Třikrát o radostech s Barborou Šťastnou

V průběhu jara vždycky dostanu chuť na něco pohodového a uvolněného. Něco, co mě po zimě probudí. Pozitivně naladí. A inspiruje. Proto už několikátý rok po sobě sahám po knížkách Barbory Šťastné. Její tvorba mi prostě přijde jako stvořená ke čtení v příjemném teple dubnových paprsků. Nebo těch květnových, na tom nesejde. Každopádně mám Bářiny knížky ráda. Užívám si její humor i tipy, jak v sobě osvěžit pocit radosti.




Krátce o autorce

Barbora Šťastná (*1973) vystudovala scenáristiku na FAMU, poté pracovala v několika časopisech (Elle, Moje psychologie...), nyní je editorkou Paměti národa (sbírka vzpomínek pamětníků). Do roku 2018 psala Šťastný blog zaměřující se na hledání osobního štěstí a co se papírových publikací týče, těch má na svém kontě také poměrně dost (aktuální počet hledejte na čbdb). Některé z nich mají podobu románů (Láska pro samouky, Hezčí svět), jiné vycházejí z autorčina blogu a mají úvahový charakter. Jde o tituly Šťastná kniha (2013), Jak jsem sebrala odvahu (2015) a Dobrá tak akorát (2017). A právě této trojici knížek bych se ve dnešním článku chtěla věnovat. :-)

Co od šťastných publikací očekávat?

Než začnu, ráda bych poznamenala, že všechny tři zmíněné tituly mají tak moc společného, že jsem se je rozhodla probrat naráz. Když se to tak vezme, ony by si ty Bářiny knížky klidně mohly prohodit názvy a fungovalo by to stejně dobře. Každá z nich je totiž tak trochu o tom, jak sebrat odvahu k tomu dělat věci, které nás činí šťastnějšími, a o tom, jak být k sobě shovívavější.

Knížky této série (nakladatelstvím Motto pojmenované jako Šťastné knihy) se sestávají z krátkých osobních úvah autorky. Místy se její zamyšlení zakládají na článcích z blogu, něco je možná připsáno, něco ex post pospojováno do delších celků. Co je ale důležité, je samotný obsah. Kdybych měla stručně nastínit jeho obecnou povahu, řekla bych, že jsou to texty především motivační, humorné a také svým způsobem informativní. Zkrátka znamenitý koktejl tři v jednom à la Bára Šťastná. :-)

Zlepšováky pro život

Protože jsou jednotlivé články / kapitoly osobním hledáním štěstí autorky, najdete v nich poměrně dost tipů na to, jak objevit v životě více radosti. Jak být uvolněnější. Co by se třeba dalo zlepšit. Jsou to takové nenuceně formulované vychytávky. Bára většinou smísí výsledky nějakého psychologického výzkumu se svými vlastními zkušenostmi a zamýšlí se nad tím, jaké změny případně zakomponovat do svého života... Anebo je prostě jen s humorem komentuje. Navíc oceňuji to, že autorka pokaždé uvádí, kde co vyčetla.

Uvolněný sebeironický styl

Co mám dále na psaní Báry ráda, je její upřímný sebeironický styl. Celkem často jsou texty založeny nějakém jejím přiznání. Barbora Šťastná se totiž nebojí rozpitvat své "tajné", "podivné" až "ostudné" myšlenkové pochody. Humorným způsobem analyzuje pocity, které se nejspíše odehrávají i v leckom z nás, jen většinou nemáme odvahu vyslovit ty věci nahlas. Tohle autorčino zkoumání sebe sama mě osobně zkrátka baví a někdy dokonce až tak, že cítím potřebu sem tam nějaký úryvek přečíst někomu dalšímu.

Texty autorky mají úroveň

Kromě toho mezi řádky cítíte, že je autorka erudovaná osoba. Což je. Bára má rozhled, zkušenosti, je sečtělá. A má můj obdiv za to, že ač píše přiměřeně žánru, tak si její texty zachovávají určitou úroveň a jsou chytré. Nemáte prostě pocit, že byste četli některý z instantních blogů, ale jazykově důstojnou (ale stále uvolněnou) knížečku.

Vizuální stránka

A nakonec vizuál. O ilustrace na přebalech se postarala Lenka Geislerová a podle mě jsou v souladu s obsahem. Všechny mají nápad, vyzařuje z nich pohoda, která se s texty pojí. A všechny jsou tak trochu úsměvné. Bára na obrázcích je pokaždé umístěna do hravých kulis, které knížce po vizuální stránce dodávají šmrnc. 

Která z knížek je nejlepší?

Těžko říct. Mně osobně nevíce oslovil titul Jak jsem sebrala odvahu, ale myslím si, že to bylo spíše mým momentálním naladěním, nikoli tím, že by v něčem kniha převyšovala ty ostatní. Člověk na tohle čtení musí mít náladu a chuť. Je třeba si ho správně načasovat... a to se mi právě u knížky se lvem na přebalu podařilo nejlépe. :-)

Na závěr bych pro lepší představu připojila i pár (doufám, že dostatečně vypovídajících) ukázek:

Šťastná kniha


"Dočetla jsem se, že existují dva druhy úsměvů. Pravý a falešný. Neliší se tím, jestli se na vás usmívá recepční, svědci Jehovovi, Julia Roberts nebo nejlepší kamarádka, nýbrž podle toho, jaké svaly při úsměvu zapojují. Při hraném úsměvu - to je ten, kdy se lidi usmívají jenom pusou - pracuje pouze velký lícní sval, který nezvedá koutky. Zatímco při opravdovém úsměvu je ve hře také oční kruhový sval, který dělá ty vrásečky kolem očí. Tomu druhému se říká Duchenneův úsměv podle francouzského neurologa Guillauma Duchennea, který ho poprvé popsal, a prý se nedá zahrát, protože ho vyloudíme, jedině když zažíváme pozitivní emoce díky přísunu dopaminu do mozku.

Vtip je v tom, že to prý funguje i opačně. Jakýkoli úsměv - i ten ze začátku trochu našvindlovaný, třeba tím, že si roztáhneme koutky propisovačkou - náš mozek zaznamená a snadno se nechá přesvědčit, že když se usmíváme, tak asi máme proč. A začne vyrábět dopamin, jeden z hormonů štěstí. A tím způsobí příliv pozitivních emocí."

Jak jsem sebrala odvahu


"Když mi bylo pět, konal se u babičky a dědy v Kynšperku nad Ohří karneval na ledě. Hrozně jsem toužila jít za princeznu. Mým idolem byla Libuše Šafránková ve filmu Princ a Večernice. Představovala jsem si, jak kroužím po místním kluzišti v ladných obloučcích a za mnou vlaje můj minimálně třímetrový tylový závoj, přidržovaný ve vlasech třpytivou korunkou, a moje princeznovské šaty se třepotají ve větru.

Je zima, řekla babička. Nemůžeš jít ven v sukni bez čepice‘ .

Tak bylo rozhodnuto, že půjdu za cirkusového šaška. Možná mě to ochránilo před rýmou, ale posttraumatické následky přetrvaly celá léta. Tu fotku mám dodnes schovanou. Stojím na ní v oteplovačkách, bundě a čepici naražené až na uši, na které mám posazenou papírovou šaškovskou čepičku, připevněnou gumičkou pod bradou. A potácím se na dětských brusličkách, co se připevňovaly k botám koženými pásky, zatímco kolem mě jezdí dokolečka hned několik holčiček v opravdových bruslích se zlatým nápisem Botas, v princeznovských šatech a korunkách bez čepice."

Dobrá tak akorát

"Japonci tomu říkají wabi-sabi, což znamená radost z nedokonalosti, nehotovosti, pomíjivosti. Wabi-sabi jsou hrnce s patinou, staré oprýskané zdi, hrbolatá keramika. Ducha wabi-sabi je i na začátku příběhu japonského čajového mistra Sen no Rikjúa, který v mládí jako učedník dostal za úkol uklidit zahradu. Pečlivě zametl a uhrabal všechny cestičky, ale nakonec zatřásl několika rozvětvenými sakurami, aby na trávník pohodil spršku okvětních lístků (podle jiné verze to bylo krásně zbarvené podzimní listí). Teprve pak získala zahrada tu pravou míru nedokonalosti.

Náš byt rozhodně není upravený s dokonalostí japonské zahrady a chuchvalce prachu pod gaučem se stěží dají přirovnat k rozházeným kvítkům sakury. Přesto mě těší nacházet v něm ducha wabi-sabi a radovat se z permanentní proměny pořádku v chaos a naopak."

A to je všechno.

Tyhle knížky za sebe zkrátka doporučuju. Hlavně tedy ženám s dětmi, těm se to bude líbit určitě. Tedy... alespoň si to myslím. :-D

Komentáře

  1. Četla jsem Šťastnou knihu a strašně mě to oslovilo. Určitě mám v plánu i další autorčiny knížky! :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj Vlasti! Že jo? Mně tahle série přijde skoro až podceňovaná. :-)

      Vymazat

Okomentovat

Nejčtenější články

Kniha jako dekorace do bytu

Co byste řekli na "personalizovanou literaturu"?

Proč v poslední době nechodím do knihoven

Lolita padesátkrát jinak