych nebyla nespravedlivá. On ten on ten Buřtík a Špejlička (Cesta do Žatce) vlastně není vyloženě špatnou knihou. Jen průměrnou. A připouštím, že některé děti může zaujmout traktor, který se v příběhu vyskytuje. Vlastně je to trochu nefér. U opravdu dobrých autorů totiž vznikají tak obrovská očekávání, že musí být opravdu náročné pokaždé jim dostát. Tuhle dětskou publikaci jsem pořídila s vědomím, že když to napsal Zdeněk Svěrák, tak to přece musí být automaticky super. No... a ono to super nebylo. Zkrátka a dobře, i mistr má právo nebýt vždycky dokonalý.

A co toho vyplývá? 

Nic zásadního. Tenhle autor je pořád moje jednička. Jen tu svou tezi "všechno, co napíše Svěrák, je geniální" do budoucna doplním jedním příslovcem navíc. "Skoro všechno". :-)

Komentáře

  1. Příjemný článek, s nímž docela souhlasím. Svěráka mám ráda i jako autora dětských písniček, i jako herce a člověka. Myslím ale, že je zcela normální, že člověku nesedí všechno, co někdo jiný vytvoří, někdy se to holt mine náladou, vkusem a tak. Já to mám tak asi s vícero autory, teď mě možná napadá třeba Agatha Christie nebo vlastně i třeba Čapkové. Myslím, že je důležité nepřistupovat k nějakému autorovi zaslepeně a onálepkovat ho "génius" a "špatný spisovatel". Autor, kterého obvykle nemusím, může napsat dobrou knihu. Naopak kniha nějakého slavného, geniálního a mého oblíbeného autora mi prostě nemusí sednout. Stejně jako můžu uznávat někoho jako herce, ale nemít ho ráda jako člověka, nebo naopak. :)

    Vlasta.blog

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju moc za komentář, Vlasti :-) Je to tak, jak píšeš. Pravda je, že tu nekritickou nálepku "génius" má u mě jen málokdo. Respektive... myslím, že ji má jenom Svěrák. :-D Asi je to tím, že ho obdivuju z vícero stran a je mi i hodně sympatický. V případě spisovatelů jako Karel Čapek nebo Agatha Christie (které jsi zmínila) jsem schopná uznávat výhradně jejich dílo, popřípadě skutky. Jinými slovy - nevím, co by z nich "naživo" vyzařovalo. Je fakt, že sympatie k autorům u mě jinak hrají jen minimální roli. Mám to tak třeba u Patrika Hartla. Sympaťák, ale třeba jeho Malý pražský erotikon... nic moc. Každopádně myslím, že se chápeme. :-)

      Vymazat

Okomentovat

Nejčtenější články

Kniha jako dekorace do bytu

Desatero prvků, které mě štvou na knižních provedeních

Co byste řekli na "personalizovanou literaturu"?

Proč v poslední době nechodím do knihoven