Jak moc zasahovat dítěti do výběru knížky?
Případ Bing
Nejprve bych se ještě na moment vrátila k facebookovým komentářům, v nichž někdo zmínil seriál Bing. Nejde sice přímo o knížku, ale je to přímo ukázkový příklad mezigeneračního nepochopení. Bing je totiž naprosto skvělý. Výtvarná rovina seriálu o králíčkovi odpovídá psychologii malého dítěte, jeho obsah je založen na běžných situacích známých z dětského světa, komunikát postaviček je volen tak, aby byl srozumitelný pro dvouleté dítě a navíc - má to i přínos. Seriál děti nenápadnou formou vzdělává a rozvíjí v nich empatii. Černý králíček prožívá emoce, se kterými se dítě v tomto věku začíná potýkat - zklamání z hračky, stesk... nebo je kouzelné, když Bing koupí kamarádce Sule dárek, který by si nejraději nechal. V každé situaci je nicméně tento zvířecí hrdina "rodičem" jménem Flop doveden k tomu, aby své emoce pochopil a aby se zachoval hezky. Je to mírumilovné, edukativní a co se pohledu dětí týče, ty Binga prostě milují.
Přesto má Bing momentálně na ČSFD pouhých 64%, což je dokladem toho, že ani takhle vymakaný dětský seriál nebývá z perspektivy mnoha dospělých správně interpretován. Jako by se domnívali, že si sednou večer s popcornem k televizi a zhlédnou si králíčka pro své vlastní potěšení. Komentář jednoho nejmenovaného uživatele ČSFD kupříkladu zní: "Tento serial o mentalne zaostalom zajacovi ma naucil nenavidiet televiziu." A to je přesně TEN případ, kdy onen člověk zjevně nepochopil, že Bing není tupý "zaostaly zajac", ale že je to vlastně ještě dítě.
Aplikace na knížky
Podobně to funguje u knížek. To, že se nám některé ilustrace zdají moc barevné nebo naivní, neznamená, že se nemohou líbit dětem. Když je princezna zachráněna princem ze spárů hrozivého draka, tak nás to možná nebaví, ale malé dítě bude nadšené.
Pak je tu ale druhý případ. Co když si dítě knihu zamiluje, ale vy v ní najdete prvky, které vám připadají výchovně "nezdravé" nebo jiným způsobem nevhodné? Všichni víme, že když dáme dítěti na výběr, zda posvačí "jablíčko nebo dortík", zpravidla sáhne po dortíku. Proto se za normálních okolností neptáme a rovnou své ratolesti naservírujeme jablko, které mu vlastně nakonec i chutná. A stejným způsobem si myslím, že by měl fungovat výběr knížek. Rodič by měl dítěti předkládat to, co je nejen líbivé, ale i přínosné. Nebo minimálně neškodné...
Otázka je, kde je ta hranice?
Osobně si myslím, že opravdu toxické prvky v knížkách pro děti jsou v podstatě dva: nevýchovné poselství a násilí.
Nevýchovné poselství
V tomto směru jsem už kdysi psala o publikaci Banán, z níž bohužel tak trochu vyplývá, že banány ze supermarketů jsou tyranizovaní chudáci a měli bychom je raději nechat na plantážích. Blíže jsem se o knize rozepisovala v již zmiňovaném článku (odkaz zde, kdybyste se na to chtěli mrknout).
Dále je prapodivná třeba i pohádka zaznamenaná samotnou Boženou Němcovou, O princezně se zlatou hvězdou na čele. V této verzi totiž Lada neprchá z království před zlým Kazisvětem (jak známe z filmové adaptace), nýbrž proto, že si ji chce vzít za ženu vlastní otec. Takhle - ono to nakonec končí dobře a ukazuje se, že otcovo přání nebylo správné. I tak mi ale tahle incestní zápletka přišla vcelku děsivá.
A když už jsem v úvodu zmínila seriál Bing, odkážu i na další z oblíbených dětských seriálů, a tím je Máša a medvěd. Uznávám, že Máša je ztvárněna velmi přitažlivě a chápu, proč se dětem líbí. Přesto jsem z ní až tak nadšená nebyla. Viděla jsem díl, ve kterém Máša dělala (s prominutím) bordel, vše kolem sebe ničila a medvěd za ní v jednom kuse běhal a její průsery za ni žehlil. Kdyby si v závěru Máša uvědomila, že se chová pitomě, neměla bych námitek. Ale ono to skončilo v bodě, kdy opět něco poničila a chudák medvěd z ní byl zoufalý. Co to má jako dětem ukázat? Dělejte hovadiny, bavte se, však to za vás rodiče vyžerou? No nevím...
Přímé násilí
A pak je tu násilí. Tady asi není moc co vysvětlovat, násilí by se zkrátka dítěti mělo předkládat co možná nejméně. Uznávám, že vyhnout se mu není vždycky jednoduché - jedním typických prvků dětských příběhů je boj dobra se zlem a to zlo nějak ztvárněno být holt musí. Stejně si ale myslím, že by mělo být přítomno v co nejméně explicitní formě. Pravda je, že násilné scény jsou typičtější spíše pro animáky a v případě literatury jsou veskrze ojedinělé. Snad s výjimkou lidové slovesnosti. Ano. Pohádky jsou kruté. Já osobně jsem tedy byla nejvíce v šoku, když jsem četla ty řecké. Posuďte sami:
Z pohádky Ptáček Slavíček: „Zlou matku a porodní bábu rozkázal přivázat každou za jednoho divokého koně s pytlem ořechů. Pustili koně a ty je uvláčeli a za každý ořech v pytli za nimi zůstal kousek masa.“
V pohádce Trpělivý kámen je "trestankyně přivázána za koňský ocas a vláčena po celé zemi".
V pohádce Zlatozelený orel si Maryška "kouše rty bolestí, když jí po dlaních stéká žhavý vosk".
Prostě - fuj.
Otázka jazyka a ilustrací
A nakonec bych zmínila aspekty, které možná nejsou úplně "škodlivé", ale podle mě plýtvají svým potenciálem. Cílem dětské literatury je totiž nejen rozšiřování obzorů, zábavní funkce, rozvoj fantazie a zlepšování empatie. Dítě si skrze knížky tříbí estetické vnímání, obrazotvornost, cit pro jazyk. Rovněž by mělo docházet k rozvíjení slovní zásoby a tím i myšlení, které jde ruku v ruce. Proto se domnívám, že by rodiče měli dětem vybírat především literaturu, která je kvalitní jak svými ilustracemi, tak po jazykové stránce.
Závěrem...
Tím samozřejmě nechci říct, že bychom měli svým potomkům odepírat knížky jenom proto, že podle nás nemají dostatečnou přidanou hodnotu. Naopak, pokud si dítě některou knížku vyloženě oblíbí (a nejedná se o publikaci s prokazatelně škodlivým vlivem), asi bychom mu neměli bránit. Ostatně - knihy, které se líbí, pomáhají v dítěti pěstovat vztah ke čtení obecně... A to je určitě jenom dobře.
Co myslíte vy? Podle jakých kritérií by se dětem měly knížky vybírat? Kdy bychom měli "zasáhnout" a kdy to prostě neřešit?
Komentáře
Okomentovat