Marion Poschmannová: Borovicové ostrovy

Před nedávnem jsem se vydala na malý výlet do současné německé literatury a pustila se do Borovicových ostrovů Marion Poschmannové. Anotace zněla slibně, reakce čtenářů už méně... ale i tak jsem si řekla, že to zkusím. A jak to dopadlo? No... budu upřímná. Ačkoli jsem na téhle knize našla mnoho dobrého, ve výsledku pro mě byla spíše zklamáním. Ne snad proto, že bych si v ní nenašla to své. Jen mi přišlo škoda, že se autorka rozhodla posouvat děj tak umělým způsobem, že tím nakonec (alespoň z mého pohledu) znehodnotila nápad se slušným potenciálem. :-/ Ale pojďme se na knížku podívat od začátku...

Lehký nástin děje

Hlavním aktérem příběhu je jistý Gilbert Silvestr (kulturolog specializující se na tematiku vousů), který jednoho dne odletí do Japonska. A tam se rozhodne navštívit Borovickové ostrovy po vzoru známého básníka Macua Bašóa. Na počátku své cesty potkává japonského studenta petrochemie jménem Josa Tamagoči, který se k němu připojí. Josoa ale neláká spatřit měsíc nad borovicemi jako Gilberta. Jeho motiv je zcela jiný: hledá si nejlepší místo pro sebevraždu...

Světlé stránky Borovicových ostrovů: básnický jazyk a intelektuální rovina

Na knížce jde vidět, že má autorka básnický cit. Marion Poschmannová ostatně jako básnířka začínala a její knihy byly dokonce párkrát nominovány na Německou knižní cenu. Jazykově tedy Borovicové ostrovy nemohu neocenit. Také se mi líbilo, že se autorka jala prokládat texty japonskýma haiku. Ne, že bych byla schopna posoudit jejich úroveň. O haiku toho popravdě moc nevím. :-D Ale krásně to dokreslovalo japonskou atmosféru.

Pozdrav z Tokia -

třešně už tu nekvetou,

jen holý beton.

Mimo to mě zaujaly pasáže, v nichž autorka promlouvá skrze Gilbertovu intelektuální perspektivu a rozsévá po textu zajímavosti z několika odvětví. V prvé řadě se tedy jedná o vousy:

"I v Římské říši, pokračoval, byla hladká tvář považována za výraz nadřazené civilizace, zatímco neotesanci za hranicemi, Římem trefně označovaní jako barbaři, mívali velký vous a pořádnou hřívu. Ironie spočívala v tom, že barbaři vous i kštici vnímali jako symbol moci, takže vědci nakonec při posuzování tohoto fenoménu končí v patové situaci." (str. 55-56)

Děsivou informací pro mě pak byla zmínka o takzvané Příručce pro sebevrahy, která byla v roce 1993 skutečně vydána (jejím autorem je Wataru Tsurumi) a podle všeho dopomohla mnohým lidem k "úspěšným" sebevraždám. Můžete si o tom přečíst na Wikipedii - je to kniha s wertherovským efektem, jen napsaná ve dvacátém století.

Taktéž se dozvídáme něco málo o básníku Bašóovi (což je mimochodem zakladatel haiku), o čaji, nemálo prostoru textu zaplnilo i povídání o borovicích..., čímž se dostávám k dalšímu plus téhle knížky, a tedy k nádherným popisům přírody. Gilbert se často ocitá na ostrovech plných jehličnanů a to, jakým způsobem dokázala Marion vykreslit jejich krásu, mě uchvátilo. Bylo to sugestivní, člověk by se tam hned rád prošel. :-)

Stinná stránka Borovicových ostrovů: umělé posouvání příběhu

Co mi ale hodně vadilo, byly naprosto nevěrohodné pohnutky postav. Už jen ten začátek: Gilbert má živý sen o tom, že ho žena podvádí. A tak se na ni naštve a odjede prvním letadlem do Japonska. Omlouvám se, ale tohle pro mě zkrátka nefunguje. Navíc si myslím, že pokud chtěla autorka přesunout hrdinu z místa A do místa B, měla spoustu jiných (a uvěřitelnějších) možností než zrovna tuhle. Hádka se ženou jakožto motiv odjezdu působila extrémně kostrbatě a navíc ani neměla v rámci dalšího povídání žádný extra význam.

Následné posuny v ději pak působí neméně vynuceně. A konec? Ten byl, jak možná tušíte, ponechán nedořečen. Jak jinak... Takhle - otevřené konce nemusejí být nutně špatným řešením. Ale v tomto případě to pro mě byl jen další důkaz toho, že konstruování děje je prostě autorčinou slabinou. Jako by měla nápad, ale nedokázala k němu vytvořit vhodný příběhový rámec.

Celé to na mě nakonec působilo, jako by intelektuální spisovatelka stavěla literární budovu z kvalitních cihel, ale nevěděla, jak namíchat maltu.

Tolik tedy mé laické dojmy.

Každopádně - kdybyste si chtěli o knížce přečíst něco zasvěcenějšího, určitě doporučuju podrobný rozbor na i-literatuře, který velmi pečlivě objasňuje celý literárně-kulturní kontext (Poschmann Marion, Die Kieferninseln, autorka: Jana Dušek Pražáková).

Co si knížce myslíte vy...?

Bibliografické údaje

Název: Borovicové ostrovy / Die Kieferninseln

Autorka: Marion Poschmannová

Překlad: Tereza Semotamová

Grafická úprava: Kateřina Bartošová

Nakladatelství: Paseka

Rok vydání: 2019

Počet stran: 160

ISBN: 978-80-7432-948-7