Oscar Wilde: Obraz Doriana Graye

"Osobně příjemní jsou jedině umělci, kteří nic neumějí. Dobří umělci prostě existují v tom, co vytvářejí, a tudíž jsou naprosto nezajímaví jako osoby z masa a kostí." 

Přestože tento citát vložil Oscar Wilde do úst jedné cynické postavě svého románu, nemyslím si, že by jemu osobně přiléhal. Alespoň soudě podle jeho životopisu - na Wikipedii se o něm píše třeba to, že "upoutával pozornost nejen svým vynikajícím intelektem a řečnickými schopnostmi, ale také extravagantním vystupováním a oblékáním" nebo že "žil svobodně bez ohledu na konvence a pokryteckou morálku vyšších vrstev viktoriánské Anglie, vědomě šokoval prudérní společnost, pro svůj šarm, duchaplnost a vypravěčské umění byl vyhledávaným a oblíbeným společníkem." No, rozhodně to nezní jako medailonek nudné osobnosti. :-) A já jsem ráda, že jsem se  v rámci svých # čtecích restů k jeho románu konečně dokopala.

Nástin dějové linky

O čem Obraz Doriana Graye pojednává, ví asi téměř každý, kdo v hodinách literatury dával alespoň trochu pozor. Mladý Dorian si nechá vyhotovit portrét, na základě něhož si plně uvědomí dočasnost svého mládí a krásy. To ho rozhodí a vyřkne přání, které se mu má později splnit. Chce, aby obraz přijal břímě stárnutí místo něj a on sám nechť se může těšit věčnému mládí. To se také stane. Ačkoli se postupem let jeho fyzický vzhled nemění, namalovaný portrét se stává zrcadlem Dorianova stárnutí a svědomím jeho duše. A protože se mladík oddává vášním a hříšnému životu, pohled na stále ohyzdnější podobiznu je pro něj čím dál nesnesitelnější.

Budiž neodborné dojmy

"Buřičské" téma homosexuality

Obraz Doriana Graye vyšel poprvé v roce 1890 a ve své době byl mnohými odsuzován pro své "nemorální" postoje, především tedy na poli homosexuality. Sám Wilde se během svého života zamiloval do pár mužů a tuhle svou zkušenost do díla nejspíše v umělecké formě promítnul. Postavou, která se v románu jeví jako homosexuální, je malíř obrazu Basil Hallward, i když chvílemi pochybujete, zda jde skutečně o homosexualitu jako takovou nebo jen o přehnaně vysoký stupeň adorace.

Tak či tak, Oscar Wilde byl ve své době považován za buřiče. V roce 1895 byl dokonce zatčen pro přečin proti mravopočestnosti a odsouzen ke dvěma letům vězení. Z dnešního pohledu už se ta mravopočestnost nicméně jeví docela jinak a kdyby někdo v našem století (a v našich evropských podmínkách) považoval jeho jednání za výstřední, působil by asi jako Marie Rosůlková, která v Takové normální rodince ironicky hodnotí Amadea Mozarta jako "frivolního". :-D

Další témata

Kromě témat, která už jsem zmínila výše (homosexualita, hřích ve tváři), najdete mezi řádky i další motivy. Oscar Wilde se například zabývá manipulativností člověka nebo v určitých místech staví do protikladu umění a reálný život (viz úvodní citát).

Filozofický a květnatý jazyk

Co jsem si ale hodně užila, byl autorův jazyk. Lehce vyšperkovaný a filozoficky pojatý. Asi to nedokážu vysvětlit bez uvedení příkladu. Tak třeba tahle věta je perfektní:

"Hrál si s tou myšlenkou tvrdošíjně: vyhodil ji do vzduchu a přitvořil, nechal ji uniknout a zase se jí zmocnil, nechal ji báječně rozzářit všemi barvami a vybavil ji křídly paradoxu."

Autor si prostě pinká se slovy, zdobí je a na papíře z nich pak vytváří zajímavou literární krajinu. :-) 

Tvář jako obraz duše

A konečně: portrét jako metafora zhýralého nitra. To je, podle mě, skvělá idea. Nutí člověka k zamyšlení a staví ho před určité otázky. Jak moc naše fyzická podoba souvisí s tím, jací jsme? Jasně, že každý z nás stárne. Ale když pomineme faktor zvyšujícího se věku, není náhodou naše tvář přece jen jakýmsi zrcadlem povahy? Jak moc na naše rysy působí prostá genetika a jaký zásah může mít způsob myšlení? Když se totiž rozhlídnete kolem sebe, nemůžete si nevšimnout, že laskaví lidé mají ve tváři něco jiného než ti, řekněme, "protivnější". Obraz Doriana Graye je v tomto samozřejmě silně nadnesený. Ten škleb a hluboké vrásky se na mužově tváři uhnízdily v pouhých třiceti osmi letech - takhle rychle by se ta proměna pravděpodobně neodehrávala. I tak jsem ale v tom příběhu zachytila téma, nad kterém jsem si opět ráda zapřemítala. 

Závěr

Asi tušíte, že Obraz Doriana Graye v rámci klasiky doporučím. Je to lehce dekadentní, jazykově vytříbené, historicky významné... A i když jsem nesympatizovala ani s jednou postavou, filosofický podtext příběhu mi všechno bohatě vynahradil. :-)

Dočteno.