Tradiční japonské pohádky: Příběhy o soudci Ookovi

Tip na knížku Příběhy o soudci Ookovi jsem získala – netradičně – v čajovně. :-) Roky tam nenápadně ležela mezi Příběhem čaje a Všemi čaji Číny, prášilo se na ni... až mi ji pak zčistajasna doporučil jeden můj známý japanista. Je mi záhadou, jak je možné, že mě tahle japonská klasika tak dlouho míjela. Zvlášť, když mě literatura téhle ostrovní země přitahuje jako magnet... Nevadí. Teď už o ní vím. :-)

Kdo byl soudce Okka?

Na rozdíl od běžných pohádkových příběhů, které se zrodily z lidské představivosti, tento vychází ze skutečných reálií. Soudce Ooka má totiž reálný předobraz: Ooku Tadasukeho, jenž údajně vykonával svůj úřad v sedmnáctém století (během období Edo). A protože ke své práci přistupoval v porovnání se svými předchůdci nadmíru svědomitě, začaly se o něm tradovat historky, které se zachovaly dodnes.

Ooka jako postava

Ať už byl Ooka jakýkoli, japonské pohádky jeho osobnost vykreslují v ryze pozitivním světle. V těchto textech je soudce neskonale lidský, morální a spravedlivý. S důrazem na spravedlivý – on je to dokonalý prototyp ideálního soudce. Na problémy pohlíží s obrovskou mírou empatie a nemá problém se pro spravedlnost uchylovat k drobným lstím a dokonce (v tajnosti) překračovat meze zákona. Krom toho je Ooka velice přemýšlivý a kreativní. To, jakým způsobem řeší jednotlivé případy, je pokaždé překvapivé a vyžaduje to notnou dávku inteligence.

Pohádky od soudu

Není úplně zvykem, aby se pohádkové příběhy odehrávaly v prostředí soudní síně. Popravdě jsem ohledně tohoto aspektu byla skeptická. K lidové slovesnosti přece patří kouzla, nadpřirozené jevy (které tady úplně chybí), pohádkové bytosti typu vodník, čert nebo čarodějnice... A dobro vítězí nad zlem díky důvtipu „hodných postav“ a hlouposti těch „zlých“. Většinou se prostě neobjeví charismatický soudce, který dá věci do pořádku. Musím ale přiznat, že právě tím neotřelým konceptem jsem nakonec byla velmi mile překvapena.

Téměř nulová míra násilí

Navíc oceňuju, že – ač by k tomu atmosféra soudu mohla svádět – v Příbězích o soudci Ookovi nenajdete téměř žádné násilí. Možná si řeknete, že tohle je přece logické, vždyť je to přece pohádka pro děti... Jenže tradiční pohádky, takové, které pocházejí ze starých časů, bývají sakra kruté. Ani Červená Karkulka původně nekončila idylickým vysvobozením babičky s vnučkou z vlkových útrob. Ale kdo ví? Třeba i pohádky o Ookovi byly původně drsnější... nevím. Nejsem odborník. V podání Věnceslavy Hrdličkové jsou každopádně moc hezké a mírumilovné.

Originalita příběhů...

... nespočívá pouze v povaze prostředí, do nějž jsou zasazeny, nýbrž též v zápletkách samotných. V povídce Ooka a dva poctivci se například dva muži nechávají rozsoudit kvůli třem zlaťákům nikoli proto, že by se o ně hádali, ale naopak trvají na tom, že mají patřit „tomu druhému“. V další povídce zase lakomý domácí žaluje svého podnájemníka, neboť mu není ochoten zaplatit za vůni tempury, kterou u něj v domě čichá. :-)

Věková hranice

Otázkou je, jaká by tak mohla být minimální věková hranice pro čtení těchto japonských příběhů. Dítě předškolního věku by je podle mě moc nepochopilo. Myslím ale, že žáček základní školy už by snad mohl. :-) 

Doporučuju tedy všem, kdož vyhledávají literaturu s původem v Japonsku. A rodičům, kteří neváhají svým dětem sem tam přečíst i něco netradičního.

Bibliografické údaje

Název: Příběhy o soudci Ookovi

Vypráví: Věnceslava Hrdličková

Ilustrace: Eva Bednářová

Nakladatelství: Albatros

Rok vydání: 1984

Počet stran: 128