Glennon Doyle: Nespoutaná
Divoká. Barevná. Třpytivá. Tak působí navenek knížka americké autorky Glennon Doyle (*1976). Její nafintěná obálka jako by na člověka křičela už z dálky, lákala ho k sobě a volala: "Hádejte, co je ukryto v těch roztékajících se barvách za textem?"... Pořád nad tím abstraktním výjevem uvažuju... Nicméně třpytky stranou a pojďme se mrknout, co na nás čeká uvnitř. :-)
Co je knížka zač?
Když jsem přemýšlela nad tím, jak Nespoutanou stručně charakterizovat, zjistila jsem, že vlastně nevím, do jakého žánru ji zařadit. Většina knihkupců se sice přiklání k literatuře osobního rozvoje, ale popravdě - klasická motivační kniha to není. Alespoň ne v tom smyslu, jaký si k termínu "motivační kniha" přiřazujeme. Ona se totiž na čtenáře explicitně neobrací. Neříká mu, co má dělat a co ne. Nesnaží se přímo radit. Sice se pár takových míst v knize najde, ale většinou Glennon prostě jen analyzuje vlastní minulost, svá rozhodnutí, náhled na svět, a já jsem její text ve výsledku vnímala především jako upřímnou osobní zpověď.
Glennoniny nespoutané myšlenkové struktury
Autorka se opírá autobiografické střípky ze svého života, o jakési mikro-příběhy, které vedou k hlubším úvahám nad vlastním životem a nad fungováním světa obecně. Glennon filozofuje, ale zcela sama za sebe, po svém. Nechává tryskat na povrch své minulé nezdary, dilemata, píše o dobách, kdy se ocitala na dně a zve nás do hlubin svého myšlení. Píše o manželské krizi, o dětech, o tom, jak nalezla své pravé já (včetně své skutečné sexuální orientace). A člověku se pod vlivem jejích slov chce žít. Setřást ze sebe okovy společenských dogmat a začít svůj život vnímat jako vlastní knihu s vlastními pravidly.
Ústřední témata
Jedním z témat, ke kterému se autorka Nespoutané často vrací, je právě homosexualita, potažmo další LGBT+ identity. Také poměrně často krouží kolem sebelásky, zabývá se problémem národnostních menšin, náboženstvím, úzkostmi a ve velké míře je zde též reflektováno mateřství a s ním spojená otázka formování člověka jako samostatného jedince. Hlavní myšlenku knihy, která dle mého názoru stojí nad tím vším, bych nicméně vyjádřila takto: Žijte svůj život podle svých představ a nikomu nedovolte, aby vám vnucoval ty jeho.
Styl psaní
Stylem psaní mi text lehounce připomínal éterický rukopis Elizabeth Gilbert, i když ta přece jen své úvahy balí do ucelenějších příběhů. Glennon zůstává u kratších kapitol a nesnaží se jim propůjčit dějový rámec. I bez toho se ale knížka velice příjemně čte. Člověk si prostě v těch myšlenkách tak nějak pluje. Sice bych možná zredukovala všechna ta "do prdele", která autorka sem tam používá pro zdůraznění významu toho, co píše (ve smyslu "Já si do predele můžu dělat, co chci"). Ale to je jen takový detail. :-)
Každopádně se jedná o citové čtení plné úvah, metafor a emocí.
A komu bych titul doporučila?
Lidem s otevřenou myslí. Čtenářům, kteří rádi pronikají do příběhů skutečných lidí a kteří jsou ochotni o nich přemýšlet. A protože jde o knížku, která se ve vysoké míře zabývá vlastní identitou a hledáním sebe sama, asi bych se za ni přimluvila i u těch, kdož stále ještě nevědí, co se svým životem. V tomto může Nespoutaná podle mě může vcelku inspirovat. Nikdy sice nevíte, ale za pokus to stojí...
Netvrdím, že s autorkou budete ve všem souhlasit (já jsem se se všemi jejími názory také neztotožnila), ale není špatné se na svět jednou za čas podívat cizí optikou a konfrontovat ji s tou svou.
Komentáře
Okomentovat