Poslouchám audioknihy. Mohu se pokládat za čtenáře?
Než začnu, asi bych měla poznamenat, že v tomto článku se budu dotýkat výhradně nekrácených audioknih, nikoli rozhlasových inscenací. V audioknihách je totiž text originálu v podstatě celý zachován, a tím má k původnímu dílu mnohem blíže než jiné interpretace (jako třeba právě zmíněná rozhlasová inscenace nebo film). Pokud bychom si tedy měli klást otázku, zda je audiokniha stejně přínosná jako kniha psaná, měli bychom se zeptat, co je z originálního textu v mluvené verzi zachováno a o co v rámci audio-zážitku přicházíme.
Co nám audiokniha předá?
Za předpokladu, že je audiokniha mluvenou kopií originálu, není možné, aby v ní nebyly zachovány všechny původní myšlenky a záměry autora. Jádro knihy tedy zůstává nedotčeno - audiokniha (stejně jako kniha tištěná) ponouká čtenáře k zamyšlení, nechává jej nahlížet do cizích světů, inspiruje, jazykově vzdělává, rozšiřuje obzory.
Do jisté míry je zachováno taktéž zapojení naší představivosti, i když je třeba připustit, že zásah interpreta může v posluchači vyvolávat určitá předpojetí či pozměněné výklady. V tomto směru mi vždycky vytane na mysl příklad audioknihy Merde! Rok v Paříži, ve které namluvil třicetiletého Paula Westa více než padesátiletý Vladimír Hauser. Tady musím poznamenat, že se v jeho podání Paulova mladistvá sexuální dobrodružství tak trochu proměňují v cosi, co bych popsala slovy "neukojený padesátník klátí dvacítky". :-D
A co nám audiokniha nepředá?
Inu, čtenářskou gramotnost. A protože je čtení s porozuměním bezesporu podstatnou součástí naší civilizace, je třeba si tuhle schopnost co nejdříve a co nejlépe osvojit. Podobně přínosné je pak čtení knih v otázce pronikání do gramatiky. Když se dítě během prvních školních let bifluje nazpaměť "by, být, bydlit, obyvatel, byt...", je to sice hezké, ale nejmarkantnější stopu v nás přece jen zanechává opakovaný pohled na všemožná slova v různých kontextech. Při častém čtení má člověk prostě "nakoukáno" a podle mě se nemůže stát, aby napsal, řekněme: "Babyčka bidlela v Lytomišli." Sečtělému jedinci musí už jenom pohled na takovou větu zákonitě nahánět husí kůži.
Proto mě celkem zarazilo, když jsem se od jedné známé (povoláním češtinářky) dozvěděla, že doporučuje svým studentům pouštět si knížky povinné četby v audio-formě. Mám za to, že právě ve škole by mělo jít především o tu gramatiku a čtenářskou gramotnost. Nikoli o teoretickou znalost literárních děl naší národní historie, ta by dle mého soudu měla být až na druhém místě... Nebo ne?
Můj osobní názor
Můj osobní závěr je tedy takový, že audiokniha není rovnocenným partnerem knihy psané, pokud se její posluchač doposud "nepročetl" na výbornou čtenářskou úroveň. Zejména u dětí podle mě hrají právě psané knížky významnou roli ve vzdělání a osobně považuju za přínosnější, když přečtou sedm dílů Harryho Pottera než jednoho Strakonického dudáka. Na druhou stranu - jestliže se člověk na zmiňovanou úroveň již dostal, tak je asi celkem jedno, jestli čte nebo prostě jen poslouchá. :-)
Co na to Jiří Trávníček?
Protože mi to ale nedalo, rozhodla jsem se ještě kontaktovat odborníka na čtenářství (Prof. PhDr. Jiřího Trávníčka, M.A) a zeptala se na jeho stanovisko. Odpověď pana profesora byla jednoznačná - literární věda řadí knihy, audioknihy, e-knihy i filmové adaptace do sjednocující kategorie jménem "čtenářská kultura", v níž má každé z těchto médií své místo. Ale - audioknihu by do jedné roviny s knihou klasického formátu nestavěl, neboť čtení je už ze své podstaty náročnější než pouhý poslech. A i když můžeme tvrdit, že nás osobně čtení nikterak nenamáhá, je to zřejmě proto, že již za sebou máme pevný čtenářský základ, ke kterému jsme se pročetli a díky němuž se v prostředí psaného textu cítíme komfortně.
Článek bych tedy s dovolením uzavřela následující metaforou Jiřího Trávníčka: čtení knihy je jako jízda na lyžích, kterou si dopřejeme po vyšlapání kopce, kdežto při poslechu audioknihy se na ten kopec necháváme vyvézt lanovkou. :-)
Komentáře
Okomentovat