Mých osm oblíbených básní
Nerozumím poezii. Je sice trochu zvláštní uvádět článek o oblíbených básních touto tezí, ale bohužel, je to krutá pravda. Ať už jsem se snažila jakkoli pochopit tyhle literární vody, nikdy jsem to dost dobře nedokázala. Zvlášť hodně tedy plavu v poezii novodobé. Přesněji, v té intelektuální. Občas si pročítám básně, které se ocitnou v časopise Host, přečtu si i něco o nich, ale ať dělám, co dělám, jdou prostě mimo mě. Přesto jsem v minulosti objevila několik básnických počinů, které se mnou přece jen nějak rezonovaly. A o těch to dneska bude. :-)
Připravte se na lyrickou všehochuť. Básně, které jsem si zařadila na vrchol svého pomyslného žebříčku, jsou poměrně odlišné - dobou vzniku, náladou, stupněm vážnosti... vším. Už to nebudu dále rozepisovat. Pojďme na ně.
Začnu krátkou sofistikovanou básní Vladimíra Holana s názvem I když..., která je součástí jeho sbírky Bolest obsahující verše z let 1938-1948. Kvůli té jedné dokonalé básničce jsem si sbírku přečetla celou, nicméně takhle silně už mě nic dalšího nezasáhlo. Báseň I když... je krásná jak svými verši, tak obsahem, a musím říct, že pro mě je poezie přesně tohle: zvukomalebný text, který na minimálním prostoru vyjádří složitý pocit, na nějž by ne-básník spotřeboval možná celou papírnu.
I když...
I když mi, lásko, stále unikáš,
jsi moje ustavičná přítomnost, ó jistě!
Tak jako vodopád:
i když jej stále opouští voda stále táž,
on stále zůstává na tomtéž místě…
(Vladimír Holan)
Druhou básní, která se vkradla mezi mé oblíbené, je text Já u pramene jsem, a žízní hynu zloděje a výtržníka patnáctého století - Françoise Villona. Báseň pochází z roku 1458, kdy ji autor sepsal pro účely soutěže Concours de Blois, kterou na svém dvoře pořádal vévoda Karel Orleánský. Téma bylo jasně dáno: "Je meurs de soif auprès de la fontaine." Neboli - "Umírám žízní, ač jsem u pramene." A Villon se ho zhostil naprosto bravurně.
Já u pramene jsem, a žízní hynu
Já u pramene jsem, a žízní hynu;
horký jak oheň, zuby drkotám;
dlím v cizotě, kde mám svou domovinu;
ač blízko krbu, zimnici přec mám;
nahý jak červ, oděn jak prelát sám;
směji se v pláči, doufám v zoufání;
mně lékem je, co jiné poraní;
mně při zábavě oddech není přán;
já sílu mám a žádný prospěch z ní,
srdečně přijat, každým odmítán.
Je to mi nesporné, co plné stínů;
kde světlý den, tam cestu sotva znám;
kde průzračnost, tam výkladem se minu;
svou znalost vděčím náhlým náhodám;
vše vyhrávaje, čím dál smolněj hrám;
dím "dobrý večer", jitro-li se skví;
když ležím naznak, strach mám z padání,
bohatství čekám, ničí nejsem pán;
mám vše, co chci, - nic, na čem srdce lpí -,
srdečně přijat, každým odmítán.
K věcem, jichž neznám, horoucně se vinu,
ženu se k cíli, jehož nežádám;
kdo ke mně vlídný, tomu dávám vinu;
kdo mluví pravdu, tomu lhářů lám;
můj druh je ten, kdo vemluví mně klam
a "labuť černá je jak havran" dí;
v tom spojence zřím, kdo mi ublíží;
mně jedno, jsem-li šalbě vepsí dán;
mám v mysli vše, jen ne to nejbližší,
srdečně přijat, každým odmítán.
Ó kníže, každý, kdo to čte, nechť ví:
nic neznám, ač mám o všem vědomí.
Jsem stranický, jsem zastánce všech stran.
Co chci? Být z těch zas, plat kdo bráti smí,
srdečně přijat, každým odmítán.
(François Villon, překlad: Otokar Fišer)
A teď malinko odskočím do lyricko-epických poloh. Mám totiž velmi ráda následující pasáž z Máje Karla Hynka Máchy. Těžko říct, proč... ale jednou za čas na mě přijde poetická nálada a když si tu báseň pro sebe zarecituju, pokaždé z ní mám husí kůži.
Máj
To vše zločinec ještě jednou zřel,
to vše, jež nyní opustiti měl,
a hluboký srdce mu žel uchvátí;
hluboce vzdechne - slza slzu stíhá -
ještě jednou - posledně - vše probíhá,
pak slzavý v nebe svůj zrak obrátí.
Po modrém blankytu bělavé páry hynou,
lehounký větřík s nimi hraje;
a vysoko - v daleké kraje
bílé obláčky dálným nebem plynou,
a smutný vězeň takto mluví k ním:
„Vy, jež dalekosáhlým během svým
co ramenem tajemným zemi objímáte,
co hvězdy rozplynulé, stíny modra nebe,
vy truchlivci, jež rozsmutnivše sebe,
v tiché se slzy celí rozplýváte:
vás já jsem posly volil mezi všemi.
Kudy plynete u dlouhém dálném běhu,
i tam, kde svého naleznete břehu,
tam na své pouti pozdravujte zemi.
Ach, zemi krásnou, zemi milovanou,
kolébku mou i hrob můj, matku mou,
vlast jedinou i v dědictví mi danou,
širou tu zemi, zemi jedinou! -
(Karel Hynek Mácha)
Evžen Oněgin
A štěstí bylo přec tak snadné
a blízké tak!... Můj osud však
je rozhodnut. Když srdce vadne,
je lhostejno, zda tak či tak:
mě se slzami zaklínala
má matka; a já jsem se vdala;
nebylo žádné úlevy
pro smutné srdce. Ale vy
teď musíte mě zanechati.
Já vím: ve vašem srdci jest
vložena hrdost, přímá čest.
Já miluji vás (k čemu lháti?),
však jiný je už mužem mým
a já ho nikdy nezradím.
(Alexandr Sergejevič Puškin, překlad Josef Hora)
To by tedy byly básně vážné a lahodné. Nyní bych ale přešla do sfér lehce nechutných. Zvrácených. Pokud tedy tomuto stylu neholdujete, přeskočte raději na konec článku k Václavu Havlovi. :-D
Začnu J. H. Krchovským. Musím říct, že v případě tvorby tohoto svérázného umělce se mi toho "líbí" poměrně dost. Nejvíce mě tedy oslovují básně začínající nějakou pochmurnou či nechutnou tezí, kterou pak autor rozvine do odpudivé, leč překvapivé pointy.
Všichni jsou zákeřná hladová klíšťata
jsou na svých prdelích vzájemně přisátá
a když se poslední na první zavěsí
pak z jeho prdele vlastní krev saje si...
(J. H. Krchovský)
To ale ještě nejsme u konce. V době maturit se mi také zalíbila následující vyhroceně dekadentní báseň Jiřího Karáska ze Lvovic, která je součástí jeho básnické sbírky Sodoma.
Vyžilá rasa
Vyžilá rasa, jež s nechutí v horkých ložích se válí,
Vysáté údy, jichž zhnusená nahost přestala vábit.
K orgiím! K výkřikům! Zítra ať oheň zapálí střechy,
Hýřit chcem, vzplanout a výskat! Obnaž se, nevěstko!
Dusno je v ulicích, nebe hoří v požáru líném,
Těžce se hněvivé, měděné slunce do ruda taví.
Morově páchne vzduch, po dlažbě chodci chabě se vlekou,
Pobledlé paskvily lidí v úkrytu chladivý stín.
Ale vnitř domů, ve vonné ložnic tmě, v šílence mění se všichni.
Zuřivá choutka teď navzájem muže směšuje s mužem.
Marno vše! Perverze dávno pozbyla chuti a šťávy!
Bez úkoje pohlaví v objetí nachází noc nahé muže
Netečně ležící! Jehovo! Stvořil jsi nás příliš ničemně!
Žít je tak odporno a umírat nudno!
(Jiří Karásek ze Lvovic)
"Vogonská poezie je ovšem až třetí nejhorší ve Vesmíru. Druhá nejhorší je poezie Azgothů z planety Kria. Když král jejich básníků Chrochtos Prďoch recitoval svou Ódu na malou hrudku zeleného hnusu, již jsem objevil v podpaží jednoho letního jitra, čtyři posluchači zemřeli na vnitřní krvácení a předseda Středogalaktické komise pro mrzačení umění přežil jen díky tomu, že si uhryzal jednu nohu. Tvrdí se, že Chrochtos byl poněkud „zklamán“ přijetím své básně, a právě se chystal začít předčítat svou epickou skladbu o dvanácti knihách, nazvanou Mé oblíbené chrochty při koupání, když vtom mu jeho vlastní tlusté střevo, v zoufalém pokusu zachránit život a civilizaci, vyskočilo až do krku a zardousilo mu mozek."
Ó fretná chrochtobuznosti
V češtině:
Ó fretná chrochtobuznosti
tvé mikturace jsou mi
co zprudlé žvastopunksery na plzné včele
Škvrrrk, já zapřísahám tě svými frůnícími kvrdlovrzy
A krákorně zafras mě svými scvrknuvšími patlocaráty
nebo tě roztrhám na fidloprčičky svým frkodrťákem,
tak bacha na to!
V originále:
Oh freddled gruntbuggly,
Thy micturations are to me
As plurdled gabbleblotchits on a lurgid bee.
Groop, I implore thee, my foonting turlingdromes
And hooptiously drangle me
with crinkly bindlewurdles,
Or I will rend thee in the gobberwarts with my blurglecruncheon
See if I don’t.
(Vogon Jeltz)
(Douglas Adams, český překlad: Jana Hollanová)
A nakonec Václav Havel a jeho jeho kaligram Filozof. Báseň najdete v jeho sbírce Antikódy, jíž stojí za to si projít. Já osobně ji mám ráda úplně celou, nejraději mám ale právě Filozofa. :-)
A to je ode mě vše.
Jaký je váš vztah k poezii? Kterou báseň máte nejraději vy? Budu ráda, když se svěříte do komentářů. :-)
Zdroj fotografií:
Vogon: https://villains.fandom.com/
V. Havel: https://www.nedelnichvilkapoezie.cz/
J. H. Krchovský: https://kavarna.hostbrno.cz/
K. H. Mácha: https://cs.wikipedia.org/
A. S. Puškin: http://vzdynahore.cz/
F. Villon: https://citaty.net/autori/
V. Holan: http://vzdynahore.cz/
Jiří Karásek ze Lvovic: https://cs.wikipedia.org/
Komentáře
Okomentovat