Jodi Picoultová: Vypravěčka
"Některé z žen se modlily, ale nechápala jsem proč. Přece kdyby existoval bůh, nemohl by nic takového dopustit."
Přestože se v rámci svého čtení raději orientuju na literaturu s pozitivním nádechem, čas od času sáhnu i po něčem pochmurnějším. Tentokrát jsem si naordinovala Vypravěčku - román Jodi Picoultové z roku 2013 odkazující ke druhé světové válce, kruté realitě koncentračních táborů a ke genocidě Židů...
Vypravěčka a její sdělení
Nerada bych jakkoli naznačovala dějový rámec knížky, neboť bych mohla nedopatřením vyzradit příliš mnoho. (Mimochodem, pokud máte vydání od Ikaru z roku 2014, nečtěte úryvek na zadní straně přebalu. Já jsem to udělala - v tu nejnevhodnější chvíli - a zbytečně jsem se tím připravila o jeden sice počáteční, ale překvapivý zvrat. :-/) Každopádně snad mohu říct toto: v textu se objevuje několik vypravěčů. Mladá pekařka, agent FBI zaměřující se na odhalování nacistů a hlavně - dva pamětníci holokaustu (bývalý příslušník SS plus přeživší osvětimská oběť), kteří se ve vzpomínkách vracejí do krutých válečných let. A z celého příběhu pak vyvěrají otázky ohledně viny a odpuštění...
Příběh v příběhu
Knížka je dále obohacena ještě o jeden vyprávějící subjekt navíc. Babička Minka, která přežila Osvětim, totiž v mládí toužila stát se spisovatelkou a od svých dětských let psala příběh s upírskou tématikou - ten mimochodem také sehraje v celkovém dění významnou roli. Není tam jen tak. Vyznění příběhu navíc působí čím dál temněji a navzdory původnímu záměru Minky se nakonec stává jakousi alegorií.
Polemika ohledně viny
Ústřední ingrediencí knížky je nicméně vina. Příběh čtenáře podněcuje k tomu, aby se zamyslel nad mnohým. Kde má kolektivní zrůdismus jako holokaust vlastně kořeny, zda má jednotlivec moc se vzepřít. Případně - do jaké míry? A co když je někdo vychováván ve víře, že zabíjet je správné, a jeho morální vnímání pokřivili jiní? Je v takovém případě vinen on, nebo společnost, do které se zrodil?
Dalším přidruženým bodem je pak otázka odpuštění. Lze vůbec prominout něco tak odporného jako hromadné zabíjení lidí a odporné zacházení s nimi? Může bývalý příslušník SS udělat něco, čím by svou vinu odčinil...? Co kdyby se z něj po válce stal úplně někdo jiný? Co kdyby po zbytek života žil téměř jako světec (s hrůzostrašnými výčitkami svědomí v duši)? Co pak?
To je série otázek, ke kterým autorka čtenáře směřuje. Kterým se při čtení nevyhnete. A které jsou v této době, bohužel, více než aktuální...
Téma "holokaust"...
... je už ze své podstaty velice silné. Ať o tomto děsivém úseku dějin čtete, nebo se procházíte po zbytcích koncentračních táborů, v nichž ještě po letech dýchá mrtvolný pach, ať už koukáte na kupy zabavených snubních prstenů či zíráte na fotky lidí, z nichž ve třinácti letech vyprchalo mládí... z toho prostě vždycky příšerně mrazí. Děsivá realita koncentráků útočí na přirozené lidské city. Někdy mám pocit, že proto se tohoto tématu poslední dobou v literatuře hojně využívá. Někdy až příliš, řekla bych... Ale na druhou stranu je asi dobře, že se o něm píše. Pravda je, že na holokaust by se rozhodně zapomenout nemělo.
Vypravěčský um Jodi Picoultové
V případě této knížky bych navíc ráda zdůraznila autorčinu vypravěčskou dovednost. Do příběhu jsem byla vtažena hned, po jazykové stránce je text skvěle zvládnutý (tedy... až na vcelku dost překlepů, ale to nyní nechme stranou). A - přestože jsem po celou dobu tušila, k jakému závěru autorka směřuje - finální vyznění pointy ve mě zanechalo hluboký dojem. Ještě večer po dočtení Vypravěčky jsem hledala, kterou další knížku si od Jodi Picoultové přečíst - natolik mě její styl zaujal.
A celkově Vypravěčku rozhodně doporučuju.
Komentáře
Okomentovat