Z knihovny klasiků: Bratři Karamazovi

"Nic není pro člověka lákavější než svoboda jeho svědomí, ale nic pro něho není ani trýznivější."

Přečetla jsem si jedno z nejvýznamnějších děl literární historie - Bratry Karamazovy ruského spisovatele Fjodora Michajloviče Dostojevského. Už poměrně dlouho jsem byla zvědavá, jak vypadala tvorba mistra psychologické prózy devatenáctého století, ale popravdě jsem se pokaždé lekla silně nadstandardního rozsahu knih z jeho pera. Když bych parafrázovala legendární hlášku z představení divadla Sklep Hřmění: Kniha Bratři Karamazovi je dlouhá. A i kdyby byla o polovinu kratší, tak by furt byla dost dlouhá. :-D No nic, konec humoru a přistupme k jádru věci. 


Bratři Karamazovi

Všeobecné slovo o díle

Dostojevského kniha Bratři Karamazovi je sociálně filozofickým románem z roku 1880. Příběh se odehrává v 60. letech 19. století v Rusku a je jedním z nejvýznamnějších dokladů ruského literárního realismu. Ústředními protagonisty jsou zde bratři Karamazovi (Dmitrij, Aljoša, Ivan a Smerďakov) a jejich otec Fjodor Pavlovič Karamazov. Každý z nich představuje odlišný lidský archetyp; Dmitrij ztělesňuje vášeň, Ivan racionalitu a Aljoša duchovní smýšlení. Smerďakov je pak postavou prospěchářskou s nízkými pudy. Dostojevskij svým dílem ovlivnil budoucí vývoj literatury (nejen ruské, ale též světové) a jeho Bratrům Karamazovým rozhodně nelze upřít detailnost, propracovanostpsychologickou plasticitu.

...

Jak se mi kniha četla?

Nebudu lhát. Bratři Karamazovi dají člověku zabrat, zvláště, když je rozmazlený současnou literaturou, která se mu vší silou snaží jít naproti. Musím přiznat, že mi poměrně dlouho trvalo, než jsem se začetla (to přišlo až zhruba na straně 350). Dostojevského detailistický styl je totiž plný dlouhých popisných pasáží, dopodrobna vykreslených postranních dějových uliček a jako ruštinou nepolíbenému jedinci mi čtení navíc zezačátku komplikovala jména postav (mátlo mě, že Fjodor není totéž, co Fjodorovič, že Míťa je vlastně Dmitrij, Aljoša je Alexej a tak). Ale pak jsem si zvykla a nakonec to byl zajímavý zážitek. :-)

Paradox realismu

Román je produktem realismu, což mimochodem znamená, že v něm narážíte na ohromné množství detailních popisů. Takových, které by dnešní nakladatel nejspíše proškrtal. :-D Každá postava je vykreslena opravdu se vším všudy, a to včetně vzhledu:

"Aljoša byl v té době pěkně rostlý, červenolící, zdravím kypící devatenáctiletý jinoch s jasným pohledem. Byl dokonce velmi hezký, ztepilý, měl tmavokaštanové vlasy, pravidelný oválný, i když trochu protáhlý obličej a lesknoucí se tmavošedé oči, posazené daleko od sebe; vypadal velmi zamyšleně a byl patrně velmi klidný." (str. 38)

V dané době byl tento postup bez debaty vysoce pokrokový a Dostojevskij je, nutno říct, skutečně důkladný. Mimo to byl autor opravdu výborným pozorovatelem. Z psychologického hlediska dokázal vystihnout subtilní nuance, nepatrné pohyby postav, jejich myšlenkové pochody. Občas sice někteří z hrdinů reagují poněkud afektovaně a přehnaně. Jsou unášeni emocemi, jednají ukvapeně, možná až moc. Ale vzhledem k vykresleným povahám mě jejich chování vlastně ani moc nepřekvapovalo.

Jedna věc mi ale přece jen neseděla - protagonisté občas vedou dlouhatánské filozofické monology (často na několik stran). Řeknu to takhle: dneska by byl podobných proslovů schopen univerzitní profesor, dobrý učitel, profesionální řečník, kněz při mši, možná politik (s patřičnou přípravou), ale Ivanu Fjodorovičovi z devatenáctého století tohle prostě nevěřím. Samozřejmě je mi jasné, že tak jako všechno, i literatura prochází svým vývojem, a Dostojevskij byl reálnému vykreslení světa přes to všechno výrazně blíže než jeho předchůdci. Nicméně z pohledu dnešní teorie psaní bychom řekli: "Fjodore Michajloviči, tohle budete muset zkrátit. Takhle přece nikdo nemluví." :-)

Smrt otce Zosimy (pozor, spoiler!)

Smím-li navázat na výše zmíněné detailní popisy, musím vypíchnout, co se stalo po umístění jistého starce Zosimy do rakve. A sice: jeho tělo se začalo rozkládat. Tomuto jevu věnuje Dostojevskij celou kapitolu, pojmenoval ji Hnilobný zápach. Nejde přímo o naturalistický popis, je to ještě horší. Lidé se podivují, jak je možné, že tělo tak dobrého člověka postmortálně zasmrádá, a skupina fanatiků z tohoto vydedukuje, že starec hřešil a "učil bludy". A pak, na str. 436:

"A co ty sedíš tak smutně, Aljošečko, bojíš se mě?" podívala se mu vesele a výsměšně do očí.
"Má zármutek. Nedostal povýšení," zabasoval Rakitin.
"Jaké povýšení?"
"Starec mu zasmrádl."

Kuriózní.

Filozofické úvahy

Zmínila jsem už, že Bratři Karamazovi jsou mimo jiné románem filozofickým. Ústředním tématem, o němž se zde vede dialog (ať už přímo či nepřímo), je existence / neexistence Boha. Aljoša vidí svět duchovně, Ivan racionálně. Otec Zosima se v první části knihy setkává s věřícími, jimž poskytuje rozhřešení (přičemž má každý z nich svůj vlastní příběh). Dostojevskij prostřednictvím postav polemizuje nad tím, co je hřích, co není, kde je dobro, co je odpustitelné a co nikoli.

Bohatý jazyk

A v neposlední řadě musím vyzdvihnout nespornou bohatost autorova vyjadřování, neboť to je opravdu mistrovské.

"Víš, můj milý, v osmnáctém století žil jeden starý hříšník, který proslovil, že kdyby Bůh nebyl, musel by se vymyslet. S'il n'existait pas Dieu il faudrait l'inventer. (= odkaz na Voltaira, poznámka bokem.) A člověk si skutečně vymyslel Boha. A není divné, nebylo by zázračné to, že Bůh skutečně je, nýbrž to, že taková myšlenka, myšlenka o nutnosti Boha, mohla proniknout do hlavy takovému divokému a zlému zvířeti, jako je člověk."

...

Luxusní vydání nakladatelství Rybka

Když jsem se rozhodla, že rozlousknu tuhle Dostojevského kládu, pořídila jsem si pro ten účel super luxusní vydání od nakladatelství Rybka. A dobře jsem udělala - tohle provedení dodává románu unikátní lesk. 

Předně je kniha obohacena o sérii ilustrací Borise Grigorjeva (1886-1939), takzvaný karamazovský cyklus. Malíř na něm pracoval v letech 1916-1932 a vytvořil padesát osm obrazů (technicky jde o kvaše, akvarely a kresby). Poprvé byla série vystavena v roce 1933 v New Yorku, poté ji odkoupil soukromý sběratel a veřejnosti zůstala nepřístupná. 

Kromě toho v publikaci najdete i další umělcovu tvorbu, která do karamazovského cyklu sice nespadá, ale tematicky text doplňuje. Dá se tedy říct, že publikace je jakousi symbiózou výtvarného umění s literárním. Celková grafika knihy je také velmi vyvedená - části Grigorjevových obrazů jsou dokonce otištěny na ořízce (nevím, jak vy, ale já se s tímto prvkem setkávám poprvé) a taktéž první písmenka kapitol jsou řešeny jako iniciály.

...

Čili, Bratry Karamazovy si přečtěte. Ale!

Vzhledem k tomu, že má kniha bezmála tisíc stran a je poměrně náročná (i oproti jiným klasikám), buďte si vědomi, do čeho že to vlastně jdete. :-) Jo a pokud vám tuhle bichli někdo doporučil na gymplu jako povinnou četbu, tím spíše bacha. Mohla by ve vás probudit zbytečnou čtecí krizi. :-D 

Já jsem každopádně ráda, že jsem si konečně přečetla něco z Dostojevského tvorby. Rozhodně mi to posunulo literární povědomí. :-)


Bratři Karamazovi

Bratři Karamazovi

Bratři Karamazovi - obrazy

Bratři Karamazovi - obrazy

Bratři Karamazovi

Bratři Karamazovi


Název: Bratři Karamazovi / Братья Карамазовы
Autor: Fjodor Michajlovič Dostojevskij
Ilustrace: Borise Grigorjeva
Překlad: Prokop Voskovec
Nakladatelství: Rybka
Rok vydání: 2021
Počet stran: 968
ISBN: 978-80-87950-94-4

Komentáře

  1. Moc pěkný článek. Tuhle knihu mám taky v plánu; sice jsem už četl Zločin a trest a zastávám názor, že u takových klasiků je jedna kniha až dost :), ale rád bych si přečetl Bondyho Bratry Ramazovy a bez znalosti předlohy by to nejspíš nebylo ono... Ale asi ještě potrvá než seberu odvahu.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pravda. :-D Ostatně - klasiků k prozkoumávání je i tak dost. :-D Tak tedy přeju hodně štěstí ke sbírání odvahy. (Mimochodem - to je docela nepoměr, kvůli sto padesáti stránkám Bondyho přečíst cca devět set stran od Dostojevského :-D)

      Vymazat

Okomentovat

Nejčtenější články

Kam s vyřazenými knihami?

Coleen Hoover: Námi to končí

Tři známé knihy, které mě zklamaly závěrem

Penelope Bloom: Jeho banán

„Taky bych chtěla mít tolik času na čtení jako ty.“