Genderová vyrovnanost v čítankách: řešit, či neřešit...?

K sepsání tohoto zamyšlení mě nedáno inspiroval jeden článek. Psalo se v něm, že probíhá jakýsi výzkum na téma "gender v čítankách pro děti základních škol". Prý se v nich vyskytuje málo dívčích protagonistek a čítanková literatura je proto z hlediska genderové diverzity plochá. No... asi je to pravda. Ve dvacátém prvním století je třeba pěstovat vyváženost i prostřednictvím školní četby. Mě ale napadlo, jestli nejde o dosti přeceňovaný úsek výchovy dětí. Protože, upřímně, které dítě zajímá, co se píše v čítance...?

Vím. Ve výchově samozřejmě platí heslo: všechno se počítá. Jenže vliv čítanek (s přídechem povinnosti) mi přijde oproti všem těm médiím, které dneska děti konzumují, jako pšouk ve vířivce (jak by řekl Lister). Vezměte si, co všechno naše děti formuje: knihy, časopisy, filmy, pohádky, youtubový obsah... a do toho všeho –⁠ ČÍTANKA. Chápete, co tím chci říct?

Cíl čítanek

Žákům základních škol čítanky odjakživa slouží jako nástroje k procvičování čtení. Což je příšerné martyrium. Tihle malí lidé (pokud tedy nejsou vyloženě popředu) sotva poznali písmenka a na popud vyučující se je snaží skládat do slov a do vět. A to není sranda. Jsou tím natolik zaměstnáni, že samotný smysl čteného textu jim nejspíš přiblíží až právě paní učitelka, pokud dřív nezazvoní nebo neodejde-li do té doby do důchodu.

Nevím jak vy, ale mé vzpomínky na čtení z čítanky (druhá třída) vypadají zhruba takto: sedím v lavici, koukám na větu a čekám, až ji Honzík přečte. Jeho čtecí rychlost se pohybuje okolo čtyř slabik za minutu. Nebaví mě to. Další věta je na Marušce, a té to jde ještě hůř. Zadrhává se, chvílemi mlčí a zkoumá ty zatrolené znaky. Učitelka s ní musí slabikovat ve stylu m-a ma. Kývu si vyviklaným zubem. Dvojka nahoře. Text už nesleduju. Tohle bude na dlouho.

Zkrátka a dobře: smysl textu v háji, nuda jako pes. A má otázka zní: je vůbec potřeba řešit, jestli se v textu vyskytlo dostatek emancipovaných ženských postav?

Nudná podstata čítanek

A vůbec. I s čítankami pro teenagery je to dost podobné; jejich úkolem je totiž představit žákům literární kánon. Takže v nich najdete buď básničky (prosím, zvedněte ruku ti z vás, které poezie v patnácti rajcovala) a nebo nicneříkající úryvky vytržené z kontextu, které na člověka vybafnou hezky in medias res. Netušíme, co bylo předtím, a už vůbec nejsme naladěni na příběh, který se nám snaží autoři učebnice nacpat do povědomí.

No a dojde-li na čtení nahlas, to je teprve peklo. Třetina lidí koktá, třetina drmolí a když už někdo dokáže číst plynule bez artikulačních obtíží, tak pro změnu kašle na jakoukoli intonaci a z úst mu vychází jen jakýsi táhlý, neskutečně  uspávající shluk slov. Ještě teď se mi chce zívnout, když si na to vzpomenu. Vsadím se, že v čítance by nudil i Harry Potter, kdyby se tam náhodou objevil. Leda, že by na to měl nějaké fikané zaklínadlo. Fiat delectatio nebo tak něco. :-)

Nicméně zpátky k věci. Ačkoli by se do čítanek pro střední školy nějaké to procento ženských hrdinek navíc propašovat dalo, vnímání studentů ve vydýchané místnosti se nakonec stejně pohybuje jen velmi nepatrně nad nulou.

Tím nechci říct, že by texty neměly na mladého čtenáře vliv.

Mají. Ale ty, které jsou určeny pro jejich věkovou hranici. Ty, které si je získají. A hlavně –⁠ které děti přečtou v plném rozsahu a vstřebají tudíž poslání zakódované v uzavřeném příběhu. Nějaké pidi-textíky s jazykovými úkoly (vyhledej metaforu, najdi oxymóron) sice v jádru mohou ukrývat výchovné poslání –⁠ to ano –⁠ ale stejně. Jejich primárním cílem je kultivovat ve studentech čtenářskou gramotnost. A jestli v čítankách zaujímají ženské postavy 40%, nebo 50%...? Těžko říct, jestli je to opravdu problém směřující k Velké čítankové revoluci...

...

Co vy a čítanky? Měli jste je rádi, nebo jste je taky vnímali takovým způsobem jako já? :-D