Proč se vyhýbám historickým románům

Každý máme žánry, do kterých se nám moc nechce. Pro někoho je to romantika, někdo nemá rád literaturu osobního rozvoje… no a mě docela straší označení historický román. Ne že bych takové čtení považovala za nudné. Naopak - jsem si jistá, že dobře napsaný příběh s historickým jádrem by u mě uspěl. Ale i tak je tu jeden důvod, proč se tomuto žánru bráním...


Okřídlená tautologie pana Humla


Začnu trochu zeširoka. Když vezmu do ruky jakoukoli příběhovou knížku, soustředím se na vnitřní svět postav. Na to, jak hrdinové vnímají dění kolem sebe, co jak cítí. Psychologický aspekt pro mě zkrátka hraje podstatnou roli. Docela mě zklame, když se protagonisté nechovají věrohodně. Ne vždy jsem samozřejmě schopna onu věrohodnost rozpoznat, zvláště, je-li ten či onen příslušníkem cizí země (ve které jsem nebyla) nebo vykonává povolání, o kterém nemám páru.

Mimochodem - ono je obecně docela těžké psát o něčem "cizím" tak, aby text působil přesvědčivě. Podle mě je nutné, aby spisovatel s takovýmto literárním plánem učinil cosi jako výzkum v terénu, popovídal si se správnými lidmi. Nevěřím totiž, že by si někdo dokázal představit jakoukoli cizorodou situaci jen tak, nad notebookem, aniž by pak výsledek působil plytce. Přijde mi, že to prostě nejde...

A teď k věci: jakmile mám v ruce historický román, automaticky mě napadá: Jak může autor vědět, že člověk (řekněme) před dvěma stoletími přemýšlel takhle? Co když to všechno vnímal jinak? Vždyť myšlení lidí se ohromně rychle vyvíjí. Stejně tak, jako se vyvíjejí podmínky kolem něj. Samozřejmě, že existuje mnoho historických pramenů, ze kterých je možné čerpat. Ale stejně... většinou jsou to prameny odkazující k vnějším událostem. Víme, v jakých podmínkách lidé žili, co se dělo kolem nich, známe politický kontext dané doby. Jenže obraz o tom, jak člověk jiného století skutečně uvažoval a co jak cítil, ten už si zase tak snadno neutvoříme. Můžeme si prostě jen domýšlet.

Historický román tedy bude (alespoň pro mě) vždy fikcí. Nikoli však pouze svým příběhem (to by mi ostatně vůbec nevadilo), ale smyšlené je vlastně i vnímání postav. A to už mi vadí docela dost. Od čehokoli s přívlastkem "historický" totiž očekávám, že proniknu hlouběji do dějin, ale historický román v tomto prostě mate. Ne v politicky významných reáliích, ty snad do textů bývají zasazeny správně. Ale v těch malých, leč pro mě klíčových.

Příklad: Kdysi, když mi bylo asi třináct, jsem četla román o Marii Stuartovně. Zapamatovala jsem si odtud, že si Marie vzala jakéhosi neduživého Františka, že byla katolička a že ji popravili až na třetí pokus. Ehm... jenže z psychologického hlediska jsem tehdy dospěla ke zjednodušujícímu závěru, že to byla milá a citlivá žena, oběť okolností, která si jen chtěla žít svůj prostý život, leč zlá Alžběta ji ne a ne nechat na pokoji. Nevím už, proč jsem nabyla právě tohoto dojmu, ale zřejmě s tím mělo co dočinění to domýšlené, nepodložené a beletrizující. 

Myslím, že všechny mé pochybnosti dokonale ilustruje vtipně pojatý pan Huml z večerníčku o Machovi a Šebestové a jeho hlášky. "Až se vrátím do pravěku, vynaleznu aspoň ten kapesník, ať se ten vývoj pohne kapánek dopředu." Mamut s koprovou omáčkou. A tak. :-D

Historický román je z mého pohledu zkrátka tak nějak historický / nehistorický. A proto mu moc nechodím naproti. S tou rozsvícenou kontrolkou "jak to můžou vědět???" by se mi asi stejně četl poněkud těžkopádně...

Jak to vidíte vy? :-)

Komentáře

  1. Z pozice historika mívám s historickými romány docela problém, protože ne vždycky odpovídají realitě, nicméně s vnitřním světem postav problém nemám, pokud je věrohodné v rámci dobového rámce. Těch pramenů, kterými se dá obsáhnout dobové smýšlení, je ve skutečnosti docela dost. Existují deníky, korespondence, hodně toho o dobové mentalitě vypovídají i literární díla z konkrétní doby nebo třeba dobové noviny atd. Tím pádem je to spíš o vůli spisovatele si některé věci nastudovat, nicméně ona se paradoxně dobová mentalita nemění zas tolik, jak bychom si mysleli. Spíš se mění zvyklosti, věci morálky atd. Smýšlení je vždycky hodně podmíněno výchovou, tudíž pokud člověk zná dobové zvyklosti, v podstatě si celkem snadno odvodí mentalitu.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky za názor. :-) Přesně, jak píšeš. Já si právě proto mnohem raději přečtu nějakou dobovou literaturu. :-)

      Vymazat
  2. Zajímavé. O psychologii jsem nikdy moc nepochyboval, lidstvo se zas tak moc nemění. Já mám problém s věcnou stránkou. Jak mám odlišit smyšlenky od historických fakt? Pak si něco zapamatuju a vezmu to jako pravdu... tohle odrazuje od historických románů mě.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jo tak s tímhle mám problém taky. Když člověk není historik, tak je tím těžší rozlišovat, co sedí a co ne...

      Vymazat
  3. Přiznám se, že tohle hodně záleží na autorovi. Jak již bylo zmíněno výše, zdrojů k pochopení dobového myšlení (nejde-li tedy o dobu kamennou :D) často bývá celkem dost. Z některých příběhů ale přímo čiší, že si s nimi autor moc hlavu nedělal a jeho postavy jsou moderními lidmi, které pro cool efekt hodil do minulých století. Ženy jsou však zcela dokonale emancipované, muži je v tom nesmírně podporují. Nikterak je v přemýšlení nad světem neomezují církevní zákazy, případně nad nimi jen mávnou rukou... Používají moderní jazyk a morálka dané doby přichází v úvahu, jen když se to autorovi hodí do příběhu. To bych však nebrala jako chybu samotného žánru, jako spíš předpisovou ukázku líného psaní.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky za koment. :-) To je asi fakt, že je těch materiálů poměrně dost (deníky, dobová literatura a tak). Úplně souhlasím, že někteří spisovatelé jsou prostě jen "líní" se do nich podívat. Nastudovat si danou epochu, vžít se do někdejší reality bez příkras. Takže jo - občas člověk narazí na toho moderního člověka v kulisách minulosti, který smýšlí z historického pohledu na první pohled nepřesvědčivě (je na danou dobu až příliš informovaný, jeho pohled na násilí a na smrt je současný, vztah k ženám moderní... atd.) :-D Ale stejně si myslím, že v některých aspektech je i tak náročné nahlédnout někomu z minulosti do duše. Třeba... lidem z chudých vrstev (kteří si deníky psát nemohli, nejen proto, že byli negramotní).

      Vymazat

Okomentovat

Nejčtenější články

Kam s vyřazenými knihami?

Coleen Hoover: Námi to končí

Tři známé knihy, které mě zklamaly závěrem

Penelope Bloom: Jeho banán

„Taky bych chtěla mít tolik času na čtení jako ty.“