Mé dilema jménem Terry Pratchett

Co se Terryho Pratchetta týče, seznala jsem, že v našem prostředí existují dva typy lidí. Jedni ho bezmezně milují, Úžasnou Zeměplochu mají virtuálně procestovanou od Hor Beraní hlavy až po Krajopád, zbožňují velkou želvu A'Tuin se čtyřmi slony na krunýři… Prostě klub nadšenců. (Můj strejda po jedné z postav Terryho Pratchetta dokonce pojmenoval svou kapelu, takže to mám i v rodině. :-D) No a pak je druhá skupina, kterou tento autor moc nechytl, a ta ho prostě neřeší. Nečte. Můj osobní postoj je nicméně trochu složitější a Terry Pratchett ve mně vytváří jakési menší čtenářské dilema.

Nemůžu se zkrátka rozhodnout, jestli mě Terryho knihy baví nebo ne. Zní to trochu divně, ale je to tak. On mě totiž na jednu stranu opravdu fascinuje. A přesto nakonec počítám stránky do konce.

Kdybych měla říct, co na tvorbě tohoto autora obdivuju, byla by to jednoznačně bohatá imaginace. V tomhle je Terry Pratchett neuvěřitelný. Tryskají z něj nápady jako z gejzíru a člověk jenom žasne nad tím, co to zase vymyslel. Navíc dokáže naprosto bravurně přetavovat problémy našeho světa do toho „zeměplošího“.

Druhým pratchettovským pilířem je pak samozřejmě humor. Skvělý, trefný a originální humor. Třeba tohle:

Esk brzy přišla na to, že život v malé chaloupce je až zbytečně prostý. Tak například zjistila, že kozy nemají jména. „Ale ony by měly mít jména!“ prohlásila zapáleně. / „No, řekla bych, že se jmenují kozy,“ řekla Bábi trochu bezradně. Kozy mezi sebou používaly jména, to věděla, ale byla to jména typu „koza, co je moje matka“, „koza, co je moje dítě“, „kozel, co je vůdce stáda“ a tucet dalších podobných jmen, mezi nimiž nechyběla ani taková jako „koza, co je tamta koza“. (Čaroprávnost)

Nebo toto:

Je třeba říci, že zatímco drtivá většina Stvorů nebyla schopná lhát, chovali všichni nesmírnou úctu ke každému Stvorovi, který dokázal říci, že svět je jiný, než je, a Lhářovo postavení ve společenstvu mělo velmi prominentní ráz. Lhář zastupoval své lidi při všech jednáních s vnějším světem, protože prostý Stvor už se dávno vzdal naděje porozumět ostatním lidem. Stvorské kmeny byly na své Lháře velmi pyšné. Tím se cítily ostatní rasy silně dotčeny. Měly prostě pocit, že si pro tu funkci měli Stvorové vybrat trochu přiléhavější název, jako třeba „diplomat“, „historik“, „zástupce pro styk s veřejností“ nebo aspoň „mluvčí“. (taky Čaroprávnost)

Boží. :-D Tohle jsou přesně ony momenty, kvůli kterým se k Úžasné Zeměploše vracím.

Proč tedy mé čtení Terryho Pratchetta téměř pokaždé nakonec dospěje do bodu, kdy už se mi skoro nechce pokračovat? Od prvního setkání s autorem o tom přemýšlím a nedávno mě napadlo, jestli to náhodou nebude příběhovou linkou. Abych totiž byla upřímná, skoro nikdy se nestalo, že by mě polapila některá z Terryho zápletek. (U pár knih si dokonce ani zpětně nevybavím, o co že tam vlastně šlo.) Takže i když mám ráda Terryho poetiku, tak se zhruba v půlce začnu „ponudívat“. (Slovo ponudívat samozřejmě neexistuje. Ale víte, co jsem chtěla naznačit. :-D)

Výjimkou by v tomto směru byla Čaroprávnost. Tu jsem si hodně oblíbila a myslím, že svou roli tady sehrály především postavy - už malá hlavní hrdinka Eskarína mně na první dobrou učarovala a spolu s Bábi Zlopočasnou tvoří prostě neodolatelné duo. Navíc jsem tenhle kus poslouchala v audioverzi namluvené překladatelem Zeměplochy Janem Kantůrkem, jehož interpretace na mě působí mile, přirozeně a příjemně. Jako by vám někdo četl pohádku před spaním. :-)

U jiných knih se nicméně „případ Čaroprávnost“ zatím neopakoval…

I tak se ale k Terryho textům pokaždé znovu vrátím. (Aktuálně třeba poslouchám audioknihu Mort. :-)) Čas od času na mě zkrátka přijde chuť vydat se do autorova fantaskního světa a zasmát se jeho skvělým hlodům.

Jak to máte s Terrym Pratchattem vy? Kterou knihu Zeměplochy byste doporučili? :-)