Tošikazu Kawaguči: Než pravda vyjde najevo
"Když se stříbrná konvička přiblížila několik centimetrů nad šálek, začal do něj z jejího úzkého hrdla tiše vytékat tenký černý pramínek kávy. Nebylo slyšet žádný zvuk, a tak člověk ani nepoznal, že z konvičky do šálku teče nějaká tekutina. Jen pomalu stoupala hladina a šálek se plnil černočernou kávou."
Než pravda vyjde najevo...
... je druhou knihou tajuplné, kávou provoněné série. Děj se odehrává v kavárně Funiculi Funicula, v níž je podle legendy možné cestovat časem. A vy se cítíte, jako byste se sami pohodlně usadili u jednoho ze stolků, upíjeli tmavý kofeinový nápoj... a přitom po očku sledovali příběhy čtyř lidí, kteří se rozhodli tuhle cestu podstoupit. Líbí se mi, jak jsou jednotlivé kapitoly propojené; ústřední postavy se totiž objevují nejen ve "svých" kapitolách, ale i v těch ostatních. Nenápadně jimi procházejí. Ještě bych dodala, že spojujícím motivem je tentokrát zatajená pravda a pojetí štěstí. (Více prozrazovat nebudu. :-))
Pravidla kavárny Funiculi Funicula
Pokud jste již četli titul Než vystydne káva, asi víte, že ten, kdo by chtěl v příběhové kavárně Funiculi Funicula podniknout cestu do minulosti, či do budoucnosti, musí dodržet poměrně svazující pravidla. Host se například musí vrátit, "než mu vystydne káva". (Kouzelné, ne? :-)) To ale není všechno. Cestující rovněž nesmí opustit místo v kavárně, na němž sedí. Plus - ať už dotyčný v minulosti učiní cokoli, přítomnost tím nezmění.
Tady si ovšem dovolím jednu výtku; co se pravidel týče, mám pocit, že je v rámci textu autor zmiňuje až příliš často. Dočtete se o nich v předmluvě, v úvodní části knížky, navíc je servírka každému z cestujících hostů jednou až dvakrát zopakuje. Sem tam bych tyhle vysvětlovánky prostě krátila.
Emoční rovina
Nejlepší přátelé, Matka a syn, Milenci a Manželé - tak se jmenují jednotlivé příběhy, se kterými se v knížce seznámíte. Všechny jsou velmi citlivě pojaté a drnkají na čtenářovu emotivní strunu. Ano... jsou smutné. Leč na druhou stranu, depku ve vás nevyvolají (alespoň se tedy domnívám, že ne). :-) Spíše si popřemýšlíte nad tím, za kým byste se za daných podmínek podívali vy sami...
Jako byste tam byli...
Hlavním důvodem, proč se k autorovým knihám vracím, je nicméně jejich genius loci. Čtení o téhle kavárně mě pokaždé dokonale obklopí představou, že v ní skutečně sedím. Možná je to tím, že příběh, který sérii odstartoval, byl původně divadelní hrou. No... ať už je to jakkoli, já v Kawagučiho řádcích nacházím klid, příjemné ticho s přídechem zenu, cítím nasládlou vůni cukru a čerstvě namletých zrn, horkou vodu na rtech. Proudí tudy zkrátka jedinečná atmosféra, která zkrátka konkrétně se mnou nádherně rezonuje. ♡
A pro to všechno titul Než pravda vyjde najevo doporučuju.
Zvláště, pokud jste si oblíbili první díl. (Pakliže ne, tak se na druhý raději nalákat nenechejte.) A patříte-li mezi čtenáře Kawagučim nepolíbené, připravte se na tiché, pomalé čtení s posmutněle pocitovou linkou...
Cink-cink
Komentáře
Okomentovat